Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


 
devátá arkána
Poustevník


Rider Pack - The Hermit Po horské pěšině, kterou se Viktor právě ubíral, by se mu bylo těžce šplhalo za bílého dne, natož za temnoty, která se rychle a hrozivě blížila. Stále si říkal, že co nevidět musí někde nalézt nějaké místo, které by mu poskytovalo aspoň částečný úkryt na noc, od níž si nemohl slibovat nic lepšího než že bude větrná a mrazivá až do kostí. Tam, kam až doposud vylezl, už ale nerostly žádné stromy a nikde na holých kopcích okolo něho nebylo vidět žádnou jeskyni ani skalní převis. Docela se už smiřoval s tím, že si bude muset prostě lehnout na nějaké trochu rovnější místo a modlit se jen aby se ve spánku nesvalil dolů se svahu, když pojednou zahlédl něco, co mu dodalo trochu naděje.
Kdesi vysoko a daleko nad ním se mihlo světélko. Nejprve si tím ani nebyl příliš jistý, protože světlo se skoro okamžitě zase ztratilo; přesto se ale tím směrem vydal, šplhajíce přes četné balvany i menší kameny, které neustále hrozily sesutím. Třeba tam někde je nějaké stavení... Kdo by ale bydlel v takovéto pustině? Potom už nemohl pochybovat, světlo to bylo a pohybovalo se, takže někdo je musel nést. Světlo zase zmizelo a dost dlouho nebylo vidět, už začínal mít strach, že to byl přece jen nějaký přelud, potom se světlo ale náhle objevilo, mnohem blíže a přímo před ním. Brzy nato už rozeznal, že vychází z lucerny, kterou nese starší člověk. Jeho přímým zdrojem bylo něco co vyhlíželo jako šesticípá hvězda, která se zdála jakoby zavěšená v prostoru uvnitř lucerny. Z lucerny vycházela neobvyklá a jemná záře, odrážející se na vousem porostlé tváři starce oblečeného v rudý hábit, překrytý modrým pláštěm. Poustevník si v druhé ruce nesl solidní dřevěnou hůl, kterou na Viktora namířil, když k němu promluvil.
— Tak tě tady přece jen máme. Nemyslil jsem si zpočátku, že bys mohl dnes večer dojít až takhle daleko, nakonec jsi to ale zvládl!
— Copak vy jste mě čekal? Cestuji už dlouho a hledal jsem nějaké místo k přespání, když jsem zahlédl světlo z vaší lucerny. Jak vy jste ale věděl o mně? Já přece žádné světlo nemám a přesto jste mi vyšel vstříc!
Muž se usmál. Podobné světlo, jaké vydávala hvězdná lucerna, se zdálo vycházet i z celé jeho tváře.
— To si jenom ty myslíš, že sebou žádné světlo nenosíš. Každý z nás si nosíme světlo, svoje vnitřní světlo, většina lidí ale o tom nemá ani potuchy. Ta světla většinou bývají tak slaboučká, že se jen stěží dají zahlédnout.
— Říkáte, že 'stěží'. Takže někdo je přece jen zahlédnout dokáže.
— Jenom ten, jehož vlastní světlo se už trochu rozzářilo.
— Jako třeba vy?!
— Tvoje světlo už je o něco jasnější a oči mi ještě celkem slouží. O tom, že sem přicházíš, jsem věděl už od včerejší noci.
— Proto jste mi tedy mohl vyjít vstříc. Děláte to tak s každým pocestným, který sem k vám dojde?
— No, že bych si kvůli tomu namohl nohy, to se říct nedá. Jen málokdy sem někdo chodí a z těch, kteří sem přece jen zabrousí, skoro žádný si téhle lucerny nevšimne.
— Jak to, že nevšimne?
— To proto, že jejich vlastní světlo je příliš slabé. Když vidím, že sem někdo přichází, postavím prostě lucernu ven a jen těm, kteří se potom vydají tím směrem, těm vycházím na půl cesty vstříc. Ty jsi jedním z nich. Tak už pojďme.

Šplhali společně po úzké stezce. Viktor by se byl od poustevníka rád dozvěděl něco víc o těch lidských světlech, situace se ale k hovoru nijak zvlášť nehodila, snad to později půjde lépe, říkal si. Konečně se dostali ke vchodu do jeskyně, která byla poustevníkovým obydlím. V ohništi byly ještě uhlíky žhavé, stačilo přiložit jen několik polen, aby se oheň zase rozhořel. Viktor přemýšlel, odkud asi bere poustevník palivo, když tu nejsou vidět žádné stromy, dokonce ani kleč. Nakonec ale zkrotil svoji zvědavost, protože si řekl, že přece nesmí mařit čas ptaním se na maličkosti, když má příležitost se jistě dozvědět něco podstatnějšího. Z poustevníkovy spíže, jíž byl výklenek ve stěně jeskyně, se mu dostalo nějakých sušených brusinek a chlebové placky. Poustevník potom uvařil v kotlíku bylinný čaj a usadil se naproti němu u ohniště. Nastal čas k tomu, aby si mohli spolu popovídat.
  — Ta vaše lucerna, nemohu tomu pořád uvěřit, že by to její světlo každý člověk neviděl. Je sice takové měkké a jemné, přitom ale jde člověku až přímo do duše.
— Vidíš, tím to právě je. Všímá si jí jen ten člověk, kterému zasvítí až do duše. Bohužel, lidské duše bývají většinou hodně pevně uzavřené. Říkává se, že oči jsou jako okna do lidské duše. Jen málokteří mívají ta okna stále otevřená a těm potom nic neunikne. Jiní se podívají ven jen tehdy, když se domnívají, že by snad mohli zahlédnout něco zajímavého. Ti jsou aspoň na cestě k tomu se něco dozvědět. Naprostá většina lidí si ale na ta svoje okna pověsí těžké žaluzie a říkají si přitom něco jako 'co oči nevidí, to srdce nebolí'. Samozřejmě, že to, co za něco stojí, se obvykle neobejde bez nějaké té bolesti. Tím, že se před tím uzavíráme, oddalujeme jen to, čemu žádný z nás nakonec neunikne, naši iniciaci, pouť naší duší, cestu za prastarými mysterii. Ty sis tohle už uvědomil, proto se tvoje oči začínají otevírat.

Marseille tarot - L'Hermite — Znamená to, že také někdy ponesu podobnou lucernu, aby jiní mohli zahlédnout její světlo?
— Než k tomu dojde, tvoje vlastní světlo se musí ještě víc rozsvítit.
— Jak to mohu způsobit?
— Tím, že mu přidáš trochu paliva, pokaždé když se potkáš s někým, kdo má vědomosti a kdo je připraven se o ně podělit.
— Předal byste mi vy svoje vlastní vědomosti?
— To hlavní, co ti já mohu dát, jsem ti už dal.
— Míníte tím pohled na to vaše světlo?
— Ano. To ti už nikdy z mysli nesejde, navždy ti bude pomáhat zahánět stíny, pověry a lenošivé myšlenky, které by se ti tam jinak mohly uhnízdit, jako ti bájní stymfálští ptáci.
— Já bych se ale tolik rád od vás dozvěděl víc!
— To vím. Nejraději bys tu se mnou zůstal, stal se mým učedníkem. Obávám se, že v tom tě musím zklamat. Není to tak míněno, abych se já stal tvým učitelem a pro tebe by to ani nebylo dobré zůstat zde, ani nikde jinde, příliš dlouho. Moje vlastní zkušenosti by ti totiž k ničemu moc nebyly. Naše cesty se liší. Oba se sice snažíme dopátrat té jediné pravdy, k té ale vede nekonečné množství cest a každý z nás si musíme najít tu svou vlastní cestu. Každý člověk má jiný původ, jiné zázemí, jiné zájmy, svůj vlastní způsob myšlení a tudíž i jiný způsob pochopení. Některé z lidských cest se mohou někdy vzájemně dotýkat, mohou se po čas ubírat i souběžně, přesto je ale každá z nich naprosto unikátní.
— Existují ale přece ti, kteří vyučují jiné prastarým moudrostem, dávnověkým mystériím!
— Buď vždycky nanejvýš opatrný, potkáš-li se s někým kdo o sobě prohlašuje, že učí moudrost, že je učitelem esoterických věd. Už přece v bibli se varuje před falešnými proroky. Netvrdím sice, že ten kdo chce učit jiné lidi musí být falešným prorokem, přesto si ale dej pozor než si s někým něco začneš, než se k někomu pevněji uvážeš. Mohlo by se ti snadno stát, že bys ztratil hodně času, než bys poznal, že tě vlastně jen sváděl s tvojí cesty.
— Takže vy nevěříte, že by se člověk měl někomu svěřovat jako učedník.
— Já věřím především v to, že vlastní cesta je vždycky ta nejlepší. To ovšem nemusí znamenat, že by se jeden měl vždy stranit těch ostatních. Někdy je vhodné, dokonce i žádoucí, spolčovat se jinými lidmi podobného smýšlení, přátelit se s nimi, vyměňovat si názory. Existují přece spolky, které tu v té či oné formě přežily staletí, dokonce tisíciletí. Kdyby ty neměly význam, dávno by již byly zašly. Některé jsou důležitější než jiné, některé mají v sobě víc života právě v době kdy k nim přicházíme, jiné se právě nacházejí v období jakési hibernace, kdy třeba nabírají síly k příštímu pozitivnímu vývoji. Pro člověka jakým jsi ty je důležité nalézt ty, v nichž se nacházejí lidé kteří ti mohou pomoci dostat se dále. Nebo naopak. Jindy totiž může nějaký spolek čekat právě na tebe nebo na někoho tobě podobného, aby se mohl patřičně rozvinout. Když hledáš lidi s nimiž bys mohl spolupracovat, dávej si vždycky dobrý pozor abys ses na nich potom nestal příliš závislým. Jinými slovy řečeno, měj vždycky předem oči otevřené a hledej v jiných záblesky toho světla, které jsi dnes spatřil a podle něhož poznáš, zda se jim dá věřit. Jedině tak můžeš poznat ty pravé učitele a podle toho také oni poznají, že ty jsi připraven se od nich učit.
— Je to nutné, abych se sám stal také poustevníkem?
— Každý z nás jsme nějakým způsobem poustevníkem. Často se jimi stáváme na nějakou dobu, když se potřebujeme soustředit na nějaký úkol, který před námi leží. Jsou také jisté zkoušky iniciace, které musíme všichni prodělat, dříve či později. Podle našich individuálních dispozicí, některé z nich budou pro nás snadnější, jiné zase obtížnější. Ty těžší zkoušky si od nás vyžadují větší soustředění, takže řešení některých situací může trvat měsíce, jiné úkoly nám mohou trvat roky než je vyřešíme, někdy na to nestačí ani celý život.
— Potom ale nemáme šanci k tomu dosáhnout cíle!
— Nedosáhneme jej v tom kterém životě, to je pravda.
— Máme tedy tedy více životů?
— O tom bych raději moc nediskutoval.
— Proč ne? V mnoha filozofických i nábožných doktrínách se přece hovoří o reinkarnaci.
— Je otázkou, zda nám je víra ve znovuzrození k něčemu prospěšná. Já si myslím, že je lépe, jednáme-li za každých okolností tak, jakoby se nám toho času nedostávalo, jako bychom měli třeba už zítra jednou provždy z tohoto světa odejít. Čas od času se jistě potkáš s lidmi, kteří ti budou tvrdit, že už prožili těch životů víc a že si je pamatují, že tu už kdysi byli třeba jako egyptští faraonové nebo římští císaři. Jen stěží jako nějací otroci, obyčejní vojáci nebo služebné dívky, toho si prosím všimni! Co ale s tím? Já nic nepopírám. I kdyby to byla pravda, i kdybych ti teď mohl povědět, že máš, řekněme, k dispozici ještě tucet dalších životů k tomu, abys dosáhl dokonalosti na této rovině existence, k čemu by ti takováto informace byla platná? Spíš by ti to jen uškodilo, třeba by tě to jen svádělo k liknavosti, mohlo by tě to i přimět k rozhodnutí se své cesty prozatím vzdát a prohýřit jedenáct životů s tím, že to všechno doženeš v tom posledním! Dáš si ještě trochu čaje?
Zasmáli se tomu a popili čaj, který chutnal výtečně. Viktor se ale dalšího vyptávání vzdát ještě nehodlal.
— Prohlásil jste před chvílí, že každý z nás jsme svým způsobem poustevníkem. Jak jste to myslel?
— Tak, že poustevnictví je stav mysli, kterým všichni procházíme a s kterým se vyrovnáváme podle vlastních dispozicí.
— Řekl bych ale, že to musí být velice důležitá iniciační zkouška.
— Ty jsou všechny stejně důležité. Z individuálního hlediska nám ale některé mohou připadat snadnější než jiné, poněvadž naše mysl je už na ně nějakým způsobem naladěna. Třeba jsme o něčem podobném už četli a hodně přemýšleli nebo jsme se už setkali s podobným problémem a úspěšně jej vyřešili. Vezměme si jako příklad moji vlastní situaci. Cítil jsem se povolán k tomu, abych po nějaké ty roky žil sám v téhle pustině. Mně to vyhovuje, někomu jinému by k tomu ale stačilo třeba jen několik měsíců a další člověk by to třeba vyřešil tím, že by se jen na nějaký čas vzdal společenského života. V krajním případě potom někdy může stačit dokonce jen to potkat se se skutečným poustevníkem, jako ses ty potkal se mnou. Přitom všichni z nás, každý tím svým způsobem, bychom mohli dosáhnout v zásadě stejného výsledku, jímž by byla úspěšně složená iniciační zkouška.
— Jak by se ale pouhé setkání s poustevníkem mohlo srovnávat s roky prožitými v téhle jeskyni?!
— Docela snadno, to mi věř. Podobná událost prostě navodí tvoje myšlenky určitým směrem a o zbytek už se potom postará ta větší, nevědomá část tvojí mysli. Takovouto iniciační zkouškou potom proběhneš, aniž by sis toho vůbec byl vědom, přičemž jiná, která může být docela snadná pro mne, způsobí tobě mnohem větší potíže.
— Jak poznáme, kdy se máme s problémem zdržovat a kdy můžeme postupovat dále?
— Většinou to prostě vytušíme. Pokud si s něčím nejsme zcela jisti, nejlépe je chvíli vyčkat, co nevidět se nám dostane nějakého pokynu, který nám naznačí co máme dělat.
— Tedy, jaksi, nevzpírat se svému osudu?
— Chceš-li to nazývat osudem, budiž.
— Jakou roli v tom všem hraje náhoda?
— Pro zasvěcence v životě žádná náhoda neplatí, vlastně neplatí pro nikoho. Vše, co se nám kdy stane, jsme si přivodili sami. Leccos nám může jako náhoda připadat, to ale jen proto, že skutečné příčiny nám jsou skryty.
— Takže ve skutečnosti to pro nás stále zůstává náhodou, protože to ovlivňovat nijak nemůžeme.
— To není tak docela pravda. Jakmile ty příčiny vypátráme, stáváme se přece pány situace.
— V něčem si nicméně vybírat nemůžeme. Například v tom, kde, komu a kdy jsme se narodili. To je nám přece už dáno a s tím se nic dělat ani nedá.
— V tom máš sice pravdu, momentálně si musíme vystačit s tím co máme. Nedostali jsme to ale nijak náhodně.
— Mohli jsme si snad nějak vybírat svoje rodiče, svoje životní prostředí? To je přece...
— Neuvěřitelné, já vím. O tom jsem původně ani hovořit nechtěl, protože to není pro nás nijak podstatné, co si myslíme o nějakém životě po smrti či před narozením. V okamžiku kdy jsme se narodili, vše co k tomu vedlo i to, zda jsme to mohli či nemohli ovlivňovat, se stejně stává irelevantním. Jediným naším úkolem je soustředit se na náš současný život, v rámci možností a schopností, které máme. Svoji rodinu, svoje tělo, svoje vrozené klady i nedostatky, to už změnit nemůžeme. To vše a mnohé jiné, spadá pod vliv zákona, kterému staří Řekové říkávali 'nemesis' a který Indové nazývají 'dharma'.
— Takže jsme přece jen dosti svázáni.
— Nezapomínej na to, že světem, ve kterém žijeme, vládne dualita a že vše musí mít svoji rovnováhu. Zákony nemesis a dharmy mají také dvě ruce a tou druhou je naše svobodná vůle.
— Máme tedy vždy svobodu rozhodování?
— Řekl jsem již přece, že nejdůležitější je rovnováha a rozsah naší vůle je proto omezen danými zákony. Následky našich rozhodnutí musejí také být rovnovážné ve smyslu dobra či zla, které přinesou nejen nám, ale i těm ostatním lidem, kterých se mohou týkat. Proto někdy můžeme situace podstatně měnit nebo aspoň ovlivňovat, jindy to ale tak snadné není.
— Řekl jste, že měnit na příklad nemůžeme naši rodinu.
— Měnit ji nemůžeme, to je pravda. Samozřejmě, že po biologické stránce se nedá dělat nic, rodiče a příbuzenstvo tu prostě máme a musíme je přijmout takové, jací jsou. Svobodu rozhodování máme ovšem v tom, jak se k nim chováme, zda k nim plníme své povinnosti, jak je plníme, jakým způsobem své příbuzné ovlivňujeme, zda jim svým chováním dáváme dobrý příklad, a tak podobně.
— Dobře, máme si vážit především svých rodičů a vůbec svých příbuzných. Co ale ti ostatní lidé, kteří se okolo nás vyskytují? Máme větší svobodu rozhodování na příklad v tom, koho si vybereme za své druhy, za své přátele?
— To samozřejmě máme a to do značné míry. Proto je důležité si vše dobře rozmýšlet, než se k nějakému přátelství uvážeme.
— Podle vás nehrají náhody v našich životech roli. Přitom to ale vypadá, jakoby s mnohými lidmi si náhody stále jen pohrávají a pohazují jimi sem a tam. Proč je tomu tak?
— Víš co? Mám teď takový dojem, že v tomto směru se ti na tvoji zvědavost brzy dostane odpovědí a to z povolanějších úst. Co kdybychom toho tedy nechali a trochu se prospali?
Poustevník ukázal na lůžko z větví a suchého mechu v rohu jeskyně a Viktor neměl žádné námitky, protože byl opravdu unavený. Usnul ve chvíli, kdy na ně ulehl.
Když se ráno probudil, poustevník už byl vzhůru a zabýval se přípravou snídaně. Po společném jídle to Viktorovi nedalo:
— Tolik toho ještě nevím! Nemohl bych ještě nějaký čas zůstat a trochu víc se u vás přiučit?
— Je sice pravdou, že se máš mnohé naučit, ode mne se to ale nedozvíš. Jednak není mým posláním být tvým učitelem, čas k tomu ale také ještě nedozrál. Čekají na tebe jisté zkoušky, teprve potom se toho můžeš dozvědět víc.
— Jaké zkoušky to budou?
— Neřekl bych ti, ani kdybych to věděl. Nevím, protože každý z nás máme svoji individualitu a podle ní se ty zkoušky také řídí. Věřím ale, že při nich nezklameš. Pokud si se svým odhodláním nejsi jistý, připomeň si v duchu to světlo, které jsi spatřil, to ti dodá síly a rozhodnosti.
— Vím, že to budu potřebovat.
— Ještě jedno bych ti chtěl připomenout. Nejsi už teď žádný novic na této cestě, nejsi už neofytem. To by sis měl v mysli teď zakotvit. Pomohlo by ti, kdybys v sobě od této chvíle viděl adepta, který hledá cestu k poznání.
— Budu to mít na mysli. A za všechno vám moc děkuji!
— Za málo. Sbohem!

***

Přitom jak kráčel pustou, ale překrásnou horskou krajinou, adept měl mnoho k přemýšlení. Několik let uběhlo od té chvíle, kdy v podobně výrazné krajině nalezl chrám, ve kterém se setkal s velekněžkou. Na klíně tehdy měla otevřenou knihu. Dovnitř chrámu mu vstoupit nedovolila a nesměl ani nahlédnout do té knihy, o níž tušil, že je souborem esoterických zákonů, týkajících se přírody.

Právě se potkal s člověkem, který se zřejmě těmito zákony řídil. Jen na okamžik před ním poodhrnul roušku, která je pokrývá, nedal mu ale možnost zůstat a trochu víc se poučit. Poustevník prohlásil, že není učitelem a adept ve Viktorovi chápal, proč tomu tak musí být. I když se nachází na vyšší duchovní rovině, poustevník nikoho nic učit nemusí. Svou pouhou existencí, svým skromným a nenáročným životem, vyrovnaností své mysli, tím vším dokazuje, že cíle, které si adept vytyčil opravdu stojí za tu námahu, kterou do všeho vkládá.

Poustevník navenek vyhlíží jako postava nečinná, stejně jako velekněžka nosí modrý plášť, který ho navenek činí pasivním, pod ním má ale šat rudé barvy, která prozrazuje jeho neutuchající vnitřní aktivitu. Kromě svého šatu, lucerny a hole, nevlastní poustevník vůbec nic, vše co potřebuje k existenci, včetně potravy, topiva, jeskynního příbytku, mu darovala příroda. Na jistém úseku své kdysi dávno započaté duchovní pouti se musel přeplavit přes onu řeku, která dělí hmotný svět od světa duchovního a na opačném břehu zanechal hromádku toho, co s sebou až do té chvíle nosil, co se mu zdálo být až doposud žádoucí a potřebné. To, od čeho se naprostá většina lidí nedokáže odloučit. On se toho všeho ale dokázal zbavit, dokázal vše přebytečné prostě odhodit. Dokonce i tu loďku, která ho přes řeku přepravila, pustil po proudu řeky. Třeba ji někdo nalezne, třeba se někomu také hodí k přepravě na opačný břeh. Kromě toho by přece bylo absurdní, kdyby se s ní měl vláčet až na vrchol té svojí hory.


     Kolo štěstěny

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena