Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


Šestá arkána   
Milenec
  Rider Pack - The Lovers
P
o několik následujících měsíců docházel Viktor téměř každý večer do Parlonovy cely kde, často i dlouho do noci, vedli podobné rozhovory. Myšlenkou na to, že by se měl stát mnichem, se už přestal zabývat, naopak v něm pomalu začínalo klíčit rozhodnutí dále pokračovat ve své životní pouti. To ovšem znamenalo, že by musel opustit klášter. Když  se o tom zmínil před svým učitelem, ten ihned pochopil, že Viktor již dospěl k rozhodnutí a to dříve než ten, kterého se to nejvíce týkalo. Takový už byl Parlon a takto se k tomu vyjádřil:   
    — Velice vás tu budu postrádat, ode mne se toho ale už moc nového nedozvíte. No, budu mít najednou spoustu času, asi se přece jen dám do psaní té knihy. Válka se sice ještě neskončila a hned tak neskončí, poslední dobou je ale v těchto oblastech celkem klid, snad se tedy s žádnými většími potížemi nesetkáte. Kam máte namířeno?   
    — Nejspíš do nejbližšího většího města. Po tak dlouhém čase  stráveném tady, v tom tichém místě, by mi pobyt v trochu rušnějším prostředí mohl určitě být k prospěchu.   
    — Dám vám adresu jednoho svého dobrého přítele, s kterým si jistě moc porozumíte. Býval kdysi mým žákem a teď učí na mojí bývalé univerzitě.   
    — Děkuji, půjdu rovnou za ním.
    — Leccos se od něho také přiučíte.
    K tomu došlo před několika dny; nyní už se Viktor nacházel na cestě do města. Po dlouhém pobytu v klášteře, kde neměl mnoho příležitostí k procvičování nožních svalů, mu tyto dosti zakrněly, věděl ale, že to se brzy spraví. Za to, co mu studijní pobyt v klášteře ubral na lýtkovém svalstvu, mu v náhradu dodal do jiných a vyšších vyšších pater, takže si neměl na co stěžovat. Dříve než opustil klášter, poptal se několika mnichů, kteří mu poradili kudy bude pro něho nejbezpečnější cestovat. I když v blízké oblasti právě nedocházelo k žádným větším bojům ani k významnějším přesunům vojsk, přesto vyloučil jakékoliv hlavní cesty a vybral si cestu sice o hodně delší, ale určitě bezpečnější, představující pochod přes horstvo a husté lesy. Jeden z mnichů mu dokonce načrtl mapku, na které označil ty nejdůležitější styčné body a která mu teď byla velice prospěšná.   
    Nemohlo příliš chybět k poledni za krásného slunečného dne, když procházel dlouhým, tichým a zeleným údolím. Nedávné deště způsobily, že vše kolem vzrostlo do nepříliš často vídaných rozměrů, což  Viktorovi připomínalo císařovninu zahradu, kde v jediném prchavém okamžiku mu bylo povoleno pocítit přítomnost samotné matky přírody. Vzpomínka na tento duchovní zážitek v něm teď vyvolala podobný pocit vyrovnanosti a harmoničnosti, takže bezděky počal meditovat nad původem oněch dynamických sil, které jí jsou podřízeny a které způsobují takovýto náhlý a překotný vzrůst. Dříve než něco vyroste, musí se to nejprve zrodit, říkal si. Před tímto zrozením muselo dojít k početí, k oplodnění; nade vším je tu ale tvořivá touha, bez níž by vše bylo bez života, vlastně by nic ani nevzniklo! Někde, pod těmito bujarými výkřiky životnosti, se musí nalézat proud prvotní energie...   

    — Ano, tou jsem já!

    Zdálo se mu  to jen, nebo skutečně uslyšel ten tenký hlásek, který, jak mu to připadalo, zazněl odkudsi zdola? Zastavil se a pohlédl tím směrem. Usmívala se tam na něho baculatá tvářička malého chlapce, která jen stěží přečnívala ty vzrostlejší stvoly trávy. Dítě si přes ramínko neslo malý luk a kromě opasku s toulcem, který choval několik šípů, bylo docela nahé. Viktor prudce vydechl překvapením.
    — Odkud jsi se tu vzal?
    V odpověď uslyšel smích dítěte, jakoby zazněly stříbrné zvonky.
    — Ty jsi ale hloupý, no, přece jsi mě tu chtěl!
    Viktor tu drzost  pominul, je ostatně těžké hněvat se na dítě, které se navíc docela zjevně baví. Co je to ale za dítě, tohle chichotající se stvoření, které sem znenáhla odkudsi spadlo, aby si z něho dělalo legraci?  Tvářit se na ně přísně se mu ale příliš nedařilo.   
    — Že bych tě byl něčím přivolal?
    Začínalo mu ovšem už být jasné o koho se jedná, i když myšlenka to byla dosti fantastická. Kdo jiný by to mohl být, než to bájné stvoření, zvané Eros nebo také Amor? Je to sice bláznivé, ale...   
    Amorek se přestal smát, i když v naducaných tvářičkách mu to stále trochu pocukávalo.
    — Asi sis toho nebyl vůbec vědom, to se totiž lidem tvého druhu čas od času stává, hlavně když pobývají v klášterech a tak podobně. Tvořivá touha se nemá čím vybíjet, aspoň ne tak, jak tomu bývá u těch ostatních, kteří jí plýtvají vpravo, vlevo. No, a já jsem zase ohromně citlivý na všechny myšlenky, které se, byť vzdáleně, obírají tímhle námětem. Dalo by se říct, že mě něco takového přitahuje jako můru k světlu. Přičemž obvykle zůstávám nepozorován, protože lidé bývají většinou příliš zaujati předměty svých obdivů, než aby si dokázali povšimnout mojí maličkosti.   
    — Říkáš tedy, že můj ... jak bych se vyjádřil ... abstraktní zájem...
    — Řekněme jen, že tím, jak jsi tu meditoval, jsi jaksi bezděky přesunul ohnisko svého soustředěného zájmu na jinou rovinu skutečnosti, čímž jsem se já stal dosažitelný tvým smyslům.   
    Eros sice vyhlížel jako děcko, rozprávěl ale jako dospělý a Viktorovi činil tento rozpor nemalé potíže. Amorek si toho asi všiml a udělal to nejlepší, co uměl, aby rozptýlil upjatou náladu. Začal se znovu hlasitě smát. Smích je nakažlivý a Viktor se  brzy musel smát s ním.  Teprve když už měli oba smíchu dost, zeptal se:   
    — Tak takhle ty to děláš, po straně, neviditelný, ale vždy připravený se vrhnout...
    — Já se nikam nevrhám, tak leda tu trochu popošťouchnu, tam trochu píchnu, někdy to snad malinko zabolí, ale většinou se to tak lidem líbí. Odkud to na ně přišlo stejně nevědí, tak proč by jim vadilo trošku bolesti z mých šípů, které stejně ani nevidí?   
    — Věčná škoda, že tebe samotného také vidět nemohou, takové rozpustilé mladé pachole!
    — Rozpustilé, to snad, ale mladé?
    Vrásky, které se teď na Amorkově čele vytvořily, mu na dospělosti příliš nepřidaly; pořád to ještě byla dětská tvář, nyní ale tvář dítěte zarputilého. Viktorovi to nedalo, aby ho trochu víc nepoškádlil.   
    — No, na starce zrovna nevypadáš...
    — Zdání klame.
    Viktor ovšem znal báje o tomto mytickém stvoření, které mu už také dalo svými narážkami najevo, že jisté informace o něm samotném mu jsou rovněž dostupné. Měl-li však mít z takovéhoto nenadálého setkání nějaký prospěch, potřeboval Erota nějak vyprovokovat k tomu, aby toho o sobě prozradil co nejvíc. Pro tuto chvíli se tedy rozhodl předstírat nevědomost, i když tušil, že jeho společníka to nejspíš neoklame.   
    — Jak jsi tedy starý?
    — No tohle! O tom nemám potuchy, to neví nikdo.
    — Ani tvoji rodiče?
    — Víš, tohle bys říkat neměl, mě se to dotýká.
    Dítě to sice řeklo jakoby s výčitkou, v očích mu ale přitom tolik svítilo, že to byla z jeho strany docela jasná hra. Viktor se tedy rozhodl ji hrát dále.   
    — Otec neznámý, to se stává často, matka ale většinou bývá známa.
    — No, vidíš, u mne tomu tak není. Nemám vůbec nikoho, komu bych mohl říkat mami nebo tati.   
    Eros přitom tak šikovně zkroutil pusu, že opravdu vypadal jako ten nejsmutnější sirotek. Zákony komedie si vyžadovaly, aby Viktor teď přijal na sebe roli strýčka utěšitele a on se jí zhostil tím, že pohladil zlaté vlásky dítěte a nasadil ten nejutěšitelnější tón jakého byl schopný.
    — No, tak si z toho nic nedělej! Ti hloupí  Řekové, kteří tyhle pověsti rozšiřovali, to přece tak zle nemysleli. Musíš se na to dívat tahle; sice se nikdy nedokázali dohodnout na tom, kdo vlastně měli být tvoji praví rodičové, pokud ale kdy někoho z rodičovství podezírali, vždycky to byly jen samé veličiny,  bohyně Gaia, Afrodita, bůh Ares...   
    — Zdá se mi, že jsi v tom klášteře nemarnil čas a obstojně ses vzdělal. Považuji si vždycky těch vzácných příležitostí, kdy se mohu pobavit s erudovanými lidmi, místo toho věčného strefování se do blekotajících blbounků.
    Poznámka, i když míněná lichotivě, přivedla Viktora na myšlenku o legendárním střeleckém umění tohoto stvoření, navíc uvyklého provádět svoje operace kradmo a ve stínu soumračné zóny. Viktor se začínal trochu obávat toho, že by se mohl stát obětí nějakého úskoku, zejména když si s dávkou nervozity uvědomil,  že tento malý lučištník se nezdá být nijak zvlášť citově vyrovnaný. Eros musel nějak uhodnout, co se děje v jeho mysli.   
    — Neboj se, se mnou jsi v bezpečí. Pro tuto chvíli docela určitě.
    — Do budoucna mi ale bezpečnost nezaručuješ?
    Myšlenka na to, že by se kdy měl stát terčem pro šípy tohoto  rozkošného chlapečka, byla lechtivá a nesla v sobě navíc trochu příjemného napětí.
    — Bohužel, žádné záruky nikomu nikdy zásadně neposkytuji. Ať je to král nebo žebrák, jeptiška či kurtizána, pokud mi k tomu nabídnou příležitost tak prostě střílím a bez varování. Jsem k tomu tak nějak neodolatelně puzený, rozumíš?   
    — Tvrdíš, že střílíš i po jeptiškách?
    — S největším potěšením!
    — Co takhle po budoucích jeptiškách?
    — Hloupá otázka. Proč si myslíš,  že se naprostá většina jeptišek ocitá v klášteře? Hojí se tam po nějakém hodně těžkém poranění!   
    — A ty, které kláštery opustí, ty to dělají ze stejných důvodů?
    — Vím  přesně,  kam  míříš.  Dokazuje to  ovšem jen to,  že  vy,  lidé, jste všichni zranitelní.   
    — Nějaké výjimky tu přece být musí.
    — Pár jich snad bude, jsou ale vzácné. Nestřílím jen tehdy, když to mám výslovně zakázáno.
    — Kdypak to bývá?
    — Jen ve výjimečných případech.
    — Jakpak potom víš, že nemáš střílet?
    — Občas se mi přihodí, že se potkám s lidmi, kteří mají silnější osobní vůli. Obvykle také mívají nějaký určitý cíl a svou silnou vůlí pak dokáží překonat  nižší pudy.   
    — Ty tohle na nich poznáš? Jak se ti to jeví?
    — Když se s tím setkám, narážím na takovou bariéru, je to jakoby si dokázali vytvořit ochranné pole, kterým by moje šípy neproletěly.  Jakmile tohle pocítím, nestřílím, protože bych jen plýtval šípy.   
    — Mohu se tě ještě na něco zeptat?
    — Střílej!
    — Byl jsi ty v tom lese, než jsme se Světlanou došli do toho kláštera?
    — Co si myslíš?
    — Ty jsi přitom byl, viď?
    — Pokud se domníváš, že tady budu velebit tvoji silnou vůli, tak raději změňme předmět hovoru.   
    — Ne, já si nemyslím, že bych se byl nějak moc silně projevil, ta bariéra o které mluvíš tam ale byla, viď?   
    — Když už jinak nedáš, tak tedy byla. Vycházela ale spíš odjinud.   
    Chvíli oba mlčeli. Viktor přitom přemýšlel, co je smyslem tohoto setkání, až doposud určitě toho nejpodivnějšího a nejméně očekávaného. Opět, jakoby byl schopen sledovat co se děje v jeho hlavě, Eros odpověděl na nevyslovenou otázku.   
    — Jsem tu hlavně proto, abych ti něco ukázal. Pojď, není to daleko.





    Rázoval si to před ním soutěskou, kterou se končilo údolí a přestože byl tak malý, Viktor měl co dělat, aby mu stačil. Hošík namířil ke skupině stromů obklopených hustými křovisky. Proklouzl mezerou v křoví a  pobídl Viktora, aby ho následoval. Ocitli se v přírodou vytvořené pozorovatelně, odkud bylo dobře vidět na nedaleké rozcestí, kde se zřejmě měla chystat nějaká podívaná. Eros ukázal na skupinku lidi, stojících na rozcestí.   
    — Podívej se dobře tamhle na tu společnost.
    — Koho z nich hodláš zasáhnout? Jsou tam přece tři, dvě ženy a muž.
    — To je právě ta otázka. Slyšel jsi někdy o tak zvaném klasickém trojúhelníku? Ty tedy dovedou být pěkně komplikované, i když jde jenom o tři lidi! Za ta tisíciletí už jsem takovýchto případů měl nespočetné množství, stejně bych ale nikdy na výsledek svůj poslední groš nevsadil. Tak se jen dobře dívej!   
    S těmito slovy se lehce protáhl mezi křovisky a na okamžik zmizel z Viktorova zorného pole. Znovu se objevil, tentokrát se ale vznášel na roztažených křídlech nad hlavami lidí, kteří si ho nevšímali nebo spíše nebyli schopni jeho přítomnost vnímat. Křídla, říkal si Viktor, přece jsem na něm předtím neviděl  žádná křídla, odkud je najednou vzal? V duchu nad tím ale mávl rukou a soustředil se na scénu, která se před ním měla rozvinout.
    Marseille tarot - L'AmoreuxDominoval v ní mladý muž, jehož štíhlá a vysoká postava svým celkovým držením Viktorovi jakoby někoho matně připomínala, přičemž k tomu, aby mu mohl lépe vidět do obličeje, se muž nacházel trochu příliš daleko. Mladá a krásná žena se mu vinula k levému boku, přidržujíce se mu lokte způsobem, který naznačoval, že by si ho nejraději někam odvedla a to od druhé ženy, stojící po mladíkově pravici. Tato žena se zdála být o dost starší a měla také jemnější a vytříbenější způsoby. Lehce se dotýkala rukou mužova  ramene a  hleděla mu přitom do očí.
    Která z těchto dvou žen se asi prosadí, uvažoval Viktor, zatímco jedním okem stále pozoroval vznášející se postavu Erotovu. Ten se ale k žádné rozhodné akci zatím neměl, vytáhl jen z toulce šíp, zkoumal pozorně jeho ostří, potom jej zase odložil a zkoušel si jiný. Jak to jen dokáže, s takovýmto lenošivým přístupem k věcem, pořádat svá tažení na nespočetné párky, trojúhelníky a všemožné jiné milostné kombinace, s nimiž při vykonávání svých povinností přichází do styku? Už jsou spolu skoro hodinu a Eros ještě nevystřelil jediný šíp, pouze tím stále jen vyhrožoval. Je přece statisticky nepravděpodobné, aby někde na něho nečekala nějaká vážnější práce! I když ... třeba existuje víc takovýchto stvoření...   
    — To má co dělat s časem, hlupáčku, zaslechl v uchu Erotův šepot.     — To jen lidé si představují, že čas stále plyne stejnou rychlostí a stejným směrem. Já mám čas pod kontrolou, mohu jej dokonce i zastavit.   
    Andílek se na něho zdálky zašklebil a posměšně přitom naznačil malé pukrle. Takže určitě dokáže číst jeho myšlenky! Viktor opět pohlédl na protagonisty rozvíjejícího se dramatu. Vybere si ten mladík krásu těla, vydá se cestou smyslnosti a marnosti? Či má snad cesta k duchovnosti, cesta k vědění, pro něho mít větší přitažlivost? Zdálo se mu to jen nebo opravdu udělal Eros zamítavý posunek jako reakci na tyto myšlenky? Třeba to není tak jednoduché, třeba si to vykládá úplně špatně. Ostatně, kde je psáno, že by mladá a hezká žena musela být nutně frivolní, že by svého milence měla svádět z cesty? Nepotkal kdysi on sám mladou a atraktivní ženu, která sice byla svým způsobem svůdná, povrchní ale určitě nebyla? Docela snadno si dovedl představit, že by spolu prožili celý život, milujíce se navzájem, starajíce se o svoje děti, jejich prostřednictvím potom znovu prožívajíce svoje mládí a potom, stále ještě spolu, stárnoucí, stále se milující navzájem, stále milující samotný život! Nejsou snad i jiné druhy lásky, než tělesná touha po jiném člověku, nejsou větší a honosnější lásky, jakými jsou láska k vlastní rodině, k národu, k lidstvu, láska k celému světu? Není tomu tak pouze zde, na úrovni hmotné, kde pod samotným slovem "láska" se většinou míní splynutí dvou těl, přestože existuje vyšší forma manželství, ve které jde o splynutí dvou duší?! Po psychologické stránce tohle znamená, že člověk se snaží nalézt rovnováhu se svým protějškem, muž s tou jemnější, ženskou částí své osobnosti, žena naopak s tou silnější, mužskou částí, které jsou v nich obou ukryty.   
    Náhle a docela jasně, Viktor chápal skrytý význam některých alchymistických spisů, které kdysi objevil v klášterní knihovně a ve kterých se opakovaně psalo o "alchymistické svatbě". Důležitou roli zde vždy hrála tak zvaná matka. Nemohla by být ta starší žena ve skutečnosti matkou jednoho z těchto mladých lidí a nikoli tedy rivalkou té druhé ženy? Je-li tomu tak, třeba jim ve skutečnosti dává požehnání do budoucího manželství! Jakoby chtěla Viktorovi potvrdit, že tyto myšlenky  jsou  vedeny správným směrem, dáma sňala ruku s mladíkova ramene a poodstoupila stranou. Paprsek slunce se přitom odrazil od malé zlaté korunky, kterou měla na hlavě. Zlato je jedním z hlavních alchymistických symbolů a Viktor si proto vzpomněl na jeden z rozhovorů, který vedl se svým přítelem Parlonem a to brzy po příchodu do kláštera. Vlastně právě tato debata v něm po prvé vzbudila zájem o tohoto člověka. V té době toho Viktor věděl o alchymii jen málo a jako většina lidí v takovéto pozici, měl k ní především negativní postoj. Vyjádřil se o tom tak, že pátrání alchymistů po proměně běžných kovů ve zlato mu připadá být marné, dokonce i směšné.

    — Copak asi vy víte o alchymii, mladý muži?,  zahlaholil nato Parlon.
    Viktorovi nezbývalo než se přiznat k tomu, že kromě té zamýšlené přeměny kovů, je jeho znalost alchymie značně omezená. Přesto ale tvrdošíjně trval na své pozici.
    — Co vás tedy vlastně od alchymie tolik odpuzuje?
    — Především tento motiv užitkovosti.
    — Děláte stejnou chybu, jakou dělá většina bezvýznamných kritiků "práce". Jejich nevědomost jim nedovolí dohlédnout dále než za pouhou podobu věcí, protože tvrdošíjně trvají na tom, shlížet na všechno jen z materialistického úhlu. Což ovsem činí nemožnou jakoukoli rozumnou debatu o proveditelnosti takovéto přeměny a já se normálně podobným rozhovorům prostě vyhýbám. Nicméně jsem pro tentokrát ochoten s vámi o věci diskutovat. Pokud jsem vám totiž správně porozuměl, vy tuto možnost docela nezatracujete, pouze se pozastavujete nad tak zvanými "alchymisty", jejichž hlavní motivací se vám zdá být touha po snadném zisku. Je tomu tak, či není?
    — To je přesně ono!
    — Nuže, právě to, že máte tolik na zřeteli morální principy v alchymii přítomné, mě přesvědčuje, že jste schopen pochopit její zásady, jinak bych ani neplýtval časem nad tím, abych vás přesvědčoval o skvělosti alchymie.   
    — Tak mi o ní povězte víc, rád bych se poučil.
    — Jistěže. Je nasnadě, že existuje plemeno nepoctivců, kteří vydávajíce se za alchymisty jen klamou jiné lidi bez skrupulí, často i samotné korunované hlavy, prohlašujíce, že dokáží vyrábět zlato z podřadnějších kovů. K nějakému tomu zlatu si přitom bezpochyby pomohou, to ale docela bez výjimky pochází z kapes naivních lidí, kteří jim vybaví laboratoře, živí je a nechají se takto jimi vodit za nosy.   
     — To všechno už vím, jsou ale nějací alchymisté, kteří opravdu zlato vyrobit dovedou?
    — O tom diskutovat nehodlám, protože to je otázka osobní víry, povím vám ale jedno. Pokud už alchymista dosáhl takovéhoto potenciálu, dávno už překročil stádium ve kterém by bylo bývalo pro něho možné podlehnout pokušení a udělat si z toho výnosný obchod.   
    — Vy tedy věříte, že to možné je!
    —    Dokud se mi to samotnému nepovede, potom to zůstane právě jen tohle: víra. Mám ale i jinou víru, neřku-li jistotu, že člověk je schopen všeho.   
    — I tehdy, kdy jeho hlavní motivací je touha po zisku?
    — I tehdy. Nejde tu přece jen o hmotný zisk, máme tu také duchovní zisky. Má-li alchymista uspět, závisí to především na disciplíně mysli i těla, na mocnosti jeho morálních principů. Ve své podstatě je alchymie očistným procesem, během kterého se, musím zdůraznit že postupně, dostavují vědomosti. Alchymista uvažuje v symbolech a zlato je jen jedním z mnoha symbolů, které ti praví alchymisté užívají. Zlato je vzácné, vnitřně strukturálně čisté, následkem čehož nerezaví, symbolicky se tedy nedá zkorumpovat. Jaký lepší symbol by si alchymista mohl představit pro svůj cíl, pro čistotu svojí duše?!       
    Rozmluva pokračovala dál a mnohé jiné po ní následovaly; právě tato slova se ale v této chvíli Viktorovi vybavila, při pohledu na zlatou korunku na hlavě dámy. Ta jakoby se byla mladíkovi jemně připomněla tím, že mu položila ruku na rameno, potom ji ale odtáhla, aby mu dovolila se samotnému rozhodovat. Toto je přece to pravé jádro gnóze, napadlo Viktora; tělo této ženy je sice hmotné, ale ta pravá bytost uvažuje i jedná na vyšší rovině. Cesta, kterou se ubírá lidský duch, je plná překážek a pouze tím, že je rozpoznáme, dokážeme je překonávat. Gnóze je také vědomí toho, že někteří naši slabší druhové na stejné cestě mohou být náchylní k tomu, aby se nechali svést a že někdy potřebují naši radu a pomoc. Přitom ale rozhodnutí o tom, kdo má být jejich spolu-druhem, koho si vyberou za své manželské partnery nebo za přátele, to je nutno nechat jen na nich, na jejich vlastní víře, na lásce kterou pociťují.
    Co teď udělá Eros? Podle vlastního přiznání střílí přece celkem bez uvažování, jak se ale zachová v tomto případě? Viktor pohlédl tím směrem, okřídlené stvoření tam ale nikde vidět nebylo. Že by byl takovým lenochem?   
    — Kdepak, já a lenoch? To ať tě ani nenapadá!
    Chlapec mu stál po boku.
    — Proč jsi nevystřelil?   
    — Domníval jsem se, že nesouhlasíš s násilím.   
    — Jistěže nesouhlasím, je mi jen ale divné. Ty, se svojí reputací, proč ale v mé přítomnosti nikdy nestřílíš? Nevystřelil jsi na mne, nestřílíš ani tam na toho člověka. Copak jsem ti nějak začaroval šípy?   
    — No, podívaná na následky mojí intervence ti nebyla dopřána. Abys věděl, o moc nepřicházíš. Vůbec to není žádná nádhera, když jinak normální lidé najednou ztratí orientaci, začnou se všelijak kroutit, bublat pitominky a vůbec se chovat, jako by byli od narození idioty.   
    — Zřejmě o nás, lidstvu,  nemáš zrovna skvělé názory, viď?
    — Kdybys toho zažil tolik, jako já, taky bys byl cynikem.
    — Neodpověděl jsi na mou otázku. Proč jsi nevystřelil?
    — Vždyť to přece už víš.
    — Měl jsem tedy pravdu s alchymickou svatbou, s gnózí?
    — Skoro jsi se trefil do černého. A když jsi uvažoval o úloze lidské svobodné vůle, tak tahle rána šla úplně do středu.   
    — Bylo tam to silové pole?
    — Kdybych měl mít pořád co dělat s takovouto mocí vůle, vůbec bych se neuživil.
    — Takže se ti tohle moc často neděje...
    — Na štěstí ne. Naposledy, jak si tak vzpomínám, se mi to přihodilo na jedné  lesní cestě.

   Vozataj