Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E

 
čtvrtá arkána
CÍSAŘ


Rider Pack - The Emperor
R
áno si Viktor na sebe oblékl nové cestovní šaty, které mu hned zčerstva, spolu s jiným a ještě mnohem honosnějším úborem, určeným k císařské audienci, doručil dvorní krejčí, který na tom všem s celým štábem pomocníků jistě musel pracovat celou noc. Komorník mu nový oblek uložil do vaku a odnesl do čekajícího kočáru i se starým oblekem, od kterého se nehodlal odloučit, očekávaje, že jej v budoucnu určitě ještě využije. Pokud šlo o blahobytnost a pohodlí, vnitřek kočáru předstihl veškerá Viktorova očekávání. Cítil se přinejmenším jako baron hned od okamžiku kdy dosedl na vypolštářované sedadlo a zanedlouho nato už dokonce jako vévoda; to když si povšiml, jak obyvatelstvo vesnic, kterými projížděli, smeká klobouky a klaní se směrem k jeho kočáru. Teprve po chvíli mu došlo, že to musí způsobovat císařské znaky nacházející se na dveřích kočáru. Netrvalo dlouho a začal si na tyto jemu prokazované pocty zvykat a občas se dokonce přistihl jak kyne těmto lidem rukou, přesně tak jak to kdysi vídával dělat různé potentáty při slavnostních příležitostech v univerzitním městě, kde studoval.

Na dvou či na třech místech se zastavili, aby vyměnili spřežení, což vždy proběhlo hladce a rychle, takže nedlouho po poledni už vjížděli do ulic hlavního města. Také zde jim lidé prokazovali úctu a dávali jim vždy přednost v jízdě, pročež za chvíli už projížděli hlavní branou císařského paláce. Během několika příštích minut si Viktora i jeho zavazadlo postupně vzájemně přebíralo několik lokajů, až se ocitl před dvorním maršálkem, jemuž předal císařovnin dopis. Tento vysoký hodnostář zpočátku dosti pochopitelně shlížel na mladého muže, jemuž se zjevně nedostávalo dvorní výchovy, shora a s jistou dávkou nedůvěry, jako muž znalý způsobů to ale nedával příliš najevo. Z jeho hlasu se dala vycítit jen ta nejmenší špetka podezíravosti, když se otázal:

— Tak vy jste poslem Jejího Veličenstva?
Viktor si byl příliš dobře vědom toho, že ani nový šat nemůže docela zakrýt zjevné nedostatky v jeho znalostech dvorních způsobů, věděl ale také, že posláním tohoto člověka je řídit se rozkazy a že mu tudíž nemůže znemožnit setkání s císařem. Odpověděl proto co nejdůrazněji:

— Její Veličenstvo, císařovna, mi osobně dala tento doporučující dopis. Mám vám vzkázat, abyste jej co nejrychleji předložil Jeho císařskému veličenstvu! Po vyslechnutí tohoto si maršálek trochu povzdechl a několikrát v ruce obrátil dopis, jakoby si stále ještě nebyl úplně jistý zda se náhodou nejedná o padělek, shledal ale, že nese neporušenou císařovninu pečeť. Dospěl nejspíš k názoru, že dopis je pravý, protože požádal Viktora, aby sečkal na místě a s dopisem v ruce se vzdálil. Po chvíli se vrátil, tentokráte už nesouce v tváři výraz viditelně určený pro mnohem výše postavené návštěvníky, než za jakého původně Viktora považoval. Slavnostně ohlásil:

— Jeho Veličenstvo mi uložilo, abych vás jeho jménem uvítal jako hosta v paláci a vzkazuje vám, že bude potěšen, když vás uvidí dnes večer u císařské tabule při večeři!
To bylo ovšem víc než prostá audience, kterou Viktor očekával. Na maršálka to také muselo udělat patřičný dojem, protože okamžitě začal vydávat příkazy týkající se Viktorova ubytování v křídle paláce vyhrazeném pro vzácné hosty, kde mu byl k osobnímu pohodlí navíc přidělen komorník a dva lokajové.




Když se večer Viktor dostavil do jídelny, našel tam už asi dva tucty dvořanů, rozdělených do několika hloučků a pilně se zabývajících hovorem. Většině z nich byl dvorním maršálkem představen jako císařovnin chráněnec a tak jej také i bez většího vyptávání všichni přijali, k podstatné jeho úlevě. Vstoupil samotný císař a společnost se přesunula do císařské jídelny a k dlouhému stolu, kde bylo Viktorovi vykázáno místo na jeho samém konci, kde seděl ve společnosti dvou mladých mužů, přibližně stejného věku jako on. Mezi dvěma chody báječné hostiny byl poté uveden k císaři, který jej přijal jen prostým pokynem hlavy, i když přitom neutajil jiskru zájmu ve svých živých očích. Viktor se navrátil se na svoje místo, kdy byl brzy nato vtažen do živého rozhovoru se spolusedícími mladými muži, přičemž mu bylo ihned jasné, že tito by od něho rádi vyzvěděli co nejvíc, nahlížejíce na něho dosti pochopitelně jako na potenciálního rivala, který by jim případně mohl narušit jejich pečlivě vypracované plány na kariéru u císařského dvora. To, že takovéto plány mají, bylo ovšem dosti zřejmé; chovali se také k němu podle toho, se směsicí dvornosti i utajené závistivosti. Zpráva o Viktorově příjezdu z císařovnina letního paláce zřejmě už musela dávno před večeří obletět palác a kolovat jeho klenutými chodbami, vyvolávajíce dohady o jeho minulosti i o jeho možných budoucích ambicích. Viktor se v této chvíli náramně bavil tím, jak odrážel jejich více méně rafinované pokusy o to, dopátrat se těchto tajemství, přičemž se mu bezvadně dařilo je v tomto směru ještě více mystifikovat. Hostina se skončila v okamžiku, kdy se císař zvedl od stolu. Dříve než se vzdálil, vrhl ale pohled směrem k trojici mladých mužů, kterým ovšem neuniklo, že chvíli něco šeptal do ucha svému pobočníkovi. Tento se k nim potom přiblížil, s následujícími slovy:

— Jeho veličenstvo si ráčilo povšimnout toho, jak zaníceně jste se vy tři zde věnovali svým debatám a prohlásilo přitom, že by určitě bylo k prospěchu nám všem, kdybychom si mohli vyslechnout vaše vyhraněné názory. Rozhodlo se proto, že vám dá příležitost k vystoupení před celým dvorem, a to hned zítra ráno. Každý z vás nechť si připraví pojednání na následující téma: Co je mocnější — víno, král nebo žena? Jeho veličenstvo se moc těší na to, že nás svými nápady osvítíte a protože si přeje co největší zájem posluchačstva, rozhodlo, že vaše vystoupení bude zároveň soutěží. Toho z vás, který se ukáže být nejmoudřejší, Jeho veličenstvo potom odmění tím, že mu splní jakékoli rozumné přání.

Císařský pobočník pokynul třem mladíkům a odešel, ponechaje je ve stavu tichého úžasu, pohlížejíce jeden na druhého, v duchu vzájemně poměřujíce síly svých rozumů. Císařovna již předtím Viktorovi naznačila, že její manžel rád ukládá lidem různé úkoly, takže nebyl tímto tak úplně překvapen. Přesto, že bude hned druhý den u dvora účastníkem takového klání, když se bude muset měřit se dvěma zkušenějšími a ambiciózními soupeři, Viktor rozhodně neočekával. Uvědomil si ale hned, že když už se projednou rozhodl vydat se na pouť za objevením sebe sama, musí být připraven i na to nejneočekávanější. Popřál svým protivníkům dobré noci a ti mu odpověděli s vynucenými úsměvy. Odebrali se do svých komnat, přičemž si mohli být celkem jisti, že žádný z nich se příliš dobře nevyspí...


Marseille tarot - L'EmpereurKdyž se na druhý den dopoledne čas konečně dovlekl k určené hodině vystoupení, všichni tři soutěžící se sešli u vchodu do hlavního sálu, kde je dvorní maršálek uvědomil o tom, v jakém pořadí se mají objevit před císařem. Viktor s povděkem zaznamenal, že přijde na řadu jako poslední. Po chvíli naplněné nervozitou již bylo na prvním z protagonistů, aby vystoupil před císařský trůn. Mladý muž provedl bezchybnou úklonu a způsobem, který si bezpochyby pečlivě nacvičil, pomalu a s líčenou rozvahou, rozbalil roli papíru, kterou si nesl pod paží. Udělal delší divadelnickou pauzu a začal číst:

"Vaše Veličenstvo, považte, jaká nesmírná moc se skrývá ve víně! Ten, kdo je okusí, se jí neubrání, dříve či později je naprosto přemožen. Víno je schopné sloučit mysl toho nejchudšího žebráka s myslí nejbohatšího šlechtice, posledního z nevolníků s první osobou v království. Ten, kdo požil vína, na vše ostatní zapomíná, ženy ani králové pro něho prostě neexistují. Pokud by se právě nacházel na okraji zoufalství, víno rozptýlí všechny jeho obavy a dokonce je obrátí ve štěstí a v radost. Vínem se člověk cítí tak povznesen, že je schopen jakýchkoli činů, je mu snadné milovat a velebit své bližní, právě tak, jako proklát je svým mečem. Když muži pozvednou své naplněné poháry, jejich mysl se zatmí, o ničem jiném nevědí a vědět nechtějí. Nevědí ani nic o tom, co pod vlivem vína způsobili, i tehdy kdy se ze svého opojení proberou. Vaše Veličenstvo, jestliže víno má takovouto moc, je potom vůbec myslitelné mu nepřiznat prvenství?!"

Poslední slova byla zaměřena k obecenstvu a byla také zcela jasně vypočítána k tomu, aby vzbudila co největší obecný souhlas. Toho také dosáhla, neboť soudě podle počtu rudých nosů a zardělých tváří nacházejících se mezi přítomnými, bylo zde mnoho věrných vyznavačů vychválených kvalit tohoto nápoje. Mladík se uklonil a ustoupil, zjevně tolik unesený svým výkonem, že si stěží mohl všimnout toho, že císařova tvář zůstávala nehybná.
Předstoupil druhý ze soutěžících. Předchozího večera se Viktorovi líbil o hodně víc, než jeho druh. I když byl pochopitelně zvídavý, nebyl přitom tolik vtíravý a Viktor se nemohl ubránit pocitu jistých sympatií vůči tomuto dvořanovi, o kterém si myslil, že na toto místo, stejně jako on sám, tak nějak zcela úplně nepatří. Teď byl ovšem silně zvědavý, jak si povede.

"Vaše Císařské Veličenstvo! Člověku se od Boha dostalo veliké moci, ustanovil jej panovníkem nad pevninou i mořem a daroval mu také vládu nade vším živoucím, co je obývá. Přesto, ponecháme-li stranou Boží přikázání, kdo jediný má právo vydávat člověku rozkazy, koho musejí lidé vždy poslouchat? Zdalipak to není jejich král, který jim vládne? Král je ten který rozhoduje, král vydává příkazy svým poddaným a tito je vykonávají, aniž by se nad nimi pozastavovali. Na královský rozkaz se muži vydávají na vojenská tažení proti nepřátelům; během nich potom vykonávají často i neuvěřitelné činy, slézají ta nejvyšší pohoří, plaví se po bouřných mořích, ztékají ty nejmocnější hradby a dobývají ta nejpevnější města. Muži zabíjejí a nechávají se zabíjet, to vše jen na nejmenší pokyn královské ruky. Pokud v bitvách zvítězí, k nohám svého krále pokládají potom to, čeho se domohli.
Ne každý se může stát vojákem, ti kdo jimi nejsou, ti uctívají svého krále jinými způsoby, tím že mu platí své daně, tím že jsou vždy připraveni plnit jeho příkazy. Nakáže-li jim král zabíjet, zabíjejí, rozkáže-li ušetřit, ušetří, vydává-li jim rozkaz k stavění měst, postaví města, přeje-li si města bourat, zboří je. Lidé zasévají, lidé sklízejí, tvoří i ničí, to vše podle toho, jak jim jejich panovník nakázal. Král je vládcem všech mužů, král je i vládcem všech žen, jako takový může kdykoliv rozkázat, aby se postavily vinice a může je také kdykoliv, podle svého přání, dát i zbořit. Zdalipak tedy není král mocnější než ženy i víno?"

Přišla řada na Viktora. Měl-li předtím důvody k tomu, aby se cítil nervozním, ku podivu s něho nyní veškerá nejistota spadla a v okamžiku kdy měl promluvit ho ovládl pocit naprostého klidu a sebevědomí. Sám byl překvapen tím, jak zvučně a sebejistě zní jeho vlastní hlas.

"Sire! Nehodlám se přít o mocnosti králů, nebudu ani upírat vínu jeho opojné vlastnosti. Nicméně, člověk, který chová v srdci pocit povinnosti vůči svému králi podle toho také jedná; pokud ovšem se král naopak ukáže být tyranem, nemůže přece očekávat, že všichni jeho poddaní mu budou oddaně sloužit. S vínem se to má podobně: lze je pít s mírou a snad v něm i nalézt trochu té příslovečné pravdy, lze se jej ale i úplně a beze škody vzdát.
Všichni králové, kteří kdy svým zemím vládli, také všichni mužové, kteří kdy postavili vinice a pili víno, ti všichni se narodili z ženy! To samo o sobě znamená, že ženy mají ohromnou moc. Muž se může domáhati i nakonec dosáhnout té největší možné slávy a bohatství, toto jej ale často přestane zajímat v okamžiku, kdy se potkává se ženou obdařenou krásou a půvabem. Tehdy má na mysli pouze to jediné: jak si zajistit její přízeň! Může tomu být i naopak: chudák dříve zcela bez ambicí, který se zamiluje do ženy, se náhle pokouší získat bohatství, pokud cítí, že by mu to nějak prospělo v očích jeho milované. Pro to, aby si získal ženinu lásku, muž je ochoten bojovat s jinými muži nebo s divou zvěří, přeplavat řeky i moře, pohnout horami, postavit celá nová města.
Muž miluje svou ženu víc, než kohokoli jiného na světě, víc než své rodiče, víc než své sourozence. Někteří muži kvůli ženám dokonce pozbudou rozumu; dokonce i králům se může stát to, že si z nich jejich milenka učiní pouhou hříčku, že si potom na hlavu posadí jejich korunu a přitom se jim po straně vysmívá. Existuje jedno prastaré rčení: "Za každým úspěšným mužem, stojí žena", slova nesmírně pravdivá, do úst toho muže, který je po prvé vyslovil, je ale určitě dala jeho manželka!"

V této chvíli už bylo jasné, že si Viktor dokázal získat své posluchače, protože všichni se nahlas smáli, dokonce včetně samotného císaře. Právě k němu, se nyní řečník obrátil, a to s náhlou vážností v hlase, která utišila celý sál:

"Sire! Ženy jsou mocnější králů, ženy jsou mocnější než víno. Existují ale i jiné síly a mocnosti. Země je rozlehlá, nebesa jsou vysoká, slunce je dárcem životní energie. Co je tedy tou nejvyšší mocností která panuje nade vším a nade všemi? Tvrdím, že nejmocnější je PRAVDA!
Jen Pravdě se dostává nebeského požehnání, vše co kdy bylo stvořeno, jen k Pravdě se chce povznést. Nic na tomto světě netrvá věčně, vše je jen přechodné, tudíž to nemůže být docela pravdivé. Ta "pravda", o které je někdo přesvědčen, že ji nalezl ve víně, se s jeho výpary vytrácí hned příštího rána. Královští vojáci, vyslaní do boje ve jménu "naší pravdy", padají při klání s jiným vojskem, jehož odhodlání bít se za "svoji pravdu", dokázal někdo pro ten jeden den o něco úspěšněji podnítit. Žena, která vzbudila tu jedinou "pravou lásku" ve svém milenci, od něho utíká a vezme si přitom sebou veškeré jeho bohatství, a to jen aby je vzápětí předala svojí "jediné opravdové lásce". Tak to jde dál a dál. Všechny děti všech žen jsou nevěrné a nespravedlivé, pravda chybí v jejich životech, pravdy se nedopátrají ani ve chvíli smrti.
Nás všechny přežívá jen jediná Pravda, ta Pravda která je nehynoucí, neporušitelná a poctivá. K ní vede jen jediná cesta, která stojí za lidskou námahu. To proto, že v ní se provždy nachází veškeré království, veškerá sláva, veškerá moc tohoto světa!"

Dlouho trvalo ticho, zatímco císař hleděl neofytovi do očí. Posléze promluvil:
— Po tom co jsi právě pronesl, královský výrok pozbývá důležitosti. Přesto se nedomnívám, že bych se nějak příčil cestám pravdy, jejíž podobu jsi nám tak přesvědčivě vykreslil, když tě prohlásím za vítěze tohoto klání.
Vlna souhlasu proběhla sálem.
— Zasloužil sis svoji odměnu.
— Vaše Veličenstvo jistě pochopí, že žádnou cenu přijmout nemohu.
— Ovšem, chápu, že po projevu, který jsi tu pronesl, by ti něco takového mohlo připadat pokryteckým. Pohleď na to ale takto: jako každý pracovník v zájmu vyšších řádů, ty také máš oprávněný nárok na to, abys za vykonanou práci obdržel svůj zasloužený plat. Přistup tedy blíž a pošeptej mi do ucha jaké je tvoje opravdové přání!
Viktor vystoupil po schodech k trůnu, naklonil se a zašeptal císařovi do ucha:
— Přál bych si poznat Vaše veličenstvo ve světle Pravdy.
Císař se usmál a rovněž snížil hlas.
— Budiž tomu tak. Po tři dny zůstaneš tady v paláci jako můj host. Budeš neustále po mém boku, zatímco já budu vykonávat všechny svoje povinnosti, ale také tehdy, kdy se budu prostě bavit. Tak vše poznáš z té nejvhodnější perspektivy. Ráno čtvrtého dne se oblečeš na další cestu a vyjdeš z paláce zadními dveřmi. Projdeš zahradami, až nalezneš cestu, která vede směrem k horám. Tam na tom místě se ještě jednou setkáme a tam si spolu znovu pohovoříme.
Císař potom nahlas prohlásil:
— Přineste další křeslo a usaďte tohoto mého váženého hosta po mojí pravici!
O minutu později už Viktor shlížel na shromáždění v sále s výšin svého nově nabytého postavení.




Čtvrtého dne hned zrána si Viktor na sebe oblékl svoje staré cestovní šaty a podle císařových pokynů, vyšel zadním východem z paláce. Trvalo mu hezkou chvíli než prošel rozsáhlými zahradami a než konečně nalezl cestu, která se vinula mezi skalami a která tudíž musela být tou, kterou mu monarcha předtím označil. Po kratším výstupu, při kterém se neustále rozhlížel, nedaleko od pěšiny náhle uviděl něco třpytného a když s cesty sestoupil aby se přiblížil, poznal muže se zlatou přilbicí na hlavě držícího v pravé ruce císařské žezlo. Císař se opíral o krychlovitý kámen, který se nalézal na skalním ostrohu, pod nímž se dravě hnal proud neveliké, ale prudké řeky. Hleděl do dáli, směrem ke svému paláci a k městu, které se za ním rozkládalo, zdál se přitom být zcela ponořen do svých myšlenek. Přesto si ale musel nějak uvědomit přítomnost mladého muže, protože náhle promluvil, aniž by k němu otočil hlavu.

— Chtěl jsi poznat pravého císaře a po tři dny jsi mohl pozorovat toho, kterého vidí jeho poddaní, dvořané nebo vyslanci. Za tu dobu jsme ovšem neměli příležitost si spolu pořádně promluvit. Máme ji teď a po tomto setkání, si budeš moci učinit celý obraz. Z jakého úhlu mě právě vidíš?
Císař zůstával nepohnutý, neofyt viděl z profilu jeho tvář, s výrazným obočím a mírně zahnutým nosem.
— Vidím vás z levé strany, z profilu, Vaše veličenstvo."
— Levou stranu tváře, kterou ti teď ukazuji, jsi předtím neviděl, až doposud to vždy byla jen pravá, ta lidštější tvář. Ani tu si ale nemohu dovolit příliš předvádět, přišel bych takto brzy o svoji autoritu. Levá strana patří přírodě, ta je neutrální, nerozeznává dobra od zla. Žádní z mých běžných dvořanů ji neprohlédnou, to je výsadou jen mojí manželky, k tomu je totiž zapotřebí ženské intuice. Jen ta také byla schopna ihned rozpoznat tvou vlastní podstatu i účel tvé pouti a poslat tě proto sem, ke mně. Předpokládám, že jsi už potkal svého kouzelníka...
— Už jako malý hoch a potom nedávno znovu. Dal mi instrukce na tuto cestu.
— Potom jsi viděl Velekněžku, ta ti nedovolila nahlédnout za svůj závoj a brzy poté také moji manželku, která tě poslala sem. Jsem čtvrtý v pořadí a s hlediska tohoto světa, jsem také nejdůležitější.
Tato slova byla jen pouhým konstatováním, žádná pýcha či marnivost se za nimi neskrývala. Neofyt, který měl možnost císaře pozorovat při vykonávání jeho vladařských povinností, už toho dost věděl o tomto člověku, než aby něco takového u něho očekával. Císař pokračoval s vysvětlením.
— Číslo čtyři, které mi patří, v jistém smyslu předčí všechna ostatní jednoduchá čísla. Ve svém potenciálu totiž obsahuje konečné číslo deset. Desítka je s hlediska materiální existence konečným číslem proto, že nás dovádí zpět k jednotě.
Neofytův vnitřní zrak mu ochotně přistavil tabuli, na kterou načrtl následující rovnice:

1 + 2 + 3 + 4 = 10
10 = 1 + 0 = 1


— Na tomto světě jsem proto já tím hlavním organizátorem, určovatelem všech hlavních směrů. Nalézám se ve čtyřech světových stranách, ve čtyřech sezónách, ve čtyřech živlech, které tvoří materiální svět. Jsem Tetragramaton, který podle hebrejské tradice je tím hlavním a pro člověka nevyslovitelným jménem jediného Boha.

JHVH

Nejsem absolutnem a nikdy jím být nemohu, pokud se ale lidstva týče, jsem jeho projevem, jsem jeho jedinou autoritou, jsem otcem každé původní myšlenky. Jako každý správný otec, který má na zřeteli výchovu svých dětí i já dohlížím na to, aby tyto myšlenky dozrály. Protože jsem ztělesněním božského ideálu na světě, stejně tak jako jemu, i mně se lidé bojí nahlédnout do tváře.

Císař se náhle usmál.
— Vím, že máš dobrou představivost, představ si bod, který je tou prapůvodní jednotou, ve které je vše budoucí koncentrováno. Dá-li se tento bod do pohybu, vznikne přímka. Dejme tomu, že tato přímka pro nás představuje materiální rovinu, nad niž potom můžeme umístit bod značící ducha, který se vznáší nad touto hmotnou rovinou. Spustíme-li v pravém úhlu dvě přímky z tohoto bodu, tak aby se dotkly vodorovné přímky pod tímto bodem, vznikne nám pravoúhlý trojúhelník. Promítneme-li tento trojúhelník na druhou stranu vodorovné přímky, vznikne tímto čtverec. Pojato symbolicky, tímto čtvercem jsem já. Jeho čtyři úhly projednou vytyčily veškeré zákony tohoto světa, jimi se odjakživa řídili zasvěcenci mezi lidstvem, které jej obývá. Tyto zákony se projevují jako čtyři hlavní principy:

MOCNOST, OPATRNOST, STŘÍZLIVOST, SPRAVEDLNOST.

Čtverec hmotnosti se snoubí s trojúhelníkem duchovnosti, symbolicky vytvářejíce královský manželský pár, jehož ukrytým potenciálem je prapůvodní Jednota. Toto lze dokázat s pomocí numerologie:

3 + 4 = 7

Tří-stranný trojúhelník, se čtyř-stranným čtvercem, nám dávají hodnotu čísla sedm. Skrytý potenciál sedmičky je dvacet osm, to jest součet všech čísel v sedmičce obsažených:

1 + 2 + 3 + 4 + 5 + 6 + 7 = 28

Číslo dvacet osm, se dá zredukovat na deset a dále až na jedničku.

28 = 2 + 8 = 10
10 = 1 + 0 = 1


K tak zvané alchymistické svatbě dochází tak, že duch proniká hmotou. Proto mívají královské svatby takovou důležitost, působí totiž na podvědomí lidí, podněcují jejich představivost a to i tehdy, kdy k nim dochází na světské úrovni. Vnitřně dokážeme totiž chápat posvátnost manželského stavu, jeho význam sahá daleko za hranice hmotnosti, jím se nám nabízí možnost dosažení vyšších hodnot naší existence.
Příroda se svými zákony je pro nás reálná jen potud, kam až ji dokáže sledovat naše objevitelská mysl. Takováto objevná cesta se sice může započít kdekoliv, dříve či později se ale dosáhne stádia, kdy je nutno vybrat si mezi dvěma možnými způsoby bádání, vědou nebo uměním, analýzou nebo syntézou. Opravdového badatele neuspokojí přitom ani jeden z těchto způsobů, touží stále jen po něčem vyšším, po něčem co nedokáže popsat, co pouze nejasně pociťuje. Jak jsi správně řekl ve svém projevu, všechny těžce vydobyté úspěchy, všechny tituly a diplomy, které až doposud posbíral, veškeré bohatství světa, to vše se mu jeví docela jinak, ve světle nově poznané pravdy. Toho všeho totiž mohl, snadněji, dosáhnout i nečestnými, třeba i zločinnými způsoby a v jistých kruzích by přitom byl stejně uznáván nebo dokonce veleben.
Takovéto poznání by ovšem nemělo vést k zavržení tohoto světa, pouze ke změně našeho náhledu. Je to svět dočasný, konečný, omezený a omezující, přechodný a iluzorní, přitom tom ale zůstává naším současným domovem. Tento nedokonalý a nejistý svět, kterému neustále hrozí zkáza, potřebuje jednotící a tmelící princip, směrodatnou mocnost, jinými slovy, svého císaře. Ten před tebou právě stojí a táže se, co jiného chceš ještě vědět?
— Co znamená to žezlo, které držíte v ruce?
— V zásadě to je měřící jednotka. Jakkoli krátký bývá náš pobyt zde na zemi, naším úkolem je ji vylepšovat a tím vylepšovat sami sebe. To se děje především tak, že navrhujeme a provádíme stavby, k čemuž je ovšem zapotřebí brát správné míry. Symbolicky vzato, hlavním zeměměřičem i stavitelem jsem já, vše se vyměřuje podle délky mého žezla. Je ale už na čase, abychom tuto rozmluvu ukončili. Já se musím vrátit ke svým povinnostem v paláci, ty máš před sebou další cestu. Nebudu ti ani přát "šťastnou cestu", protože se štěstím to nemá nic společného. Raději se připrav na různá dobrodružství, svody i zkoušky. Přeji ti to nejlepší!
Viktor se před císařem uklonil a vracel se směrem k horské pěšině. Po chvíli se otočil, aby ještě zahlédl dočasného vládce, shlížejícího na pomíjející svět, který se pod ním rozkládal. Jeho postava se vyjímala na pozadí pustých a rozeklaných skalisek a vyhlížela tolik opuštěná a melancholická... Přitom Viktora náhle napadlo, že právě erozí těchto holých skal, jejichž částečky jsou vodou řeky unášeny do údolí, se vytváří nová půda pro úrodná pole a zahrady.



   Hierofant



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena