Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


 
Pátá arkána
HIEROFANT


Rider Pack - The Hierophant Krajinou, do které se Viktor při svém putování dostal, se musela nedávno přehnat válka, protože všude bylo vidět její následky. To, že se tu událo něco zlého, si uvědomil hned poté kdy došel ke druhému vypálenému statku; od té chvíle už prošel několika vesnicemi, které byly buď úplně nebo aspoň z velké části zničené a vydrancované. Všude bylo pusto, obyvatelé buď museli být mrtvi nebo se někde poschovávali. Bylo mu jasné, že dny bezstarostného putování se pro něho aspoň prozatím skončily, že teď už se nebude moci toulat od jednoho místa k druhému, všude snadno nalézaje nocleh a potravu u lidí, kteří mu je ochotně poskytli, výměnou za trochu práce na poli a často i jen proto, aby si od něho poslechli nějaký ten příběh.
Tohoto večera se cítil obzvlášť unavený po celodenním cestování, takže se vzdal hledání jakéhokoliv úkrytu a odvlekl se jen několik kroků od cesty, kde zapadl do vysoké trávy a skoro okamžitě usnul. Jindy býval vždy vzhůru již při rozbřesku, tentokrát ale spal velice dlouho a byl by spal ještě déle, kdyby byl náhle nepocítil teplý a nepříjemně zavánějící dech na tváři, což způsobilo, že se s prudkým trhnutím probudil. Z úplné blízkosti se jeho zrak setkal s okem nesoucím onen netečný a vždy jakoby trochu tázavý pohled, který je vlastní pouze hovězímu dobytku.
Viktor podlehl okamžitému impulzu, který mu velel dostat se co nejrychleji z dosahu slušně vzrostlých rohů a pořádných kopyt. Rychle se odvalil stranou a vyskočil na nohy. Veliká černobílá kráva se tím také vyplašila, vzepjala se a odskočila opačným směrem. Téměř okamžitě, odněkud za jeho zády, se ozval zděšený a vysoce laděný výkřik. Viktor se prudce otočil a uviděl mladou dívku, která nejspíše musela být majitelkou té krávy. Stála jen několik kroků od něho, jakoby vymodelována sochařem v pozici překvapené ženy, s rukou přitisknutou k hrdlu. Mohlo jí být asi tak osmnáct let, měla štíhlou a dobře vyvinutou postavu, hnědé vlasy stínily její hezkou a opálenou tvář; tomu aby ji znalec ženské krásy zařadil do vysoké kategorie krásy by snad zabraňovalo jen několik drobných pih roztroušených kolem nosu a možná ještě také ústa, snad o malinko širší než by tomu mělo být. Viktor, který měl daleko od toho být nějakým znalcem, by jí byl ovšem ochoten prominout i mnohem závažnější nedostatky. Stál a shlížel na ni v tichém obdivu, neschopen vydat ze sebe slova. Podle jeho zcela zjevného ostychu dívka rychle odhadla, že jí od něho žádné nebezpečí nehrozí a její ústa se ještě o trochu víc rozšířila nejistým úsměvem, který se jí počínal vkrádat do tváře.
— Fuj, že se nestydíte, takhle mě vylekat! Z ničeho nic si tu vyskočíte z té trávy...
— Promiňte, já jsem nevěděl. Spal jsem tu a vaše kráva...
Najednou nevěděl co by jí řekl. Kromě jeho rozpaků tu také byla silná bolest hlavy, kterou si náhle začínal uvědomovat.
— Neutekl jste náhodou z armády?
Viktorovi došlo, že dívka ho celkem přirozeně musí považovat za desertéra. Ohradil se proti tomu.
— Ne, s armádou nic společného nemám a mít nechci!
— Aha, to tedy musíte být pacifista.
Vypadalo to, jakoby se rozhodla ho vyslýchat.
— No, když jinak nedáte, tak to asi jsem.
Ústa se poněkud stáhla a na čele jí vyrazilo několik vrásek.
— Můj táta i můj bratr takhle taky smýšleli. Nebylo jim to ale moc platné. Když k nám do vesnice přišli rekrutovat, na nic se jich neptali a rovnou na ně navlékli uniformy. Od té doby už jsme o nich neslyšeli. To je, co se stane i vám, pokud potrváte na tom, že chcete spát hned vedle cesty, takhle na ráně. Vy ale zdejší nejste, nebo snad ano?
— Ne, nejsem. Jsem už dlouho na cestách a dokonce jsem o žádné válce nic nevěděl, až jsem najednou uviděl ty vypálené vesnice.
— A tak jste si šel dál, jakoby nic?
— No, řekl jsem si, že když půjdu co nejrychleji, třeba se mi povede tou válečnou zónou projít. Co jiného jsem měl taky dělat?
— To jste tedy měl pěkné štěstí, že jste na žádné vojáky nenarazil. Na místě by z vás byli udělali rekruta!
To štěstí rozhodně měl. Možná ale, že to nebylo tak míněno, aby se kdy stal vojákem. Co ví kdo o svém osudu? Snad to byla myšlenka na to, že by ho mohl někdo donucovat k tomu, aby zabíjel jiné lidi, která způsobila to, že se otřásl. Pocítil náhlou slabost v kolenech, trochu se zapotácel, chtěl si sednout na zem, ale skoro úplně se zhroutil. Dívka k němu sice přiskočila, ale zachytit ho už se jí přitom nepodařilo. Naklonila se k němu a hleděla mu přímo do tváře, v očích měla výraz soucitu.
— Není vám dobře?
— To nic není, to hned přejde. Asi jsem příliš unavený.
— Cítíte se ospalý?
Viktor si připomenul svůj dlouhý noční spánek a jen chabě pokýval hlavou. Dívka mu sáhla na čelo a zatvářila se starostlivě.
Bojím se, že to jen tak lehce nepřejde. Tohle já znám moc dobře, sama jsem to nedávno měla. Tahle nemoc už tu chodí nějaký čas a je hodně zlá. Ten, kdo jí dostane, by pořád jenom spal.
Tak je to, spát se mu chce, lehnout si, poslouchat hlas této dívky a pomalu přitom usnout...
— Vstaňte, tady přece zůstat ležet nemůžete!
Hlas k němu doléhal jakoby z velké dálky. Pocítil její paže, které se ho pokoušely pozvednout. Trochu se vzchopil, podařilo se mu postavit se na nohy a udělat několik kroků, podporován její rukou.
— Můžete vteřinku postát? Musím sehnat naši krávu, je to jediné, co nám ještě zbývá a tady jí jen tak nechat nemůžu.
Přivázala dlouhý provaz krávě kolem krku a druhý konec si uvázala kolem pasu.
— Opírejte se mi o rameno. Půjdeme pomalu.
— Kam mě vedete?
— No, přece domů, kam jinam?
V dívčině hlase se nacházela rozhodnost, která nedovolovala žádný odpor. Viktor byl ostatně příliš slabý na to, aby se na nějaké odporování vzmohl. Nechal se jen poslušně vést, zatímco černobílá kráva je stejně poslušně následovala, směrem k vesnici.


Pod pevně stisknutými víčky se nachází docela jiný svět, svět obývaný rudě žhnoucími spirálami. Spirály pořádají tanec. Tím, jak se divoce svíjejí v neustále se rozšiřujícím kruhu, přitahují na parket nové a nové tanečníky. Uprostřed tohoto ohnivého tance se potácí on sám, pohazován nemilosrdně ze strany na stranu. Čas od času je některá ze spirál přilákána k cizinci, který navštívil jejich bál, oddělí se od třeštícího davu a vrhne se na něho, bolestivě se zavrtávajíce tu do jeho lebky, jindy do páteře nebo do jiné části těla.
Rytmus doprovázející hudby se náhle mění, hraje teď do pochodu, je slyšet, že v něm kráčejí stovky, možná tisíce nohou, které se víc a víc přibližují. Teď už je vidět, že je to pluk oranžových spirál, že tyto a již přítomné rudé spirály jsou nepřáteli na život a na smrt a že co nevidět musí dojít k nevyhnutelné bitvě. Neviditelní bubeníci se opřou do svých bubnů, zatímco vířící rudé a oranžové spirály se oddávají klání. Jakmile je kterákoliv z nich zasažena některou z nepřátelských spirál, smršťuje se do malé ohnivé koule a potom vybuchuje, sršíce jiskry všude kolem, některé z nichž na něho dopadají a sežínají už tolik trpící tělo.
Boj se pomalu chýlí ke konci, jeden po druhém utichají i bubeníci, pouze několik spirál se ještě drží při životě. Bitva ale stále pokračuje, dokud jediná poslední spirála, toho oranžového druhu, nezůstává sama na parketu. Vypadá to, že je už velice slabá a unavená a jako ty její teď už mrtvé družky se také pomalu začíná smršťovat. Pozoruje ji, jak se zmenšuje, vidí, že už je z ní stává koule, čeká, že co nevidět také vybuchne, nic se ale neděje, bývalá spirála se stále zmenšuje, ubývá jí přitom na zářnosti, až se z ní stává jen malý, plápolavý ohýnek, jako světlo svíčky na temném pozadí. Po obou stranách světélka se vynořují dvě bledé elipsy, ty se blíží k jeho tváři.

— Myslím, že se z toho dostane.
To promluvila jedna z elips.
— Zaplať Pánbůh! Bála jsem se o něho.
Viktor by si rád vzpomněl odkud zná tento hlas. Jediná, opožděně se přihnaná spirála, si ještě dokáže nalézt cestu pod oční víčko, postrádá ale bojovné vervy svých zahynulých kolegyň, takže příliš velkou bolest mu už nezpůsobí. Pomalu se mění ve žhnoucí drát, který chladne a přitom měkne, takže je z něho už spíše nit nebo provaz, který nemá síly ho dále zraňovat. Provaz se táhne kamsi do prostoru, rád by věděl kam vede, sleduje jej proto až ke konci a vidí, že je uvázán krávě kolem krku. Okamžitě si vzpomíná na její majitelku, dívku, jejíž trošku příliš široká ústa se příčila ideálům ženské krásy. Otvírá oči a upírá je na elipsu, která předtím vydala ten známý hlas, pátrá v ní po těch ústech. Objevuje červené rty, ty ale že by byly široké? Kam to dal předtím oči, či měl snad už tehdy nějaké halucinace? Dívčina tvář je přece ještě hezčí, než jak si ji představoval! Šeptá k ní:
— Dostala jste jí domů?
— Koho?
Když nesou navíc ještě výraz překvapení, její ústa už vůbec nejsou ani trochu široká.
— No, přece tu vaši krávu.
— No, tohle! My se tady o vás strachujeme, že už tam někde posloucháte andělské sbory, a vy jste si zatím jen vyšel na výšlap po nebeských pastvinách s naší krávou!
A dívka se směje, směje se i ta druhá elipsa; k ní tedy obrací pozornost. Podoba tu je nesporná, jenže je o dost starší, musí to být její matka. Pokouší se smát s nimi, vyjde mu z toho ale jen takové zasípání. Matka zvážní a prohlásí:
— Jste ještě hodně slabý. Tady se pěkně napijte a zkuste potom zase spát. Světlana zatím uvaří polévku, až se vzbudíte, tak to s ní potom zkusíme.
Světlana. Jaké nádherné jméno a jak dobře se jí hodí. Světlana, světlo! Když se probouzel, viděl přece světlo a to se mu potom proměnilo v její tvář. Snad ji zase uvidí, když teď bude spát. Ano, spát...


Stavení, ve kterém obě ženy žily, sice docela neuniklo škodě když byla vesnice drancována vojskem, bylo ale celkem obyvatelné. Možná polovina domů ještě stála ve vesnici, která jich kdysi mívala asi padesát, s třemi sty obyvatel, z nichž tu teď živořila jen necelá stovka, většinou ženy, děti a starci. Teď už se nemuseli příliš bát, protože toho tu zbývalo málo, co by se ještě dalo ukrást. Vesničané si dokázali zachránit nějaký dobytek, který ovšem vždy rychle poschovávali, jakmile se doslechli o nějakém vojsku v blízkosti a dokázali si vypěstovat trochu zeleniny, dost k tomu, aby neumírali hladem. Oficíři zásobovacích jednotek, které neustále pročesávaly zemi, už dávno vyškrtli vesnici ze svých seznamů, to ale neznamenalo, že by se byli docela vzdali hledání jídla a hlavně, možných rekrutů. Většina mužů vhodného věku už sice dávno nosila uniformy, stále ale zbývali ti, kteří se porůznu poschovávali, hlavně po okolních lesích.
Viktor se uzdravoval pomalu, takže bylo nemožné pro matku s dcerou jeho přítomnost v domě dlouho tajit před ostatními lidmi. Stalo se ale to, v co obě doufaly. Mezi vesničany se spontánně vytvořila solidarita, bylo to skoro jakési spiknutí proti nenáviděným vojenským pánům, kteří jim pobrali už tolik mužů a stalo se pro ně věcí cti pokusit se jim teď aspoň jednoho zapřít. Viktor sám si ale byl velmi dobře vědom toho, že věčně to takhle jít nemůže.
Jednoho večera je navštívil jeden stařec. Do nedávných let býval starostou obce a nyní, kdy všichni mladší muži odešli, stal se znovu její nepsanou hlavou. Chvíli se zabýval povšechným rozhovorem s Viktorem, jak už to vesničané rádi dělávají, potom ale přešel rovnou k věci.
— Nemusím ti říkat, že tě tu máme všichni rádi, musíme ale s tebou něco rychle udělat teď, když už se cítíš lépe. Mám jistou zodpovědnost za tuhle obec a nerad bych, kdyby tě tu náhodou našli. Vzali by tě pryč a nám by se třeba i mohli pomstít.
— Já vím. Proto také chci odejít. Hned zítra.
— Tak moc to zas nespěchá, poslední dobou je celkem klid. Kam bys taky šel? Po cestách to nejde, dostali by tě nejspíš ještě toho stejného dne.
— Mohu jít v noci. A lesem.
— To tak. Vždyť to tu vůbec neznáš! Ne, mám mnohem lepší nápad. Pověz mi ale, připadáš mi jako vzdělaný člověk, uvažoval jsi už někdy o tom, že bys šel do kláštera?
— To myslíte jako mnich?
— No, tak jsem to jsem přímo nemínil, i když tím se také stát můžeš, nebylo by to ale podmínkou, pokud si to přát nebudeš.
— Nemohu říci, že bych kdy byl inklinoval k řeholnímu životu.
— Nevadí. Asi den cesty odtud se nachází veliký klášter. Nevím, jestli je to z piety, ale obě strany se mu až doposud vyhnuly, i když nějaké to jídlo by se tam jistě také našlo. Nejspíš si páni generálové nechtějí zatěžovat duše dalšími hříchy. Myslím, že bych to mohl zařídit, aby tě tam přijali jako laika. V tomhle klášteře už totiž mají laiků, kteří se tam schovávají před válkou několik. Jsou to většinou učenci.
— Říkáte, že by tohle šlo zařídit? A jak?
— Jeden z tamních mnichů chodívá pravidelně do vedlejší vesnice. Je tam kostel a Pánbůh se už o to tak postaral, aby nám nevyhořel. Stále se tam ještě konají bohoslužby a pořádá je právě ten mnich. Zítra přijde a já se tam stejně chystám jít. Mohu mu o tobě povědět a třeba to zařídí.
— Tak mu o mně, prosím vás, povězte.
Bývalý starosta se za pár dní znovu objevil a z tváře mu zářilo uspokojení.
— Tak jsem si promluvil s tím mnichem a on zase o tom řekl svému nadřízenému v klášteře. A právě jsem odtamtud dostal zprávu, že tě tedy zítra očekávají.
— Už zítra!
To docela bezděky vyklouzlo ze Světlaniných úst. Stařec se obrátil k ní, jeho oči se usmívaly, zatímco hlas zněl líčenou vážností.
— Pro tebe mám jeden obtížný úkol. Někdo ho tam musí dovést, sám by to těžko našel a moje nohy by tak dalekou cestu už nevydržely. Obávám se, že to budeš muset být ty.
Zbytek večera se oddal v tichosti, jen Světlanina matka dokázala trochu udržovat konverzaci, zatímco dívka se chovala nezvykle tiše a Viktorovi do řeči také moc nebylo. Ráno se rozloučil s vesničany a cítil se přitom skoro jakoby měl opouštět domov, když ho Světlanina matka políbila na čelo.
Kráčeli rychle a bez hovoru, dokud nedošli do lesa, kde se konečně trochu uvolnili. Ticho porušila Světlana.
— Proč mám takový pocit, jako kdybych měla odejít navždy z naší vesnice, když jste to vy, kdo odtud odchází?
Na to se dalo těžko něco říci a Viktor to tedy pominul. Teprve po chvíli řekl:
— Máte skvělou matku. Ti ostatní se ale také ke mně zachovali moc dobře.
— Víte, to všechno přišlo až s tou válkou. Zní to dost nehezky, je to ale pravda, válka nás všechny nějak stmelila, před ní to tak vůbec nebylo. Sousedé si byli schopni vjet hned do vlasů kvůli každému zanášenému vajíčku. Museli nám nejdřív vypálit půlku vesnice a sebrat skoro všechno, včetně našich otců a bratrů, abychom začali v sobě objevovat snášenlivost, neřku-li lásku k bližním!
— To už tak na tomhle světě bývá. Lidé najednou dokáží být k sobě hodní jen proto, že jiní lidé se rozhodli vzájemně se zabíjet.
— Já ale chci, aby se ta protivná válka už skončila!
— A aby se všichni navzájem snášeli.
— Myslíte, že se táta s bratrem kdy vrátí?
— Určitě!
— Toho bych se chtěla ještě dočkat, potom také odtud odejdu.
— Kam byste šla?
— To ještě nevím. Vy přece taky nemáte žádné definitivní plány, či máte?
— V této chvíli se přece nacházím na cestě do kláštera.
— Jistě, ale navždy tam zůstat nehodláte.
— Co vy víte? Třeba se nakonec rozhodnu stát se mnichem.
— O tom dost pochybuji.
— Proč, prosím vás?
— Mnišská kutna a na vás? Když takhle zavřu oči a zkusím si vás si v ní představit, nějak mi to moc dobře nejde.
Zatímco takto hovořila, Světlana se zastavila se zavřenýma očima. Viktor se také zastavil a obrátil se k ní. Byl to jeden z těch okamžiků, na které se nedá jen tak zapomenout, stáli uprostřed lesní tišiny, pod hustými korunami stromů a jediný paprsek slunce se přitom nějak dokázal proplést listím, právě tak, aby dopadal na dívčinu tvář. Přitahován jejími usmívajícími se rty, Viktor podlehl impulsu, který mu velel je políbit. Oči nechala zavřené i potom, ústy tiše řekla:
— Tak vidíš. Tohle přece mniši nedělají.
To, že se jeho chování snad příčilo nějakým klášterním řádům, Viktora právě moc neznepokojovalo a s povděkem shledal, že Světlana také nesložila žádný řeholní slib. Přesto to byla nakonec ona, kdo si uvědomil, proč se v lese oba nacházejí a lehce se mu vyvinula z náručí.
— Musíme jít, je to ještě hodně daleko.
Osud nás čas od času trýzní tím, že nám něco nabídne, jen proto, aby nám to zase rychle odebral. Viktor právě objevil, že jeho touha po lásce této neobyčejné dívky, kterou si do této chvíle ani neodvažoval sám sobě přiznat, by nemusela zůstat bez odezvy. K objevu ale muselo dojít právě toho dne, kdy se museli rozejít. Jeho bytost celá vřela vnitřní hořkostí proti takovéto krutosti.
— Nezůstaneme ještě aspoň chvíli?
— Kyne vám mnišská kutna, pane!
Trochu ho takhle potýrala, nechala se ale ještě párkrát políbit, dřív než se rezolutně dala na pochod. Nezbývalo mu, než se vydat za ní.
— To se mě chceš tak rychle zbavit? Jestli jsem se tě něčím dotkl...
— Tohle prosím tě neříkej! Měla bych to vlastně být já, kdo by se ti omlouval.
— Za co by ses ty měla omlouvat?
Světlana se znovu zastavila a obrátila se k němu.
— To nevidíš, že jsem to všechno zavinila sama? Musím ti to povídat, že jsem tě měla ráda snad od první chvíle, ale že jsem věděla, že o tom, že bychom spolu zůstali, jsem nemohla ani snít? Nebýt té války, nikdy bychom se byli stejně ani nepoznali a tak, jak se věc mají, ve vesnici bys dlouho zůstat nemohl, sebrali by tě a odvedli by mi tě, tak jako tak. Ty do toho kláštera jít musíš, jiná cesta prostě není. Vím, že tě ztratím, budu ale aspoň vědět, že jsi v bezpečí! Vůbec mě ale neposlouchej, tohle mluví jen hloupá holka, která umí jen věci ztěžovat..!
Byl to citový výbuch, na jaký byla jen jediná možná odpověď, vzít jí znovu do náručí. Světlana mu tiše vzlykala na rameni, zatímco on jí zašeptal do ucha:
— Já se vrátím, hned jakmile to půjde!
Dívka na to reagovala tak, že se od něho prudce odtrhla, stála před ním s pevným pohledem; docela náhle se vzchopila.
— Ne. Takové sliby od tebe nechci. Nepřeji si, aby ses ke mně cítil nějak zavázán. Podívej se, já vím, že ty máš na práci docela jiné věci a tohle že je pro tebe to nejdůležitější. Jistěže v tom klášteře navždy nezůstaneš, ale ke mně se taky nevrátíš. Já vím, že ty se nesmíš nechat ničím vázat, žádným člověkem, ani žádným místem. Tak na to raději zapomeňme a už o tom nemluvme!
Viktor by se byl ještě dále dohadoval, Světlanino rozhodnutí bylo ale pevné a proto pokračovala v chůzi. Z toho, co jí právě uniklo, musel uznat, že svou ženskou intuicí vytušila mnohé, pokud se týče jeho osobnosti. Od něho to přece neměla, pověděl jí jen málo, jak o sobě, tak o svých cílech. Cítil, že to je právě to, co teď musí udělat, že tato dívka je jediným nezasvěceným člověkem, který by měl vědět o jeho životní pouti, že k tomu má právo, které si zasloužila svou obětí. Během několika následujících hodin, než došli do blízkosti kláštera, Světlana se tedy od něho dozvěděla téměř všechno o jeho předchozích dobrodružstvích a dostala také odpovědi na některé své otázky.
Klášter se nacházel v tichém údolí a jeho četné budovy, obehnané pevnými hradbami, působily už z dálky velkolepým dojmem. Světlana jej odmítla doprovodit až k samotné bráně s vysvětlením, že jí čeká ještě dlouhá cesta zpátky do vesnice. Měla ale také jiný důvod.
— To mě ani na rozloučenou ještě nepolíbíš?
— Myslel jsem, že si to tak nepřeješ.
— Tak bych řekla, že z tebe mluví zhrzený milenec.
Byl to ale docela jiný polibek než ty předchozí a pomohl uvolnit jakékoli napětí, které mezi nimi dvěma snad existovalo. Oba si přitom uvědomovali, že za jiných okolností, by se z nich byli snad byli mohli stát milenci, kdyby se byli potkali v jiném čase, v jiném světě.

Viktorův pobyt v klášteře se protahoval mnohem déle, než původně očekával; nyní už trval déle než rok. Požíval zde té výsady mít svou vlastní celu, v níž se brzy zabydlil tím, že si tam nanosil slušnou hromádku knih vypůjčených z klášterní knihovny. Stal se oblíbeným mezi mnichy, z nichž mnozí se k němu chovali skoro otcovsky, uzavřel také přátelství s několika jinými laiky, kteří zde jako on nalezli útočiště před vleklou válkou panující nad vnějším světem. Většinou to byli postarší učenci, kteří si vážili toho, že je od toho bláznivého světa dělí silné zdi a kteří se proto jen zřídkakdy zabývali světskými záležitostmi, dávajíce spíše přednost filozofickým debatám, které vždy naplňovaly největší část jejich každovečerních schůzek, to vždy k Viktorově nemalé libosti.
Přes tuto izolaci k němu občas přece jen dolehly nějaké ty zprávy donesené mnichy, kteří navštěvovali okolní osady. Jedna z nich přišla jako blesk z čistého nebe a týkala se Světlany. Dívka, na kterou tolik často vzpomínal, učinila krok k jakému se on dosud neodhodlal a stala se jeptiškou. Jakoukoli víru v to, že by se kdy k ní ještě mohl vrátit, mu tímto projednou vzala.
Na laiky, žijící v klášteře, se vztahovalo jen jediné důležité omezení; neměli přímý přístup k hlavnímu nadřízenému, kterého vídávali jen při vzácných příležitostech, většinou v těch dnech kdy sám vedl bohoslužby v klášterním chrámu. Při nich se objevoval ve svém slavnostním úboru, v dlouhé modré róbě a v červeném přehozu se zlatým lemováním, s tiárou na hlavě, v ruce nesoucí berlu, zakončenou trojitým křížem.
Ráno po jedné z těchto bohoslužeb, Viktor zůstal sedět v chrámě o něco déle, zatímco všichni ostatní už odešli. Vysedával takto rád v katedrále postavené v gotickém slohu, kde se mu tak dobře naslouchalo ozvěnám vlastních myšlenek, vracejících se k němu od klenutého stropu. Chystal se už odejít, když si povšiml toho, že dveře do sakristie po straně oltáře jsou pootevřeny. Připadal si náhle jako ten malý hoch, který kdysi dávno potají vklouzl do sálu, když chtěl mermomocí uvidět kouzelníka při představení. Teď se podobně kradl ke vchodu do sakristie, aby mohl nahlédnout dovnitř.
Uviděl podlouhlou místnost s kamennými zdmi, na jejímž konci stál rovněž kamenný trůn, umístěný mezi dvěma pilíři, podobnými těm, které jednou zahlédl ve chrámu velekněžčině. Opat kláštera seděl v křesle a hovořil tichým a měkkým hlasem ke dvěma mnichům, stojícím před ním. Viktor ihned pochopil, že by se vtíral do soukromého rozhovoru a chystal se potají vzdálit, když si všiml, že sedící kněz kyne hlavou směrem k němu. Váhavě tedy vstoupil dovnitř, zůstal ale stát hned u dveří. Kněz pozvedl ruku a provedl jí universální znak požehnání, lehce se přitom usmál a znovu mírně pokynul hlavou, což muselo znamenat, že audience se tímto skončila. Viktor se knězi rovněž uklonil a ihned opustil chrám.
Následujícího večera šel Viktor navštívit Parlona, jednoho z laiků, bývalého děkana university, postaršího žoviálního muže, který tu byl jeho nejlepším přítelem. Rozumí se, že hned starému učenci vylíčil dojmy ze svého krátkého setkání s hlavou řádu. Parlon se zatvářil překvapeně.
Marseille tarot - Le Pape— To jste tedy udělal náramnou trefu, mladý muži! Vidíte, mně se nic takového během těch čtyř roků co tady už straším ještě nepoštěstilo. Pokud vím, vůbec žádnému z nás, laiků, se nikdy nepovedlo se k němu dostat blíž, než na vzdálenost od zadních lavic chrámu k oltáři.
— Vždyť povídám, že to byla jen náhoda, prostě jsem se tam vyskytl, dalo by se říci, poněkud obhrouble jsem se tam vetřel.
— A on vám přitom dal své požehnání, říkáte?
— Vám to připadá zvláštní?
— Jen tvrdím, že jste měl z pekla štěstí! Promiňte, občas zapomínám kde to vlastně jsme, ale za těch pět let si tyhle stěny už snad zvykly na ta moje rouhání.
Viktor byl nucen se usmát, jeden z důvodů proč měl Parlona rád byl právě ten, že si nikdy nebral žádné servítky.
— Proto vám nejspíš bylo to jeho požehnání až doposud upřeno.
— Víte co? Asi jste uhodil hřebík na hlavičku. Ale, vážně. Něco takového Veliký H. nikdy nedělá!
— Veliký H.?!
— No, já mu tak říkám. Jestli si ale myslíte, že se tím zase nějak rouhám, tak se mýlíte. Je to jen zkratka značící 'Veliký Hierofant'. Pokud to náhodou nevíte, slovo 'hierofant' pochází z řečtiny a kdysi se jím označoval velekněz eleusinských mysterií.
Typický Parlon. Při konverzaci s ním se v jedné vteřině vždy člověk musel smát, aby se v té příští zase dozvěděl něco nového a moudrého. Parlon poněkud zvážněl.
— Něco vám povím. Veliký H. se normálně nebaví ani s obyčejnými mnichy. Bratr Ezra je tak starý, že už si ani nepamatuje jak dlouho tu vlastně žije, určitě ale nejméně půl století, přitom s ním za celá ta léta promluvil jen jednou. Jednou!
— Když jsem tam byl já, byli u něho právě dva mniši.
— A poznal jste je?
— To nešlo, stáli ke mně zády.
— Nejspíš to nebyli jen obyčejní zdejší mniši.
— A kdo jiný by to tedy byl? Měli přece na sobě kutny.
— Vy mi nerozumíte. Samozřejmě, že to byli mnichové, ne ale ti obyčejní mniši. Ještě jste si nevšiml? V tomhle klášteře jsou mniši, ale taky mnichové.
— Aha, už tomu rozumím. Do mnichovského stavu se člověk musí pomalu vmnišit.
— Jste dnes mimořádně chápavý.
Parlon se zahleděl zkoumavě do Viktorovy tváře a s náhlou vážností v hlase dodal:
— Právě proto si myslím, že byste si to měl všechno ještě moc dobře promyslet.
Parlon byl snad tak trochu cynikem, měl ale také vynikající postřeh. Viktor se už od rána zaobíral jen jedinou myšlenkou, zda by se přece jen neměl plně oddat řeholnímu životu a požádat o přijetí jako klášterní novic. Poté, kdy se nechtěně stal svědkem Hierofantovy schůzky se dvěma z jeho přímých žáků, jak si to představoval, si totiž uvědomil, že jim jistě právě předával nějaké důležité vědomosti. To prostě bylo ve vzduchu a Viktor přitom pociťoval, že by byl schopen mnohých obětí jen proto, aby si také mohl vyslechnout to, o čem velekněz hovořil, protože sám tolik toužil po tom se něco dozvědět. Byl si ale ovšem také vědom toho, že než by se k něčemu takovému mohl racovat, musel by si nejprve odsloužit nějaké ty roky jako novic, řídit se přísnými klášterními zákony jako opravdový asketa a postupně se pozvednout z řad běžných mnichů. Parlon měl pravdu, jsou mniši a jsou mnichové, příklady toho mohl vidět všude kolem sebe. Byli zde staří řeholníci, jakým byl na příklad právě bratr Ezra, dobří, poctiví muži, zcela oddaní svým modlitbám, kteří ale stěží přečetli jedinou knihu ve svém životě, ovšem kromě Bible. Byli zde sice také učení mnichové; pokud by se ale on sám chtěl stát učencem, asi by byl na tom lépe, kdyby si našel místo na nějaké universitě.
Měl-li by se stát seriózním žákem hierofantovým, po celé roky by se musel učit jen umění pouhého naslouchání. Tak tomu přece bývalo už v dobách Pythagorových. Tento filosof od svých žáků vyžadoval, aby po nějakých osm let v jeho přítomnosti nevyslovili jediné slovo, aby pouze poslouchali to, co je jim řečeno a teprve po uplynutí učednického období směli začít také klást otázky. Podobný musí být i postup opravdového řeholníka, který se nejprve musí naučit pozornosti a soustředění, aniž by se jinak projevoval a aniž by tím plýtval svými vnitřními silami. V zásadě to znamená, že takovémuto člověku se musí dostávat pomoci jeho vnitřního hlasu, intuice, jinými slovy, musí si najít cestu k té utajené, dalo by se i říci ženské, části své osobnosti.
V těchto chvílích, ať se snažil jak mohl, Viktor se svého vnitřního hlasu dopátrat nedokázal, toho si byl dobře vědom. Přitom cítil potřebu rady nebo aspoň sebemenšího pokynu, moc a moc chtěl vědět, dřív než učiní takovýto rozhodný krok, zda se opravdu hodí k řeholnímu životu. Náhlá myšlenka ho přiměla pohlédnout znovu do Parlonovy tváře. Je snad možné, že jeho vnitřní hlas k němu právě promlouvá a to Parlonovými ústy?
— Co vy si o tom myslíte? Mám se stát mnichem, nebo ne?
— Jsou tací, kteří spatří světlo a jsou hned k němu hned neodolatelně puzeni. Jiní vidí to stejné světlo, brzy ale poznají, že pro ně nesvítí. Pokud vy byste měl patřit k těm prvním, o tomto vašem momentálním problému bychom se tu dnes spolu nebavili, protože právě v této chvíli byste byl s ostatními mnichy u večerních modliteb. Do řádu byste byl totiž vstoupil už dávno.
Tohle chtěl slyšet? Tohle pronesl jeho vnitřní hlas? Už tomu asi tak bylo. Proč tedy mu bylo dáno pohledět na tu Hierofantovu žehnající ruku. Je možné, že ta ho posílala na další cestu?
— Ještě jste mi nepověděl, co vy si myslíte o tom požehnání.
— Já si myslím, že už jste na to stejně přišel sám. Pokud ale chcete, můžeme se chvíli bavit o Velikém H. Znáte vůbec přesný význam slova 'hierofant'?
— Řekl jste před chvílí, že pochází z řečtiny a že označovalo velekněze.
— Přibližně znamená 'ten, jenž odhaluje to posvátné'. Máme tu také odpovídající latinské slovo 'pontiff', to ale vychází z úplně jiného kořene. Jazykověda je vůbec báječný nástroj pro ty, kteří se chtějí dopátrat skrytých významů a to nejen slov, to si projednou zapamatujte! V tomto případě tu máme dvě slova, obě mají v zásadě stejný význam, označují velebnou postavu, náboženského vůdce, používají ale rozdílné symboliky. V prvním případě, se nám odhaluje závoj, který skrývá svátosti, to jest 'hierofant'. 'Pontiff' je naopak 'stavitelem mostů', který nám umožňuje přechod neboli spojení, rozumějte spojení vnějšího impulzu, s vnitřkem naší osobnosti.
— Tedy i vnitřní hlas, intuici.
— Výborně! Intuice je další latinské slovo, jinak také vnitřní učení, samouka. Hierofant či pontiff, je především učitelem a to ovšem učitelem symbolickým, který nám umožňuje požívati prospěchu z vnějších impulzů, kterých se nám dostává. Symbolický je ovšem i znak jeho požehnání, při němž se používají dva natažené a tudíž viditelné prsty, zatímco zbývající tři jsou stažené a neviditelné. To nám vlastně říká toto: naše životy obsahují víc než to, co náš zrak a potažmo i naše ostatní smysly vnímají, ta větší část, ty tři stažené prsty, to sice existuje, nám je to ale utajeno.
— Neříká to také: jdi a objevuj tato mysteria?
— Ovšem, že říká. Dává nám to vlastně požehnání k takovéto cestě.
— Hierofant, tak jak jsem ho viděl, byl obklopen i jinými symboly. Pochopil jsem už symboliku těch dvou kamenných sloupů, je to dualita přírody, proč ale ten kamenný trůn?
— Byl usazen na kamenném trůně? To je zajímavé.
— Přikláněl bych se k tomu, spojovat si v mysli tvrdý kámen s ideami materialismu a proto mi tu pořád něco nehraje. Hierofant je přece duchovní postavou.
— Vidíte, tohle je právě příklad toho, jak si dobrý lingvista může dokázat pomoci tam, kde ti ostatní beznadějně zabředají. Vaše latina snad obstojí, s řečtinou už na tom tak dobře nejste, viďte?
— Obávám se, že máte pravdu.
— A co takhle hebrejština?
— To už vůbec ne.
— Být vámi, tak bych se to honem pokusil dohnat.
— Čím nám zde může prospět znalost hebrejštiny?
— Třeba tím, že se podíváme na slovo 'kámen'. Začněme s latinou, s jazykem, který by vám měl být aspoň povědomý. Jak se řekne latinsky 'kámen'?
— Peter.
— Správně!
Parlonův profesorský tón, by byl nemohl ponechat nikoho na pochybách o jeho původním povolání.
— Okamžitě nám vytane na mysli jméno tradičního zakladatele papežské stolice, jímž je..?
— Svatý Petr.
— Tak. Už samotné toto jméno je ovšem převážně symbolické: znamená to především, že úřad nejvyššího duchovního představitele byl položen na základním kameni pevné víry. Tohle si jen s troškou představivosti ještě dokáže složit kdejaký gymnasista. Hebrejština nám ale pomůže dostat se o pořádný krok dál. Kámen je v hebrejštině 'eben' a toto slovo má velice zajímavý základ, ve skutečnosti se totiž skládá ze dvou kořenů. Tři hebrejská písmena, která je tvoří, ALEF, BETH, NUN, neboli naše A, B, N, se dále dají rozdělit do dvou párů, jednímž z nichž je AB, vysloveno 'abe', kteréžto slovo značí ve většině semitských jazyků 'otec', zatímco druhým kořenem je BN, vysloveno 'ben', znamenající 'syn'. Kampak jsme se takto dostali? Papež neboli hierofant je pro všechny své věřící vždy 'svatým otcem', kdežto on je většinou oslovuje 'můj synu'. Už vidíte, jak nám to jedno do druhého nádherně zapadá?
— To vidím. Jde vlastně o otcovský i synovský poměr, pojatý duchovně.
— Takovéto pojetí ale nacházíme i ve světských vztazích. Otec se přece často stává zasvětitelem svých dětí, když zasvěcuje své syny do rodinného povolání. Vznikají tak celé rody udržující si po mnohé generace svá specifická povolání. Může to být třeba umění, hlavně v oblasti hudby, v lékařství, také ale třeba i v prostém kovářství.
— Něco mě právě napadlo. Starý Zákon se přece podrobně zabývá jednou duchovní dynastií.
— Jistě, máte na mysli čtyřnásobné následnictví, pocházející od Abrahama, přes Izáka a Jakuba, až k Josefovi. Zde také nacházíme prvky zasvěcení a to jak do duchovního, tak i do praktického života.
— Dospěli jsme tím vlastně až ke zdroji náboženství celého západního světa. Kde máme ale hledat zdroje veškerého nábožného cítění?
— To ještě nikdo nikdy uspokojivě nevyložil a pochybuji, zda kdy také vyloží. Podle některých je náboženství lidstvu prostě vrozené, jiní si je třeba mohou vykládat jako zjemnění našich pohlavních pudů nebo i jinak.
— Jak na to nahlížíte vy?
— Musím přiznat že je mi to dosti nepochopitelné. Vím sice, že potenciálně je nábožné cítění mnohem mocnější než jakýkoli pohlavní pud, je s ním ale analogické v tom, že v obojím se nalézá touha po spojení rozdílného v celek. Přitom mě napadá: znak požehnání má určitě také co dělat s osvobozením člověka od otročení své pohlavnosti. Ty dva viditelné prsty nám přece říkají, že existují dvě možné cesty, kterými lze dosáhnout celistvosti, že cesta pohlavnosti přitom je tou podřadnou cestou.
— Tři skryté prsty. Ty přece musí značit Svatou trojici!
— Tím jsem si také jist, zde ale už opouštíme pole našeho náboženství. Je zvláštní, že se Trojice v některé své formě vyskytuje v každém vyspělém nábožném směru na světě, přičemž také vždy bývá tou jeho nejtajemnější částí. Na příklad, v tomhle klášteře jsem ještě nenašel nikoho, kdo by mi dokázal aspoň trochu objasnit, co symbol svaté trojice znamená. Věřte mi, že jsem se snažil, protože mě to zajímalo, všichni ale jen pořád papouškují ty stejné fráze o Otci, Synovi a Duchu svatém. Jsem si docela jist, že kdybyste měl příležitost o tom diskutovat se samotným papežem, nebyl byste také o moc moudřejší. Kdybyste vážil cestu třeba do Indie a v nějakém tamním 'ašrámu' si lehl k nohám mistra, dozvěděl byste se jen zhruba zase to samé, nejspíš zase pouze pod jmény Brahma, Šiva a Višnu. Jinak to totiž nejde, ty tři prsty jsou schované a takto schované zůstanou, na této naší úrovni rozhodně. Na těch dvou viditelných prstech nic tajemného není, poukazují prostě na to, že máme možnost volby. Jak si to vyložíme, to už je na nás. Demagog vám nejspíš poví, že jedna cesta vede k absolutní blaženosti a ta druhá k věčnému zatracení, nebo něco podobného.
— Vy s tím ale nesouhlasíte.
— Odmítám uvěřit tomu, že kdokoliv by mohl být tolik zlým, aby si zasloužil úplné zatracení. Názory o tom se ovšem různí.
— Tohle mě opravdu zajímá, povězte o tom něco víc!
— Kabalisté na příklad tvrdí, že existuje tak zvaný Kelifoth neboli svět kůr, do kterého spadává vše, co neobstálo ve světě Sefirotů, ke kterému patří také náš svět, představující jeho nejnižší rovinu. Kelifoth má podle nich být světem nesrovnatelně nižšího řádu než ten náš svět a uvážíme-li, co se dnes všude kolem nás děje, to je tedy co říci!
— Říkáte, že toto pochází z kabalistického učení, musel jste tedy kabalu studovat. Leccos jsem o kabale slyšel, něco málo jsem se také dočetl, nepotkal jsem se ale doposud s nikým, kdo by mi mohl vysvětlit aspoň její základy. Prosím, udělal byste to pro mne?
Parlon si povzdechl, jakoby si uvědomil, že je donucován bavit se o věcech, o kterých mu je zatěžko jen tak hovořit. Vida ale míru zájmu v očích svého protějšku, nezbývalo mu nic jiného, než se usadit poněkud pohodlněji ve svém křesle a začít s výkladem.




Tak tedy především, kabala není tím akademickým předmětem, jakému se lze naučit z knih, protože kabala je vědou, která se zabývá životem. Už samotné hebrejské slovo kabala značí 'příjem', z čehož dále vyplývá, že se ve skutečnosti jedná také o přenos, o předávání vědomostí a to od jednoho člověka k druhému. Tento přímý styk osoby předávající vědomosti s osobou příjemce je nesmírně důležitý, dalo by se totiž říci, že určitá část energie, která se skrývá ve slovech a zejména v jednotlivých písmenech hebrejské abecedy, se nepostřehnutelně přenáší s učitele na žáka. Bez toho by k žádnému opravdové progresi nemohlo ani dojít. Je vám tohle jasné?
— Naprosto jasné.
— Z těchto důvodů se já nemohu nikdy stát vaším opravdovým zasvětitelem do kabalistických věd, protože k tomu bych sám musel být přímým žákem jednoho ze 'spravedlivých', t.zv. cadeka.
— To slovo jsem už slyšel, říkáte, že značí 'spravedlivý'?
— Ano. Podle prastaré hebrejské tradice se tvrdí, že v kterékoli době se na světě musí nacházet nejméně deset lidí, kteří si zasluhují být takto nazýváni. Bez jejich přítomnosti by totiž vývoj světa nemohl pokračovat.
— Z toho co říkáte ale vyplývá, že naprostá většina lidstva nemá šanci se ke zdroji kabaly vůbec dostat!
— Drtivá většina o ni stejně zájem nemá. Pokud kdy nastane větší zájem, bude prý o to tak postaráno, aby těch možných učitelů bylo na světě víc. Řekl jsem přece, že těch deset spravedlivých je minimální počet. Kromě toho, k základům kabaly může mít přístup každý člověk, dříve než se ale začne zabývat opravdovým studiem, musí projít tzv. padesáti branami vědění, které lze otevřít jen mocí lidské inteligence. To je učednická doba budoucího kabalisty.
— Řekněme tedy, že se nacházíme u první brány vědění. Co je elementární částí kabaly?
— Kabala se zaobírá otázkou stvoření a Stvořitele, stejně tak, jako pozicí člověka vzhledem ke svému Stvořiteli i vzhledem k celému vesmíru. Hledíme-li na člověka očima kabalisty, vidíme jeho dva rozdílné aspekty. V hebrejském originále bible se prvotní člověk nazývá BEN ADAM neboli syn člověka, přitom zde ale nacházíme také ještě jiný název a sice . Jsou tu i další názvy, prozatím nám ale postačí tyto dva, protože vystihují rozdílné významy našeho slova 'člověk'. Jméno Adam je blízce příbuzné se slovem ADAMAH, které znamená půdu, hlínu, zemi.
— Rozumím, Adam není jen synem člověka, podle kabaly je také plodem země. Čím je potom iš, má ten blíže k duchovnu?
je odvozen od slova 'eš' neboli oheň a duch se dá spojovat s ohněm, s energií. Dalo by se tedy prohlásit, že je člověkem duchovním. Můžeme pro to navíc najít v bibli i jisté potvrzení. Tam se totiž o stvoření člověka píše dvakrát. Bůh nejprve vytváří člověka z prachu země, tímto prvotním člověkem je ovšem Adam, potom ale v Adamovo chřípí vdechuje život, takže tento se stává živoucí duší.
— To je zajímavé. Navíc tu je ještě ta podobnost slov 'duch' a 'dech'. Boží dech způsobuje, že člověk ožívá duchem. Máme tu tedy člověka stvořeného bohem, odkud ale pochází tento Bůh?
— Vidíte, už jsme zase u těch prstů, u toho znaku požehnání. Dva viditelné a tři ukryté, ty dva nám právě mohou představovat duálního člověka, jehož údělem je potýkat se s následky svého božského i pozemského původu. Tohle je ještě pro lidský rozum pochopitelné, to ostatní už ne. Zajímavé je také to, že v originále je stvořitel lidstva nazýván JHVH, ELOHIM, což je běžně překládáno jako Bůh, toto slovo je ale v hebrejštině plurálem. Množné Elohim tedy mohou být jen poznatelné aspekty jediného Boha, jehož opravdová totožnost se ale lidskému poznání vymyká.
— Co se tedy můžeme domýšlet o důvodech, které kdy mohly dovést nepoznatelného Boha k tomu, aby zapříčinil Stvoření?
— Z kabaly se dozvídáme jen to, že Bůh, nacházející se za pro nás neprůhledným závojem, se prostě rozhodl, že se nějak projeví. To bylo umožněno tím, že odstoupil od své všemohoucnosti i od těch ostatních 'vše', kterými jej můžeme častovat a že proto vytvořil jakési vakuum, kterému se v kabale také říká 'En Soph'.
En Soph je velice těžko pochopitelný pojem, vlastně nepřeložitelný do těch jazyků, které neznají dvojitou negaci. Znamená to, že tam kde dříve existovala jen nicota, náhle už 'není nicota'. V okamžiku, kdy se Bůh vynořuje zpoza závoje, jeho projev se začíná umocňovat, od čisté božské duchovnosti, až po nejhustší hmotnost. Kabala má svůj systém, který tento složitý proces graficky znázorňuje a ten je znám jako 'Ilán', kabalistický strom života.
— S tím slovem jsem se už také setkal.
— Pro jistotu vám jej tady nakreslím a ten náčrt si ponechejte.
První z emanací je Keter neboli koruna. V této sefiře (sefira v hebrejštině znamená totéž jako sféra) je Bůh stále ještě skryt, je ze všech sfér tou nejryzejší, protože se nalézá ještě daleko od materiality a jednou svojí stranou je stále ještě obrácena k závoji; je čirou energií, je božskostí ve stavu naprosté jednoty, obsahující ale v sobě zárodek všeho, co se později stane mnohoznačným. K tomu, aby mohlo dojít k takovéto realizaci je nutné, aby si Bůh sám v sobě vytvořil princip, který by mu mohl odporovat.
— Ano, ve stavu naprosté jednoty a nerozlišitelné podoby, to absolutní nemůže nijak prokázat svoje kvality. Tam kde není zima ani horko, neexistuje žádná teplota, nemůže vlastně existovat ani takovýto pojem.
— Přesně tak. Teprve tehdy, kdy se započal pohyb od jednoty k množství, tehdy může zaznít první 'ano' a první 'ne', to jest výraz individuálnosti. Tento stav vývoje je v Ilánu představován sefirou zvanou Chochmah neboli moudrost, rozum, někdy také 'slovo'. Po ní následuje ještě sefira Binah, rozlišující inteligence, porozumění. Tyto tři nejvyšší sféry tvoří právě onu trojici, o které tu už dnes byla mnohokrát řeč, trojici vymykající se lidskému poznání, která je od zbytku stromu života oddělena propastí. Po ní následuje dalších šest sfér, tvořících tzv. Zer Anpin, jsou jimi Chesed, milosrdenství, Geburah, přísnost, soud, Tiferet, krása, harmonie, Necach, vítězství, Hod, sláva a Jesod, základ. Poslední sférou je Malchut neboli království, ta je vlastně naším hmotným světem.


Jednotlivé sféry Ilánu jsou mezi sebou propojeny dvaadvaceti cestami, které podle kabalistů musí každý budoucí zasvěcenec procestovat, teprve potom se mu dostává do rukou klíčů, jimiž může otevřít brány veškerého poznání.
— Kde se ale nacházejí tyto brány?
— Z největší části v našich běžných životech a v mimořádných událostech, které nás potkávají, pro které proto musíme mít oči vždy otevřené. Pokud chceme studovat také teoreticky, máme zde především bibli.
— Na tu se ale přece odvolává kdekdo a ne vždy to přináší jen dobro. Troufám si dokonce tvrdit, že naprostá většina válek v tomto světě mívá svoje kořeny v nějakém pokrouceném výkladu této knihy!
— Samozřejmě, že se bible dožila nespočetných nájezdů všelijakých fundamentalistů, kteří se ji vždycky pokoušejí vykládat doslovně. Někdo na příklad vypočítal, že podle v bibli uvedených věků patriarchů, muselo dojít ke stvoření světa někdy kolem roku 4500 před Kristem. Měl to spočítané na den, snad i na minutu. Jenže, ono to tak nejde! V hebrejském originále bible je skrytý kód, kterému porozumějí právě jen ti, kteří mají v rukou ty patřičné klíče. Na příklad si vezměme právě ten první den Stvoření, tak jak je popsán v bibli. Ten přece nelze považovat za opravdový 'den', vždyť tu nebylo slunce ani měsíc, nebylo světlo a nebyla ani tma, nebylo nic. První den bible je aeon, je to symbolický věk, který mohl trvat jen kratičký okamžik, stejně tak jako miliardy let.
— Zkuste ale tohle vysvětlovat někomu kdo je skálopevně přesvědčen, že vše co vidíme Bůh stvořil v jediném týdnu!
— A kdo je schopen zabít ty bludaře, kteří v takovýto doslovný výklad nevěří, já vím.
— Tvrdíte, že bible byla napsána s použitím určité šifry. Mohl byste mi to trochu osvětlit?
— Vidíte, už jen rozbor slova 'šifra', kterého jste právě použil, nás může uvést na správný směr. K nám sice přešlo z francouzštiny, je ale úzce příbuzné se slovem 'cifra', číslo, které dále pochází ze stejného kořene jako slovo 'sféra', hebrejsky 'sefira'. Sefiroty, což je plurál slova sefira, jsou tedy zároveň i čísly a původní hebrejská abeceda také používá písmena, která jsou zároveň čísly. Každé hebrejské slovo má tudíž i svou přesnou číselnou hodnotu a spočítáme-li si hodnotu jednotlivého slova, můžeme je potom srovnávat s jinými slovy, která mají stejnou číselnou hodnotu. Této disciplině se dostalo názvu 'gematrie' a kabalisté ji odedávna užívali k tomu, aby osvětlili skryté významy určitých pasáží v bibli.
— Na které pasáže by se dala gematrie takto uplatnit?
— Tradičně se tvrdí, že prvních pět knih Starého zákona bylo zapsáno pod kódem, přičemž zejména ty části, které nám připadají nejvíce nesmyslné, nás právě svojí absurdností přímo vyzývají k tomu, abychom se pokusili dopátrat se v nich skrytého významu.
— Máte na mysli některou určitou pasáž?
— Vezměme si třeba příběh Abrahama a jeho manželky Sáry. Jak jistě víte, Abraham se původně v bibli nazývá Abram, ABRM, zatímco jméno jeho ženy se uvádí jako Saraj, SRI. Jejich manželství je bezdětné.
— Už si vzpomínám, Abramovi je devadesát devět let a Saraj devadesát, když Bůh přislíbí, že se jim má narodit syn Izák. To tedy je docela určitě absurdní!
— Ten, kdo ovládá hebrejštinu a zná i metafyzický význam jednotlivých písmen, vidí okamžitě, proč musela Sarai být neplodná. Její původní jméno totiž tvořila písmena Shin, Reš a Jod, což v takovéto kombinaci vlastně značí mužatku. K tomu, aby Sarai mohla počít, muselo být z jejího jména nejprve symbolicky odstraněno písmeno Jod, I , které představuje mužský oplodňovací prvek, tedy jakousi kosmickou spermii, kterou svým tvarem dokonce i připomíná a nahradit je písmenem He, H, které umožňuje oplodnění na této pozemské rovině. Bůh je tedy oba musí přejmenovat, ze Saraj se stává Sarah neboli Sára a téhož písmene He se potom dostává i Abramovi, z kterého je Abraham. Tento, v symbolickém věku sta let, se může potom stát otcem národů.
— To je tedy nesmírně zajímavé!
— To je jen taková malá ukázka.
— Mohli bychom se vrátit k těm sférám, které jste mi nakreslil? Chápu, že ty tři nejvyšší se vymykají lidskému poznání. Co těch zbývajících sedm?
— Ty nás všechny nějak ovlivňují. Na naší úrovni, to jest v akademickém nebo i v klášterním prostředí, se nejvíc projevují dvě z nich a sice Hod a Necach. Jsme schopni myslet dvěma rozdílnými způsoby, dokonce i naše mozky jsou rozděleny na dvě poloviny, z nichž každá se zdá plnit jinou funkci. Naprostá většina lidí v tom přitom nemá rovnováhu a proto člověk obvykle inklinuje na jednu či druhou stranu. S oběma typy jste se určitě mnohokrát setkal. Hod je vlastně ta stejná mocnost, kterou staří Řekové nazývali Hermem a Římané Merkurem. Je přízemní, k věcem má vědecký, analytický, rozumový přístup. Když jste studoval, nepoznal jste takovéto profesorské typy?
— Až příliš dobře. Nacházely se ostatně i mezi žáky.
— Problém je v tom, že se jim nedostává tvořivosti, obrazotvornosti. Nedokáží nikdy přijít s ničím novým, protože nápady a vynálezy, ty pocházejí z té druhé strany, kterou ovládá Nczach. Představivost je tou noblesnější části mysli. V ní je latentní schopnost osvobodit se od všech pout, které nás zdržují v našem vývoji. Povzbuzuje nás k tomu, abychom se vydali neprošlapanou cestou, na nezmapovaná moře, do panenských, neprobádaných oblastí našich rozumů. V jakékoli našem přání je i předzvěst jeho naplnění a věříme-li v ně pevně, také se nám to přání splňuje. Proč? Protože tu máme tvořivou sílu imaginace. Netzah se na Stromě života nalézá přímo nad Jesodem, astrální říší, kde myšlenka smíšená s horoucím přáním a dlouhodobým přesvědčením se přenáší na organický život a ovlivní jeho budoucí tvar. Představivost je vždy předvojem, heroldem budoucího vzrůstu, je tou mocí, která přesvědčuje žalud o tom, že má zapustit kořeny a vyklíčit v mohutný strom. Bohužel, představivost zakrní, pokud s ní náš běžný intelekt nespolupracuje a neposiluje ji. Ti, kdo si své představivosti nedokáží hledět, zaostávají a vegetují. Necach se nazývá také vítězství nebo i věčnost, v řeckém a římském bájesloví ji představovala Afrodita či Venuše. Je to vítězství nad ignorancí, je to kladný pól v naší existenci.
— K čemu je nám tedy Hod?
— Dalo by se říci, že v Hodu se skrývá naše logické myšlení. To také potřebujeme, máme-li si udržovat rovnováhu. Každý opravdový krok vpřed, který člověk činí, zapříčiňuje jeho duševní stránka, ne ta logická. Logiku ale také potřebujeme, před tím nebo poté, kdy jsme využili své představivosti. Dám vám jednu praktickou radu.
— Prosím.
— Na cestě iniciace musíte nejprve odložit stranou ten logický aspekt Hodu a vydat se cestou představivosti, kterou vám ukáže vaše Necach. Jakmile ale učiníte nějaký pokrok a vaše představivost je tím povzbuzena, potom je dobré, vlastně nutné, vrátit se ihned zpátky k Hodu a z této pozice všechno přezkoumat. To proto, abyste se mohl ujistit, že nepropadáte nějakým iluzím. Každý krok na vaší cestě musí být pečlivě zkoumán a analyzován vaší logikou.
— Takže, chceme-li se někam dostat, musíme postavit stranou logiku, ne ji ale úplně zahodit, protože ji ještě budeme potřebovat?
— Ano, tohle je jedna ze záhad mysterií, jeden z paradoxů, s kterými se zde neustále potkáváme. Kdybychom měli trvat jen na tom, že si budeme počínat logicky, nikam bychom nedošli, ani bychom vlastně nevyšli, protože bychom sami sebe přesvědčili, že vše je jen pouhým přeludem. Každý z nás máme v sobě jiskřičku našeho původního stvořitele, ta se ale nachází ve vězení. Přitom jsou tu ale určité stupně uvěznění. Představte si vězeňskou celu, ta má tři stěny a vpředu jsou umístěny mříže. Většina lidí se dívá jen na ty stěny, jsou obráceni zády k mříži. Někteří ale hledí opačným směrem, vidí mříže, za nimi své žalářníky, okované dveře, za nimi tuší svět volnosti. Ještě dál postoupili ti, kteří jsou sice stále ve vězení, v mysli se už ale nacházejí na svobodě. Pomohla jim k tomu jejich představivost. Kdyby se měli řídit pouhou logikou, ta by jim jen napovídala, že přes kamenné stěny a železné mříže se nikdy ven dostat nemůžeme. Na štěstí je v nás také něco, co v nás vyvolává touhu po svobodě, po zdroji naší duchovnosti.

   Milenec

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena