;

Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E

 
třetí arkána
CÍSAŘOVNA

Rider Pack - The Empress
P
odle Viktorova očekávání, bystřina, jejíž tok se rozhodl sledovat, se rozšiřovala zároveň s tím jak sestupovala do údolí. Už od samého počátku cesty to neměl právě snadné, protože místy se musel brodit mělkými tůněmi, přelézat četné balvany a vyhýbat se množství silných kořenů, které podpíraly strmé břehy. Jednou byl dokonce donucen udělat dlouhou obchůzku, protože potok tu náhle spadal s vysoké strmé skály, vytvářejíce přitom veliký a podivuhodný vodopád. Malebnost krajiny ho okouzlila a protože neměl nijak naspěch, rozhodl se, že na tomto místě zůstane po několik dní. Utábořil se v malé jeskyni a živil se spoustou lesních plodů a především pstruhy, jichž bylo v této čisté ale skoro ledové vodě spousta a které pro něho bylo snadné chytat pod břehem do rukou, díky odborné rybářské technice, kterou si vypěstoval v mládí.

Chytání pstruhů nebyl nikdy pro Viktora jen sport, což bývá případ mnohých rybářů. Ryby, které nachytal, vždy donesl domů matce, která jako chudá vdova tento příspěvek na domácnost vždy radostně uvítala. Pokud se Viktorovi podařilo ulovit ryb víc než mohli oba sníst, jeho matka donesla ty zbylé k hokynáři, který jí za ně dal úvěr na nákupy jiného zboží, které potřebovala. Mezi hochy jeho věku v městečku kde vyrůstal, býval Viktor jedním z uznávaných mistrů lovu na udici. Většina z jeho vrstevníků by se byla s tímto spokojila, nikoliv však Viktor. Doslechl se totiž, že existuje mnohem efektivnější metoda chytání pstruhů. Poptával se kolem, nikdo z jeho známých ale nevěděl nic bližšího kromě toho, že pstruzi se prý dají také chytat přímo do ruky! Adepti tohoto umění kteří určitě někde existovali a jichž muselo být málo, si jistě svá tajemství přísně střežili. Nebylo pochopitelně v jejich zájmu zasvěcovat jiné do tohoto umění, protože i když ryb v okolních potocích bylo opravdu hodně a rybářům používajícím udice to stačilo, větší množství podstatně výkonnějších rybářů by jich mohlo brzy vychytat příliš mnoho. Viktor tomu všemu rozuměl docela instinktivně a proto na věc šel sám a se zdravým selským rozumem. Bylo mu hned jasné, že s břehu se to dělat příliš dobře nedalo, že se bude muset trochu zmáčet ve vodě, když se jí bude brodit tam, kde se to dá. Také rychle zjistil, že v hlubší vodě nacházející se v tůních bystré pstruhy docela určitě lovit nepůjde. Zbývala tedy místa pod břehy a pod balvany, kam se ryby uchylovaly když vycítily nebezpečí. Další pravidlo, které záhy objevil, bylo to, že se musí vždy pohybovat ve vodě proti proudu. Takto dokázal totiž zjistit kde se pstruzi nacházejí a to dříve než by je neobvyklé zvuky či pachy upozornily na jeho přítomnost. Měl takto vždy možnost si povšimnout a zapamatovat si kam se rychle plavaly schovat když si ho povšimly a dobrouzdat se potom k té správné díře pod břehem.

Oproti tomu jak by se nezasvěcenec snad domníval, pstruh který se schovává ve svojí díře obvykle z ní nevystřelí poté, kdy se jej dotkne lidská ruka. Spíše se pokusí odcouvat co nejdále z dosahu, až na samý konec díry. Tam kde Viktor objevil, že díra je hlubší než kam rukou dosáhne, vzdal se lovu a nechal tohoto pstruha na pokoji. Nedalo se prostě nic dělat. Tam kde se dosáhnout na konec díry dalo, měli jak Viktor tak i ryba zhruba vyrovnané šance na úspěch. Někdy se pstruhovi podařilo proklouznout kolem jeho paže a dostat se ven na svobodu. Jindy zase se člověku povedlo hlazením a šimráním po hřbetě pomalými pohyby ruky rybu jakoby hypnotizovat, což si vyžadovalo zcela zvláštní druh citu, takového který právě z obyčejného lovce ryb činil mistra tohoto umění. V závěrečné fázi potom bylo nutné uchopit rybu mezi palcem a ukazováčkem pevně za skřele, aby se dala se vytáhnout ven a zvrátit jí prsty rychle hlavu, až bylo cítit slabé lupnutí páteře, po němž se pstruh skoro okamžitě přestane hýbat. To poslední Viktora sice nikdy nijak netěšilo, už od mládí ale věděl, že ryby jsou zde také k tomu, aby člověku poskytovaly potravu.

Tyto vědomosti přišly teď Viktorovi vhod. Pstruhů bylo v tomto potoce mnohem víc než kolik jich kdy viděl v okolí rodného městečka; nikdo je zde také nikdy nevychytával. Nachytal jich také víc než by jich byl dokázal na místě sníst. Za tím byl ale účel, protože si přebývající ryby sušil na slunci, aby si udělal zásoby na cestu.

Po několika dnech táboření se vydal na další pouť. Přitom jak scházel s hor, z prudce tekoucího potoka se postupně stávala pomalejší říčka, která později už netekla jen panenskou krajinou. Dostal se do oblasti, kde již vládla lidská ruka. Po obou březích říčky se totiž tyčily vzrostlé a šlechtěné ovocné stromy. Pohled na dozrálá jablka byl pro Viktora neodolatelný, zejména po té poněkud jednostranné dietě jaké poslední dobou požíval. Vybral si strom, který nesl obzvlášť lákavé plody a měl přitom nízko rostoucí větve, takže se mu tam snadno lezlo. Právě se horlivě zakusoval do třetího jablka, když zaslechl zdola panovačný hlas:

— Hej, ty tam nahoře! Polez dolů. A hned!

Se dvěma muži, kteří stáli pod jabloní, se asi moc žertovat nedalo. Oba byli statní, z vousatých tváří jim žádná dobrota nekoukala a oba v rukou navíc drželi obnažené meče! Viktorovi nezbývalo než poslechnout a seskočit se stromu na zem, kde se ho muži okamžitě chopili. Zatímco mu byly ruce svazovány za zády, pokoušel se aspoň vysvětlit:

— Je mi to hrozně líto, měl jsem ale takový hlad...
— Podívej se, nám nic nevykládej, řekl jeden z mužů a druhý dodal,
— Budeš se muset zodpovídat před Jejím Veličenstvem, cos dělal v její zahradě!
— Před kým? Neříkejte mi, že tahle zahrada patří nějaké královně!
— Hele nekecej a s náma si nehraj. Nejspíš seš stejně ňákej špión. Tak a pochodem v chod!
— Kam mě vedete?
— Neřek jsem už, že k Jejímu Veličenstvu, k císařovně? Tak už žádný hloupé kecy!
Aby dokázal že to míní naprosto vážně, muž dosti nešetrně postrčil Viktora kupředu.

Mezi Viktorovými až doposud neuskutečněnými přáními nestálo na žádném přednějším místě takové, aby byl uveden a představen samotné císařovně. Pokud by ho to kdy vůbec bylo napadlo, rozhodně by byl dal přednost trochu konvenčnějším způsobům, než být takto vlečen, jako nejsprostší zločinec. Samozřejmě, že ho přitom napadla myšlenka na podobný přestupek, kterého se kdysi měli dopustit jeho prapředkové a kde také šlo o zakázané ovoce. Adam za to musel těžce pykat a byl by přitom snad mohl poukazovat na polehčující okolnosti, že totiž byl k činu sveden. Viktor si naopak musel přiznat, že se do této nepříjemné situace dostal jen následkem vlastní neopatrnosti.

Čas se náhle zastavil a neofyt v tom okamžiku zapomněl, že je rukama osudu násilně postrkován vstříc neznámé budoucnosti. Vzduch, který jej obklopoval, se také nějak změnil, připadalo mu že je v něm závan jara, se směsicí vůní kvetoucích stromů, v jejichž korunách hnízdí nespočetní ptáci; ti že přidávají svůj zpěv k bzučení pilného hmyzu, společně vytvářejíce předehru k tomu nejradostnějšímu z ročních údobí, kdy si Příroda na sebe obléká to nejsvůdnější co má a kdy nás svým dechem přímo hladí po tvářích.

Něco způsobovalo, že neofyt si uvědomoval přítomnost císařovny, pociťoval, že všechna ta nádhera patří jen jí. Přemýšlel o tom, jaká asi císařovna bude. Představoval si ji jako krásnou mladou ženu, sedící na trůně, někde nedaleko odtud, blízko šumící bystřiny, kde se může těšit z veškerých poklon, které jí jsou nabízeny tou veselící se životností, která ji ze všech stran obklopuje. Na hlavě, že jí samozřejmě sedí královská koruna, v jedné ruce přitom drží žezlo a v druhé má štít s letícím orlem, symbolem jejího výsostného postavení. U nohou jí přitom spočívá srpek měsíce. Nepochyboval o tom, že Velekněžka, s níž se nedávno setkal a Císařovna, musejí být blízkými příbuznými. Ta první ovšem náleží na vyšší rovinu existence, zde se ale už tvořivá potence této strážkyně přírodních tajemství projevila, tajemná Isis se přetvořila v plodnou Ceres, z nedotknutelné panny přírody se stala Madona zahrad. Zatímco ta předchozí se plně oddávala službám ducha, tato přítomná je jeho naplněním, vyzařujíce nespočetné tóny tvořivé energie, která působí to veškeré bujení života kolem ní. Velekněžčina tvář se ještě obrací zpět ke zdroji duchovnosti, císařovna ale hledí vpřed, na pole na kterých se duch projevuje. Pod srdcem přitom musí pociťovat první pohyby zárodku nového života, neboť ona sama je Životem, ona sama požívá daru neutuchajícího mládí, které se nestará a dokonce ani nechce nic slyšet o tom, že někdy také musí přijít stáří, podzim, zima, smrt, rozklad...

Neofyt nabýval jistoty, že císařovna, ke které jej právě vedou, prostě nemůže být tak nedostupná jako ta žena v chrámě, i když si nijak nenamlouval, že by mohla mít víc než jen povrchní zájem o jeho vlastní osud. V mysli se mu císařovna jevila jako zosobnění přírodních sil, které nijak nerozlišují mezi dobrem a zlem, protože by se to příčilo jejich hlavním úkolům, kdyby se měly přiklánět na tu či onu stranu. Vnímavý pozorovatel přírody si nemůže nepovšimnout toho, jak tato dokáže být na jednu stranu hodná a vlídná, přičemž svou jemnost jindy zase vyrovnává nehostinností a přísností, a musíme si přiznat, někdy také přímo krutostí. Může se tak třeba obdivovat kouzelným tvarům a nádherným barvám polních kvítek, aby se hned nato zhrozil pohledem na luční kobylku, napadenou a zaživa pojídanou zuřivými mravenci! Příroda si totiž nesmí dovolovat žádnou sentimentalitu, osud jedince jí na srdci neleží, život nějakého hmyzu, stejně tak jako i život člověka, tvoří jen nepatrný dílec jednoho z jejích nespočetných cyklů.

Rozumíme jen velice málo silám, které příroda zaměstnává a pokud trváme na tom, že si s nimi chceme bez patřičných vědomostí a čistého úmyslu pohrávat, riskujeme, že si ošklivě popálíme prsty. Je to jako bychom si usmysleli, že složíme dopis a na obálku prostě napíšeme: Podsvětí. Někdo, nevíme kdo, si tam třeba takový dopis přečte a dokonce nám na něj i odpoví. Dejme tomu, že odpověď přijde a natolik nás zaujme, že se rozhodneme v korespondenci pokračovat. I když nemáme potuchy o tom s kým si vlastně dopisujeme, jsme natolik nerozvážní, že pisatele pozveme k nám domů na návštěvu. Pozvání je přijato, někdo se dostaví a zaklepe nám na dveře, pozveme ho dovnitř a ukáže se, že jsme si nevědomky domů nasadili démona...

To, co Viktora nakonec přivedlo do jeho současné situace, se vyznačovalo podobnými rysy zdánlivé nevinnosti; těch výstražných nápisů, kterých bylo všude kolem plno, si ale nijak nepovšiml. Mohl si přece uvědomit, že kultivovaná zahrada musí mít nějakého majitele, že jeho čin je vlastně krádeží a že se za ni nakonec bude muset zodpovídat. S touto myšlenkou se Viktor vrátil do skutečnosti. Mezitím už opustili sad a došli na otevřenou louku. Tam, obklopená hloučkem dvorních dam, opravdu seděla císařovna. Jeho strážci si zřejmě nedovolovali se k ní přiblížit, počkali si až se jim podařilo upoutat pozornost jedné z dam, která k nim sama došla; jí potom vyložili, že přivedli podezřelého člověka, kterého zajali poté, kdy se vkradl do palácové zahrady. Dáma se odebrala k císařovně a po chvíli se vrátila s rozkazem, že Viktor má být předveden před Její Veličenstvo. Už z dálky Viktor viděl, že císařovna sice nemá na hlavě korunu, že nedrží ani žezlo ani štít, o měsíčním srpku u nohou ani nemluvě, jinak ale že vypadá skoro úplně tak, jak si ji představoval, že je mladá, krásná a skoro určitě, že je v jiném stavu. Když potom k němu promluvila, její hlas mu připadal podivně známý.

Marseille tarot - L'Impératrice — Copak jsi dělal v zahradě?
— Moc se omlouvám, Vaše veličenstvo, nevěděl jsem že jsem ve vaší zahradě.
— Všude kolem jsou přece ploty a na nich jsou ještě i nápisy. Neumíš číst?
— Odpusťte mi, Vaše veličenstvo, na žádné ploty ani nápisy jsem nenarazil.
— Po jaké cestě jsi tedy šel?
— Dovolte mi, Vaše veličenstvo, nešel jsem po žádné cestě, přišel jsem jen podle řeky.
— Aha, to máš tedy pravdu, tam žádný plot není. Tím směrem ale není vůbec nic, samá divočina, až k horám.
— Ano, Vaše veličenstvo, odtamtud jsem také přišel.
— Z hor? A podle vody? Jak dlouho jsi podle ní šel?
— Až od pramene, Vaše veličenstvo.
— To jsi tedy musel vyjít z kláštera!
— Tam jsem přespal jednu noc, Vaše veličenstvo.
Císařovna si se zájmem prohlížela Viktora a potom se náhle dala do smíchu.
— Déle si tě tam nenechali, viď? O moc jsi nepřišel, je to doména mé sestry a s tou žádná velká legrace není, viď?
Když uviděl, že císařovna se už začíná docela bavit, Viktorovo napětí také trochu povolilo.
— Přímo jsem s ní sice nemluvil, připadala mi ale dost přísná...
— To tedy hodně podsazuješ. Je o dost starší než já a od dětství jsem ji vlastně neviděla, ale už tehdy bývala taková a pochybuji, že by byla životem v klášteře nějak moc změkla. Sejměte mu ta pouta!
Poslední slova patřila strážcům, kteří rozkazu ihned uposlechli. Císařovna nakázala své celé družině, aby se poněkud vzdálili a Viktorovi naopak pokynula, aby přistoupil blíže.
— Teď prosím odlož ty formality, chci si s tebou trochu popovídat. Jistěže na tobě musí být něco trochu zvláštního, když ti povolili zůstat v klášteře. Viděl jsi mojí sestru v jejím chrámu, ale nedovolila ti jít dál, je tomu tak?
— Je, Vaše v...
— Povídám, nech už toho veličenstva. Potom jsi tam přespal?
— Ano.
— A moje sestra se ti zjevila ve snu, nemám pravdu?
— Jak tohle víte?
— Vždyť ti říkám, že ji znám. To znamená, že poznala, že se nacházíš na duchovní pouti. Znamená to také, že tě teď poslala sem ke mně a že já jsem povinna ti pomoci dojít dál. To ona také čas od času dělává, rozumíš mi?
— Domníval jsem se, že to byl můj nápad, sledovat tu řeku od pramene.
— Ovšem, že to byl tvůj nápad, do hlavy ti ho ale stejně nasadila ona. Nic si z toho mladý muži nedělej, příležitostí k tomu, aby ses mohl originálně projevovat, budeš ještě mít spoustu. A jedné takové příležitosti se ti dostane dřív, než si myslíš. Dnes zůstaneš tady v paláci jako můj host a trochu si po cestě odpočineš, zítra tě ale čeká další cesta, kočárem do města, kde předáš mému manželovi dopis, který ti dám. On se s lidmi jako jsi ty rád setkává, ale připrav se raději na to, že si tě nějak vyzkouší. Tady máš ode mne radu jak se zachovat, až k tomu dojde: pokus se pod maskou císaře hledat jeho lidskou tvář a určitě budeš mít úspěch.
— Děkuji, udělám to.
— To není vše. U dvora se dbá na určité způsoby. Rozhodně tě tam nemůžeme poslat tak, jak momentálně vypadáš. Nařídím našemu krejčímu, aby si tě hned změřil a trochu pořádně tě oblékneme. Myslíš, že se v nových šatech dokážeš chovat trochu uvolněněji? Stát pořád takhle, jako prkno, přece nemůžeš!

Viktor opravdu zůstával stát jako dubová fošna, protože se mu nedostávalo slov. Nebyl to žádný div, náhle ho potkalo náramné štěstí, které ho ze sprostého zloděje v mžiku oka přetvořilo v císařovnina oblíbence a dvorním krejčím obskakovaného kavalíra! To by vzalo dech každému. Audience u císařovny se zřejmě chýlila ke konci, zdálo se mu, jakoby její pozornosti jaksi ubývalo a ona se obracela dovnitř, někam hodně hluboko. Snad ji upoutal nějaký pohyb zárodku jejího nenarozeného dítěte. Asi to odhadl správně, protože když císařovna znovu promluvila, její hlas zněl tak jemně a starostlivě, jak může promlouvat pouze matka a on tak konečně pochopil, odkud ta jeho počáteční pocit povědomosti vlastně vzcházel.

— Sám sis vybral tuto cestu, je dlouhá a jsi teprve na samém jejím začátku. Čeká tě ještě spousta dobrodružství, také různá nebezpečenství. Teď si hlavně dobře odpočiň, protože budeš potřebovat hodně sil a to už zítra. Až se setkáš s mým manželem, pamatuj si, že nejdůležitější je to, aby ses choval přirozeně a uvolněně. Šťastnou cestu, mladý muži!

Viktor se zhluboka uklonil a vzdálil se. Jedna z dvorních dam ho doprovodila do paláce, kde si ho už od ní přebrali císařovnini sluhové. Zbytek dne strávil v prostředí dosud nepoznaného přepychu a hojnosti, z čehož jeho mysl ale vnímala jen málo, protože už se zaobírala věcmi příštími.

Následující noci, zatímco spal na měkké palácové posteli, neofyt snil.

Nacházel se ve stejné zahradě, kterou procházel ve své předchozí vidině. Samotná Královna přírody v ní ale tentokrát chyběla, její trůn zel opuštěností a celá zahrada vyhlížela povadle a smutně. Listí opadávalo se stromů, květiny se nachylovaly k zemi a přímo před jeho očima se začínaly tvořit hnědé skvrny na trávnících. Bylo tomu jako ve starořecké báji o bohyni—matce, která zastavila vzrůst veškeré vegetace, na protest proti únosu své dcery pánem podsvětí. Také na neofyta se přenesla část té melancholie, které vše v okolí podléhalo. Byl by rád nějak pomohl přírodě, aby se mohla vzchopit, nevěděl ale jak na to. Náhle se v šedé mlhovitosti začal rodit přísvit, jakoby mělo co nevidět vyjít slunce a přitom neofyt uslyšel hlas, který promlouval přímo k němu:

Ničeho se můj synu neobávej! Nic nikdy neumírá navždy, po každé smrti v Přírodě nadchází nová obroda. Pokud se s tímto dokážeš usmířit, pokud se dokážeš povznést nad nedostatky své vlastní tělesnosti, potom projednou a provždy pochopíš, že jsi byl zrozen z věčného Světla a že k němu se také jednou navrátíš.

Jako na důkaz, neofyt pociťoval, že se jeho tělo stává lehčím, že se začíná vznášet, že se koupe a vyhřívá v teplém a měkkém světle, které se nezdálo vycházet z žádného přímého zdroje, které ale vyplňovalo vše, včetně jeho samého. Pomalu jím byl zanesen až k trůnu, který stál prázdný obklopen sloupovím na konci zahrady. Na tento trůn lehce dosedl a z tohoto místa, znaku výkonné moci, mohl nyní vydal tichý rozkaz Přírodě, aby znovu nastolila vzrůst. V holé půdě přímo před trůnem se cosi pohnulo a brzy bylo již vidět malinký klíček, který si hledal cestu k povrchu. Rostlinka mu začala před očima růst a za malou chvíli poznal, že to je obilní stvol, který nese jediný, rychle zrající klas. Znovu zazněl ten stejný hlas:

Utrhni tento klas a provždy si jej ponechej. Ukryty v něm jsou tři nejvyšší stupně dokonalosti. Obilní klas je: Život, který hledal a nalezl Světlo, jehož konečným cílem je Pravda!

Neofyt utrhl obilní klas, a zatímco jej držel v ruce, viděl, že se Příroda opravdu začíná probouzet k novému životu.



     Císař


©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena