Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět 

P O U T N Í C I   V   Č A S E 

 
druhá arkána

VELEKNĚŽKA



The Rider Pack - High Priestess
    Viktor
si vybral cestu, která vedla ke vzdálenému pohoří. Cítil totiž, že by se to náramně hodilo k momentálnímu stavu jeho mysli, bude-li muset zdolávat strmé stráně kopců. V hlavě mu přitom stále ještě zvučela Kouzelníkova poslední slova o stavbě chrámu lidského ducha. Připomněla mu příběh z Bible o stavbě chrámu krále Šalamouna v Jeruzalémě a zejména zmínku o tom, že se jej 'nedotkly lidské ruce', což mu vždy připadalo tajemné a neskutečné. Nyní pochopil, co tato slova vlastně znamenají. Původní myšlenka o postavení chrámu i následné plánování, návrhy na organizaci práce, to vše nejprve muselo probíhat v myslích architektů, na vyšší, duchovní rovině. Hmotný chrám, který se nakonec uskutečnil, což byl výsledek práce mnoha tisíců lidských rukou, byl vlastně jen jakýmsi odrazem tohoto úsilí a jako vše na tomto světě, byl pomíjivý. Skutečný chrám stál v Jeruzalémě přece stál jen po pár století, než byl, opět lidskýma rukama, zbořen. O nějakých pět set let později byl sice obnoven a tentokráte vydržel podstatně déle; nakonec ale také padl v oběť lidské touze po tom otročit si jiné. Toto vše se událo před mnoha staletími. Ten původní a pravý chrám ducha přitom stále ještě stojí, nelze jej zbořit, dokonce ani poškodit.

Viktor měl právě nyní spoustu času k podobnému rozjímání, protože cestoval sám a podvědomě se přitom vyhýbal hustěji osídleným oblastem. Přespával kde se dalo, ve stozích sena, pod stromy v jehličí a tak podobně. Ze silnice po níž nejprve kráčel se brzy stala polní cesta, potom pěšina a nakonec jen úzká stezka, která hrozila neustále tím, že se úplně vytratí. Viktor už začínal vážně uvažovat o tom, že by se měl vrátit nějaký kus cesty zpátky a pokusit se najít jiný přístup k těmto horám, když si náhle povšiml sotva znatelné pěšiny, která odbočovala na stranu a potom prudce stoupala do kopců. Po dosti obtížném výstupu a slézání po strmých stráních, se nakonec dostal k soutěsce, která ho zavedla do hlubokého a úzkého údolí. Po delším pochodu údolím cesta postupně začala zase stoupat, až dospěla k náhlému zákrutu; když k němu Viktor dorazil, hleděl na výrazný skalnatý a rozeklaný vrchol hory a na několik budov, stojících pod strmými skalními stěnami a obklopených zdmi. Domy musely být postaveny z bílého mramoru a od nich se odrážející paprsky slunce ho bodaly bolestivě do očí.


Klášter? Co jiného by to mohlo být, v takovéto pustině? Zrakem stěží postižitelná stezička se odtud vinula směrem vzhůru. Byla už skoro tma, když se Viktor konečně dotrmácel až k bráně a několikrát na ní zaklepal. Žádné odezvy se mu ale nedostalo; ti kteří jistě za zdmi přebývali nejspíš už buď museli tvrdě spát nebo o něho prostě neměli zájem. Nezbývalo mu než si už po mnohokráté vybalit houni a natáhnout se pod tichou zdí.

Noc byla chladná, po dlouhém pochodu ale Viktor spal bez přerušení V okamžiku, kdy se probudil do stále ještě chladného horského rána, pohlédl směrem k bráně a s povděkem si všiml, že ta je nyní otevřená. Prošel jí, aniž by ho někdo stavěl, nikde přitom nebylo vidět jedinou živou duši. Zjistil, že se nachází na otevřeném prostranství, v jeho středu stál hlavní chrám, okolo něhož byly roztroušeny menší budovy. Dveře chrámu byly také otevřeny, přistoupil k nim tedy a váhavě nahlédl dovnitř. Chvíli to trvalo, než si oči, stále ještě oslněné bělostí mramorových stěn, zvykly na šero které panovalo uvnitř a dohlédly až na konec vestibulu. Stály tam dva mohutné sloupy, mezi nimiž se snad dalo projít dále až do vnitřní svatyně. Pohled tam mu ale zakrýval závoj tyrkysové barvy, který byl zavěšený mezi oběma sloupy. O co víc, vstup do 'sanctum sanctorum' byl střežen.

Před závojem seděla žena, oblečená jako velekněžka, v dlouhém splývavém rouchu. Na hlavě nesla zlatou tiáru a na klíně držela otevřenou knihu. Neofyt bezděky postoupil o pár kroků dopředu, jeho pohled se však potkal s tak zamítavým výrazem na velekněžčině tváři, že bezděky odcouval zpět ke vchodu. Bylo mu to totiž okamžitě jasné: tato strážkyně závoje mu nejen nedovolí vstoupit do vnitřní svatyně, dokonce ho ani nenechá se o krok přiblížit. Celý velekněžčin postoj vyjadřoval naprosté odhodlání k tomu, uchránit si svá tajemství; svým jediným pohledem by byla určitě dokázala čelit i celému pluku vojska, kdyby se snad pokoušelo dobývat se do její svatyně!

Viktorovi nezbývalo nic jiného, než se otočit a opustit chrám, protože si uvědomoval, že zde se uchovávají nějaká tajemství, o jakých mu není dovoleno se nic dozvědět. Když scházel se schodiště zahlédl přitom několik postav, vstupujících do jedné z budov a rozhodl se, že je bude následovat. Zjistil, že se nachází v síni, která je plná žen. Musely to být nějaké jeptišky, protože všechny byly oblečeny do stejných bílých rób s fialovými závoji na hlavách. Seděly na dřevěných lavicích rozložených podle několika dlouhých stolů a zabývaly se jídlem. Podivné na tom bylo, že kromě klepání lžic o talíře tu zcela chyběly zvuky hovoru, jaké by se daly u tak velikého shromáždění očekávat. Tváře jeptišek se sice k němu obrátily s výrazy mírného podivení nad jeho neočekávaným příchodem, žádná z nich ale nepromluvila.

Lokte se dotkla ruka, ta patřila starší ženě drobné postavy, jejíž vrásčitá tvář se na Viktora usmívala vlídným, skoro mateřským pohledem. Jeptiška pokynula směrem k volnému místu v rohu místnosti a když se tam usadil, celá společnost si ho hned přestala všímat a vrátila se k rituálu pojídání snídaně, který svým vstupem narušil. Po chvíli byla Viktorovi donesena miska s kaší a džbánek vody. Toto nejprostší jídlo mu chutnalo víc, než kdyby byl pozván ke královskému stolu! Když dojedl, stařena se k Viktorovi vrátila a aniž by pronesla jediné slovo, naznačila, že ji má následovat. Bylo zřejmé, že řád, ke kterému všechny tyto ženy náležely, musí mít nějaká přísná pravidla a že jakákoli mluva jim je zakázána, nevěděl jen, zda trvale či jen dočasně. Jeptiška ho zavedla do stavení nedaleko chrámu, kde mu ukázala jeho celu. Ukázala také na postel, která byla jediným kusem nábytku a výmluvně pozvedla jeden prst. Může zde přespat jednu noc. Aby jí předvedl, že to pochopil a cítice se zavázán k tomu nenarušovat ničím jejich mlčící rituál, naznačil rukou polokruh cesty slunce nad hlavou a potom ukázal na svůj batoh. Jeptiška přikývla a potichu se vzdálila.

Přestože jeho pohyb po území kláštera nebyl zřejmě nikterak omezován, ovšem s výjimkou chrámové svatyně, Viktor nechtěl narušovat soukromí jeptišek a proto se pro zbytek dne strávit čas tím, že se potuloval mimo zdi kláštera. Tam, přímo pod chrámovými základy, také nalezl pramen, který prýštil ze skály. Balvany, jichž se v nejbližším okolí nacházela spousta, byly všechny viditelně ohlazeny, což poukazovalo na to, že toto místo muselo být jeptiškami pravidelně navštěvováno. Usazen na jednom z balvanů, měl odtud výhled na opačnou stranu pohoří než odkud přišel a oddával se pohledu do krajiny, která se před ním rozkládala. V dálce se zableskla hladina větší řeky a intuice mu přitom napověděla, že se právě teď nachází u samého jejího počátku. Také ale to, že pramen, který vyvěrá z této skály, je nějakým způsobem úzce spojen s jeho budoucí cestou. Rozhodl se, že příštího dne se podle tohoto toku vydá.


Marseille tarot - La PapesseV noci v klášterní cele se Viktorovi zdál sen. Nacházel se ve vstupní síni do chrámu, kde stál znovu před kněžkou. Přestože byla stejně odhodlána ho do vnitřku svatyně nepustit, přece jen před ním poodhrnula aspoň část závoje, za kterým se skrývala její tajemství. Rozmluva se sice odehrávala beze slov, kněžka ale dala neofytovi najevo, že je jakousi personifikací procesu iniciace kterému se on oddal. Jako taková, že je symbolem božského mateřství a že je jako všechny matky, které nepovolí, aby jejich děti byly uvedeny do světa dospělých dřív, než k tomu nastane pravý čas. Přísnost a rozhodnost jejího odmítnutí je ve skutečnosti aktem ochranné lásky. Nastoupivše právě na cestu iniciace, neofyt byl skutečně jako dítě, které se teprve učí prvním krokům a které k tomu potřebuje kolem sebe svoji matku. Vnitřní síla každé odhodlané matky vychází z výše jejího poslání, mateřská láska a pochopení jsou tajemné síly nacházející se daleko mimo hranice normálního lidského chápání. Opravdovou úlohu ženy dokáže rozpoznat pouze jiná žena. Pokud jde o mužské pokolení, mezi nimi se nacházejí snad jen někteří umělci, hlavně básníci, jimž bývá někdy na okamžik povoleno nahlédnout do říše matek.

Prapůvod ženství je našemu chápání příliš vzdálen. Pro nás muže je pohled na ženství ještě více zastřen následkem neviditelného periodického vlivu Měsíce. Zde také nejvíce chybujeme a to v názorech o luně, které většina nezasvěcených zastává, v níž vidí jen zemskou oběžnici. Proto také na ženu shlížejí jako na oběžnici muže. S esoterického hlediska je Luna vlastně matkou Země, dárkyní jejího života. V ideální společnosti by žena měla naplňovat roli kněžky, pro svoji rodinu i pro celé lidstvo. Kdysi dávno tomu snad i tak bývalo, ne však v historických dobách. Občas a to ve všech věcích, se najdou ženy, které se cítí povolány k tomu, aby se aktivněji podílely na světských záležitostech. Toho ovšem mohou dosáhnout jen tehdy, když dokáží potlačit část svého ženství, oprošťujíce se přitom o to tak těžko postižitelné kouzlo ženství, ve kterém se také nachází přirozené sídlo příslovečné ženské intuice. Po takovéto oběti jsou sice schopny kladného a rozhodného jednání, po duchovní stránce ale nutně poněkud zchudnou.

K úplné emancipaci žen v tomto nedokonalém světě může dojít jedině tehdy, kdy podobné rovnováhy je dosaženo i na úrovni lidského ducha. Neustále se vedoucí boj mezi dvěma pohlavími strážkyni chrámu příliš nezajímá, ona totiž ví kým je a kam patří. Velekněžka je prvním důležitým krokem stvořitelského procesu, cesta ducha směrem k hmotě začíná právě u ní a to polarizací. Symbolicky je to vyjádřeno přítomností dvou sloupů, z nichž jeden je nabitý kladnou a druhý zápornou energií. Závoj, který se mezi nimi prostírá, je tajemstvím posvátného mateřství, přičemž profánnímu člověku je universálními zákony zabraňováno za tento závoj nahlédnout a tajemnost mateřství tím znesvětit.

Na velekněžčině klíně leží otevřená kniha; ta je prázdná a bílá jako světlo. Přitom si ale musíme být vědomi toho, že v bílém světle je obsaženo celé spektrum barev; symbolicky tedy tato kniha obsahuje veškeré vědění, které je lidstvu dosažitelné. Otevřená kniha se sama nabízí k tomu, aby byla čtena a zákony přírody zde byly zkoumány. Ten, kdo nastoupil na cestu za poznáním, musí především začít hledat v klíně samotné přírody a pouze poté kdy pochopil její skryté zákony, může očekávat, že tajemství vnitřní svatyně chrámu mu budou odhaleny.

Numerologicky představuje velekněžka číslo dvě, dualitu. Dualitě předcházela jednota, ta sama o sobě byla neschopná projevu, k tomu si musela nejprve sama v sobě vytvořit vlastní opozici. Opozice přichází s číslem dvě, kdy princip otcovství už je rozlišen od principu mateřství. Hledač pravdy musí ale hledat v obou směrech, musí pozorovat vnější svět, stejně tak jako hloubky lidské duše. Většina obyčejných lidí se dává jen tou jednou či tou druhou cestou, míříce buď směrem ven, k vědeckému bádání, nebo dovnitř, s tendencemi uměleckými. Synové Kainovi se syny Abelovými, se zatím stále ještě nedohodli.

To poslední, co neofyt ve snu zahlédl, byla velekněžčina róba, modrá a jakoby tekutá, vylévající se ven z chrámu jako pramen vody, mířící dolů do údolí, rostoucí, měnící se v řeku. V té chvíli pochopil, že zahlédl prameny univerzálního vědění, přístupné sice každému člověku, jejichž zkoumání si ale vyžaduje čistotu úmyslu a srdce opravdového badatele.

Viktor se probudil. Věděl, kam povede jeho budoucí cesta. Posnídal ve společnosti tichých žen, poděkoval posunky rukou staré jeptišce, která se o něho starala a otevřenou branou kláštera vyšel ven.


      Císařovna

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena