Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


sedmá arkána
Vozataj


Rider Pack % The CharioteerEros se vydal honit nějaká zasažitelnější srdce a Viktor pokračoval na cestě do města. Měl se tam sejít s Parlonovým přítelem Chartonem a přemýšlel právě o tom, zda se budou jejich osobnosti také tak shodovat, jako jejich rýmující se jména.
Z pozadí uslyšel zvuky dusajících kopyt a hrčení kol a měl přitom co dělat, aby uskočil s cesty a to těsně před řítícím se válečným vozem, řízeným jediným mužem. Vozatajova vzpřímená postava se skoro okamžitě ztratila v oblacích zvířeného prachu, Viktor si byl ale docela jistý tím, že v něm podle barevného kabátce i podle držení těla poznal onoho mladého muže, kterého nedlouho předtím pozoroval na křižovatce cest. Uniknuvší z dosahu Erotových šípů, vydává se snad na nějaké opravdové válečné tažení? Svůj vůz rozhodně po válečnickém způsobu ovládal a to bez ohledu na pocestné jakým byl Viktor, který se hrabal zpátky na cestu, ústa plná spolykaného prachu.
Do města potom už dorazil bez dalších příhod a nalezl snadno i adresu, kam měl jít.

— Tak tedy, starý dobrý přítel Parlon si myslí, že my dva bychom si spolu měli rozumět. Jakpak se mu daří, v té jeho klášterní samotě?
Charton byl vysoký štíhlý muž sice dosti těžko určitelného věku, jistě ale aspoň o generaci mladší než Parlon a přibližně také o tolik starší než Viktor. Vyhlížel jako zapřísáhlý asketa, což bylo ovšem jen zdání. Když později pozval Viktora na večeři, bylo hned vidět, že si dovede dopřávat a to jak jídla tak i pití. To ale přišlo později. Teď právě dočetl Parlonův dopis a přecházel po své pracovně, naslouchaje přitom Viktorovu vyprávění o klášterním životě. Stále ještě na pochodu, poptal se na několik věcí, než se konečně usadil v křesle naproti Viktorovi.
— Za prvé: ubytování. Žádný problém, budete bydlet u mne. Můžete zůstat jak dlouho chcete, místa tu je dost, budete mít i svůj vlastní pokoj. Za druhé: bylo by dobré, najít pro vás nějaké místo. Co jste vlastně studoval?
Filosofii a historii.
Troufal byste si na to, stát se lektorem?
Proč ne?
— Výborně. Těch nikdy univerzita nemá dost. Znám se dobře s děkanem fakulty historie, určitě nás neodmítne. Tohle všechno tedy zatím považujme za vyřešené a věnujme se těm opravdu důležitým věcem. Parlon mi tady píše, že jste poněkud pokročil ve studiích esoterických věd..?
Díky Chartonovým známostem skutečně bylo Viktorovi hned příštího dne nabídnuto dočasné místo lektora historie starověku. Předmět ho sice bavil a jako přednášející se dobře uvedl, když mu ale za nějaký čas nabízeli stálé místo, s díky je odmítl. V hloubi srdce totiž věděl, že to tak není míněno, aby strávil zbytek života učením na univerzitě.
Charton se stal Viktorovým mentorem. Byli z nich velicí přátelé, spolu také chodívali na schůzky různých zájmových spolků a často trávili celé večery i větší části nocí diskutujíce a dohadujíce se o všem možném, milujíce přitom každou minutu takto prožitou. Viktorovi to někdy připadalo, jakoby se znovu vrátil do svých studentských let, přičemž si byl ale vědom toho, že takovýto ideální stav věcí nemůže potrvat věčně.
Mraky nedořešeného válečného konfliktu, které na čas odpluly jinam, se najednou zase začaly stahovat. Navíc bylo zřejmé, že ohnisko se přesouvá právě na město ve kterém žili a kterému hrozilo obležení. Došlo k všeobecné mobilizaci a všude kolem panovala veliká tíseň. Viktor tušil, že tentokráte už vojenskému mundúru neunikne, dokonce ani žádný útěk neplánoval, protože pociťoval, že má určité závazky vůči městu, které se mu mezitím stalo téměř jeho druhým domovem. Přihlásil se tedy a byl přijat do jednotky domobrany.
Ustupující armáda si z města vytvořila pevnost a všude kolem se konaly přípravy k nastávající rozhodné bitvě. Viktorova jednotka byla umístěna na městských hradbách, připravena je hájit v případě porážky armády. Byl odtud dobrý výhled na válečné šiky, formující se k tažení proti nepříteli.
Jedna impozantní postava se vyjímala na pozadí všeobecného ruchu; byl to muž ve válečném voze, muž kterého předtím už dvakrát spatřil. Stál vzpřímeně a bez pohnutí, s opratěmi v rukou, s pohledem pevně upřeným vpřed, nad hlavami vojsk, která se právě chystala vydat se na pochod. Podobal se přitom soše delfského vozataje, jednoho z největších uměleckých děl starověku. Známý také jako Heniokhos, držitel opratí, tato socha jakoby pozorovateli vnucuje dojem, že hledí přes propast času, na celé generace minulých i budoucích vozatajů, kterým kdy bylo či bude dáno obhajovat lidskou civilizaci před hrozivými vlnami barbarizmu. V pohledu muže na válečném voze byla totiž nejen síla a sebejistota, ale také jistá, i když ukrytá dávka šlechetnosti a jemnosti, jakoby se už nemohl dočkat té chvíle, kdy jeho ruce budou moci odložit opratě, chopit se apollonské lyry a doprovázet se na ní při deklamaci svých vlastních veršů, zapomínajíce na válečnické hrdinství, oslavujíce jen lidství i samotný Život.
Vozatajova ruka zatáhla opratěmi a vůz se pohnul kupředu. Viktor pocítil náhlou jistotu, že nadcházející bitva se skončí vítězně; nebylo pro něho prostě myslitelné si představit mocnost, která by dokázala čelit Vozatajově odhodlání!



Marseille tarot -Charton s Viktorem stáli na balkóně, zatímco v ulici pod nimi se konal triumfální pochod vítězných vojsk, za neutuchajícího nadšení shromážděných davů. K těm největším ovacím ale došlo ve chvíli, kdy kolem projíždělo Vozatajovo spřežení; byl to právě on, který se stal hrdinou dne, který podle mnoha očitých svědků téměř samotný dokázal odvrátit hrozící porážku a proměnit ji ve slavné vítězství. Skoro jistě to také znamenalo konec války; nepřítel byl na útěku a očekávalo se, že co nevidět bude kapitulovat.
O něco později, když oba přátelé spolu znovu probírali nedávno uplynulé události, Viktor se Chartonovi zmínil o tom, jak se kdysi potkal s válečným hrdinou i o tom, jaké myšlenky mu probíhaly hlavou, když jej pozoroval při přípravách k bitvě. Úvahu uzavřel slovy:
    — Teď si snad konečně bude moci zahrát na tu lyru, po tom co pro nás všechny udělal, si zaslouží trochu odpočinku.
    Charton, který si něco kreslil na kus papíru, vzhlédl a usmál se.
    — Jedinec toho mnoho nedokáže, dokonce ani když je podporován celou armádou. To, co se zdá být příkladem neuvěřitelného hrdinství, je ve skutečnosti jen projevem vyšších mocností, které si prostě někoho z nás označí jako svého činitele.
    — Chceš snad tvrdit, že osobní vůle je jen smyšlenka, že jsme jen nějakou hříčkou v něčích rukou? Obávám se, že na tom se stěží dohodneme!
    Charton si dal chvíli na čas s odpovědí.
    — Esoterická věda přiznává existenci osobní vůle, bez které by lidstvo nikam nepokročilo. Její zdroj ale nenacházíme uvnitř, ten je mimo nás, výše, tam odkud my čerpáme svoji životní energii. Samotná lidská osobnost nemá žádnou svobodnou vůli, kromě té, kterou vládne její duch a která je určena k tomu, aby jí zajistila konečné vítězství nad hmotností.
    Charton se vrátil ke svojí kresbě, kterou za chvíli dokončil a podal Viktorovi. Ten viděl, že je to stylizovaný obrázek vozataje. Muž s korunou na hlavě stál na válečném voze, představovaném prostou krychlí s postranními koly. Čtyři pilíře podpíraly hvězdami posetý baldachýn, umístěný nad jeho hlavou. Místo koní, před vozem ležely dvě sfingy, jedna bílá, druhá černá. V pozadí byla silueta valem obklopeného města. Viktor si kresbu chvíli prohlížel, potom se podíval na svého staršího společníka s otázkou v očích.
    — Pokus se soustředit na geometrické schéma toho obrázku.
    Viktor se znovu zahleděl do Chartonovy kresby.
    — Myslím, že už to mám. Vozatajova hlava s rameny tvoří jakoby trojúhelník, předek vozu je čtverec. Ano, trojúhelník nad čtvercem. Duch nad hmotou.
    — Tak, teď z toho udělej rovnici.
    — No, přece 3 + 4 = 7.
    — Jinými slovy, součet mocností ducha a hmoty nám dává vítězství ducha nad hmotou. Dalo by se to říci ještě jinak. Sedmička, vítězství, náš Vozataj, je synem trojky, Císařovny a čtyřky, Císaře.
    Viktor se na chvilku zamyslel.
    — Potom tu máme také potenciál čísla sedm. 1 + 2 + 3 + 4 + 5 + 6 + 7. Dohromady dvacet osm. Zredukováno na dvě a osm to dává deset, dále zredukováno na jedničku. Takže číslo sedm, stejně jako číslo čtyři, nás vlastně zavádí zpátky k jednotě!
    — Tak bych řekl, že už ti pythagorejská numerologie koluje v žilách. Vozataj představuje součet všech mocností a potencí, které ho předcházejí. Je jejich syntézou, je tím skutečným JÁ, je tou hlavní mocností, která se skrývá za životností hmoty. K jeho vítěznému tažení nedochází jen na opravdovém válečném poli, to se odehrává na všech možných rovinách, na polích umění, vědy i při jistých zkouškách iniciace. Tudy všude se řítí jím řízený válečný vůz, který je vlastně kombinací čtverce hmoty s baldachýnem nebeských sil.
    — Proč jsi tam ale nakreslil dvě sfingy místo koní?
    — Protože sfingy mají lidské tváře a zvířecká těla. Takové jsou i naše smysly, naše pudy, částečně lidské a honosné, částečně zvířecké a nízké. Jedna je navíc bílá a tudíž kladná, druhá černá, záporná. Neustále se mezi sebou hádají, neustále by nám jen chtěly klást otázky. Každá z nich má tendenci táhnout nás na tu svoji stranu, je to moc těžký úkol, naučit se je řídit, sladit je v jednotný pár.
    — Nevidím nikde žádné opratě.
    — Máš postřeh. Nejsou potřeba. Dokud se náš vozataj nenaučí ovládat svoje myšlenky, spřežení se z místa stejně ani nepohne. Jakmile to dokáže, k řízení mu už stačí jen soustředěná vůle.
    — K čemu je ten malý emblém na předku vozu? Takový kolík protínající kruh a nad tím okřídlený disk?
    — V tom symbolu máme vlastně pohon celého vozidla. Je-li dobře stavěný a správně udržovaný, dodá vozu nesmírnou mobilitu, ten se dokonce pak může i vznášet! Tady jsem si trochu vypůjčil od indické symboliky, ta naše prudérní západní kultura nemá žádné podobné symboly, jakými jsou "lingham a joni" neboli tvořivé spojení mužské a ženské energie. Plodivá energie, pokud je správně využita, nás dokáže vynášet na křídlech. Právě tak nás ale může stáhnout do těch největších hlubin, pokud ji zneužíváme. Máme tu ovšem to tolik často opakované šesté biblické přikázání, copak mi o tom povíš?
    — Co bych o tom řekl? Jen to, že pokud si to budeme vykládat jako zákaz veškerého pohlavního styku a pokud se tím budeme i doslova řídit...
    — Tak tuhle diskuzi spolu nepovedeme, protože tu ani nebudeme. Jistěže to má i doslovný význam, který je namířený proti manželské nevěře, je tu ale i jiný význam. Jakákoli nevěra je průvodní známkou slabosti a naše vůle, jak jsme se už dohodli, je hlavní podmínkou úspěchu v boji proti hmotnosti. Náš pohlavní pud je jedním z aspektů, kterými se projevují vyšší tvořivé síly. Pokud máme tuto sílu pod kontrolou, pokud ji udržujeme čistou a nezkaženou, stává se hlavním pomocníkem člověka při jakékoli tvořivé činnosti. Budoucí zasvěcenec se proto musí především naučit ovládat svoje pohlavní pudy, což bývá jedním z nejtěžších úkolů.
    — Jak je má tedy v sobě potlačit?
    — V tom je právě ten problém, že se potlačovat dost dobře nedají. Dokáží potrápit dokonce i ty nejsvatější ze všech svatých, kteří také neunikají pokušení. Když se je pokusíme prostě ubít, vrátí se po čase s ještě větší silou, jako ta bájná Hydra, které narostou hned dvě nové hlavy, na místě té každé, kterou jsme jí usekli. Vítězství nad vlastní sexuálností je možné dosáhnout jen tím způsobem, který je naznačený tím okřídleným diskem na emblému. To znamená ne tak, že bychom ji potlačovali, ale tím, že ji sublimujeme a povznášíme na vyšší tvořivou rovinu.
    — To určitě snadné není.
    — To už určitě děláš i ty sám, aspoň podvědomě. Kdybys totiž plýtval touto energií, nebyl bys tam, kde se nacházíš.
    — Děkuji ti za uznání. Tak mě přitom napadá, nebyla to vlastně nenaplněná pohlavní touha, která v tom biblickém příběhu o Adamovi a Evě symbolicky způsobila pád celého lidstva? Pokud na tom něco je, neměli bychom jim ve skutečnosti být za to vděční, že zhřešili? Bez toho bychom přece neměli možnost se nijak zabývat hmotným světem, neměli bychom ani příležitost k tomu jej dobývat a nad svojí hmotností zvítězit! A pokud se týče toho vítězství našeho symbolického Vozataje, znamená to, že jím dosáhne konečného vykoupení?
    — Kdepak. Je to jen dílčí vítězství. Vozataje očekávají jiné zkoušky, ten musí docílit dalších, ještě skvělejších vítězství.
    — Řekl bych, že si toho je také vědom. Víš, pořád mám ještě před očima ten výraz tváře toho člověka, před nadcházející bitvou. Ta nadčasovost, která se v něm zračila. Když potom jel v tom vojenském průvodu, stále to ještě měl napsané  v tváři. Hlavně v ní měl ale vlastní uspokojení.
    — Ano, dosáhl vítězství, může se po nějakou chvíli koupat ve vlastní slávě. Vlastně je to pro něho nesmírně důležité, dokonce naprosto nutné, aby si na chvíli odpočinul, aby si prožil ten triumfální pochod, aby do sebe nasál všechny ty obdivné pohledy. Obnoví se tím v něm všechny síly.



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena