Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


osmnáctá arkána
Slunce


Rider Pack - The Sun Probuď se!
    Hlas nás spíše probudí než nějaké třesení ramenem, zejména když jde o hlas rezolutní, sonorní.
— Probuď se, je čas vstávat.
Na tváři ho příjemně šimrají teplé paprsky slunce; chtěl by zůstat ležet dále a se zavřenýma očima jim nastavovat nastavovat tvář. Hlas, který slyší, je ale tolik naléhavý, že je těžké jej neposlechnout. Nakonec je jím donucen k tomu, aby ty oči otevřel, pozvedl hlavu, podíval se kdo to volá. Kromě velikého bílého koně pasoucího se nedaleko od místa kde leží na hebkém sytě zeleném trávníku, nevidí ale nikoho. Hlas se znovu ozve:
 
Krásné ráno, je čas vstát
Je čas vstát a jít si hrát!

Kdopak by si to chtěl s ním hrát? Nápad je to ale dobrý, o tom není pochyby. Tak dobrý, že se začne protahovat a nakonec se postaví na nohy. Kůň učiní několik kroků směrem k němu. Žádného člověka ale stále vidět není. Že by to byl ten kůň, který předtím na něho promluvil? Proč nezkusit také na něho promluvit?
— Říkal jsi, že by sis chtěl hrát? Mně se zrovna moc hrát nechce, docela rád bych se ale na tobě projel.
Něco v něm si přitom všimlo, že jeho hlas zní nějak nepřirozeně vysoko, k tomu aby o tom ale dále zapřemýšlel nebyla zde ale příležitost. Kůň stojící nyní jen několik kroků od něho pohodil totiž hlavou a zadíval se mu do tváře. Oči, které na něho hleděly z poměrné blízkosti ale nevypadaly zcela jako zvířecí, spíše jako lidské. Hlas, který nyní k němu dolehl, nevyšel ale z tlamy koně; vypadalo to jakoby byl nějakém způsobem přenášen přímo do jeho mozku.
— Tak proč si mi nevylezeš na záda?
Takže to byl kůň. No, budiž...
— Trochu se bojím. Je to dost vysoko.
    — Není proč se bát. Prostě si představ, že mi chceš sedět na zádech, rozběhni se a skoč!
To znělo dobře a také se to ukázalo být snadné. Na koňská záda se vznesl jako motýlek. Z této nové pozice si mohl trochu lépe prohlížet okolí. Nacházeli se na rozlehlé pastvině pokryté šťavnatým trávníkem smaragdově zelené barvy a různobarevnými polními květinami. Místy se nacházely křoviny a stromy, většinou jehličnaté, stály buď samy o sobě či v menších skupinkách. Loukou protékala říčka s krásně čistou vodou, o něco dále byly vidět zaoblené pahorky, zatímco panoráma doplňovalo vysoké pohoří na vzdáleném obzoru.
Chvilku mu to trvalo než se pohodlněji usadil na koňovi na hřbetě, či spíše na spodní části jeho krku, kde mohl spustit po obou stranách nohy, které mu náhle připadaly o mnoho kratší než jak byl na ně zvyklý. Kůň se otočil a rozběhl se klusem po tom co vyhlíželo jako nepříliš často užívaná pěšina, která se vinula podle toho jak sledovala břeh klikatící se říčky.
— Kam to jedeme?
— Na jedno velice neobyčejné místo.
— Jak to, že mluvíš? Koně přece mluvit nedovedou.
— My Sluneční koně mluvit dokážeme.
— Ty jsi Sluneční kůň? A dovedeš také létat?
— Míníš tím, jako Pegas? No, létat bych také dokázal, pokud bych si to tak moc přál. To platí i o tobě. Na moje záda jsi přece také právě dokázal vylétnout.
— Já už jsem létal docela často, vždycky ale jenom ve snech. Je tohle také sen?
— Možná že je, možná, že není. To si musíš rozhodnout sám.
— Kde je to neobyčejné místo, ke kterému mě vezeš?
— Už to není daleko. Vidíš tamhle tu kamennou zeď? K ní míříme.
— Tam kde si hrají ty děti? A co tam budeme dělat?
— Budeš si s nimi moci zatančit nebo taky si zahrát s míčem. Chceš tančit? Nebo si hrát?
— Teď ani moc ne. Možná později...
Marseille tarot -Řeka se zde prudce zatáčela, tentokráte ale její zákrut nesledovali. Místo toho, Sluneční oř zamířil klusem přímo ke zdi, která v přímé čáře protínala louku. Zeď byla postavena z velikých pálených cihel a stála na poněkud vyvýšeném prostranství, takže ani ze své pozice na koňském hřbetě neviděl, co se za ní nachází, kromě vrcholků několika stromů. Ty ale odtud vypadaly trochu zamlžené. Když se trochu více přiblížili uviděl, že přes vrchol zdi se na tuto stranu naklánělo několik slunečnic, jakoby se pokoušely pochytat aspoň nějaké sluneční paprsky, které snad byly o něco teplejší než jak tomu bylo na jejich straně. Kůň se zastavil u menší skupinky stromů a keřů, nepříliš daleko od zdi. Nedaleko koně se svým jezdcem, dvě děti, pravděpodobně hoch s dívkou, si pohazovaly velikým barevným míčem. Kůň opět promluvil.
— Tak, zdrávi došli.
— Dokázal bys skočit přes tu zeď? Někteří koně jsou v tohle přece moc dobří.
Což o to, skočit bych dokázal, také bych mohl přes tu zeď přeletět, dělat to ale nebudu.
— Proč ne?
— Protože tam za tou zdí se nachází úplně jiný svět a do toho já nepatřím.
— Myslím, že ti rozumím. To, kde jsme, musí být světem snů. Jak ale vypadá ten svět na opačné straně zdi?
— Toto je svět slunce a svět dětí. O tom druhém světě ti nic povídat nemusím, protože  jsi v něm byl a znáš ho docela dobře.
— Ten svět že znám? Jak to, že si na nic takového nepamatuji? Či snad ano? Mám totiž takový pocit, že to tam tak hezké jako tady není.
— To, že si nic nepamatuješ, není ani trochu divné. Tak to totiž má být. Nechtěl by sis teď už slézt dolů z těch mých zad? Trochu mě těmi koleny tlačíš.
— Já vím. Slezu si dolů a ty po mně potom budeš chtít abych šel tancovat s těmi dětmi. Nebo si házet míčem. Mně se ale tancovat ani hrát s míčem nechce. Raději bych si chtěl s tebou ještě povídat.
— Proč ne? Proti tomu nic nemám. Slétni dolů na ten trávník a budeme si tedy povídat. Žádný tanec, to ti slibuji. Leda, že bys třeba potom sám chtěl.
Snést se dolů s hřbetu oře se ukázalo být stejně snadné jako to bylo opačným směrem, snad ještě lehčí. Nalezl si hezké hezké místo v trávě a pohodlně se usadil, s nohama zkříženýma pod sebou. Kůň zůstal stát před ním, s očima upřenýma do jeho tváře, způsobem jakým by to žádný obyčejný kůň nedokázal.
    — Tak, o čem by sis chtěl se mnou povídat?
— Řekl jsi prve, že jsem již byl v tom světě za zdí a já si myslím, že máš asi pravdu. Pověz mi ale, pokud tomu tak je, proč si tedy vůbec nic z toho nepamatuji?
— To je jednoduché. Děti nacházející se na této straně zdi si nemají pamatovat nic z toho, co bylo předtím. To by je jenom zbytečně zatěžovalo a ony by třeba potom už neměly ta stejná nutkání se za tu hranici dostat, až dospějí.
— Musejí ale jít za tu zeď? Nemohou zůstat tady, kde je to asi hezčí?
— Ve velké většině případů na druhou stranu jít musejí. Řekněme, že je to jejich osudem.
— Podle toho, jak o tom mluvíš, hádám, že být tam nebude asi žádný med. Musí to tam být dost ošklivé.
— Ošklivé? Ne tak docela nutně. Prostě je to tam jiné. Děti to cítí a proto se tak trochu obávají co na ně za tou zdí čeká. Dříve či později ale vyhraje jejich přirozená zvědavost, takže se rozhodnou do toho jít.
— Mně se tam ale jít nechce. Asi nejsem dost zvědavý.
— Nebo jsi toho už viděl tolik, že tě to tam už tak moc nezajímá. Třeba bys šel někam, ale docela jiným směrem. Jako třeba tamhle k těm vysokým horám? Třeba už jsi natolik dorostl, že víš, kde se nachází tvoje budoucnost.
— Pokud máš pravdu a pokud jsem v tom druhém světě již byl a pokud si nedokáži vzpomenout na nic z toho, co jsem tam děla, nemarnil jsem tím jenom čas?
— Tím bych si hlavu nezatěžoval. Nic se nikdy úplně neztratí. To, co bys potřeboval vědět, se ti v tu pravou chvíli vždycky vybaví.
— Co tamhle ty děti, které si hrají s míčem. Ty také půjdou to toho druhého světa?
— Nejspíš půjdou.
— Co tam budou dělat?
— Zhruba nic o moc víc než co dělají právě teď. Aspoň zpočátku určitě ne.
— To si jako budou dál hrát s míčem?
— Jsou lidé, kteří stráví celý život tím, že si hrají s nějakým míčem, větším či menším, pod různými pravidly. Mnozí se tím i živí a ne špatně. Jiní si zase vydělávají na živobytí tím, že vynalézají ta pravidla nebo organizují různé hry tak, aby se na ně mohli lidé dívat.
— Ono je třeba vydělávat si na živobytí?
— Jistě. Většinou se to dělá tak, že se hrají nějaké hry, buď fyzicky či mentálně. Proto tvrdím, že svět je jen divadlo.
— Divadlo! Tak tohle jsem už někde slyšel. A myslím, že si vzpomínám kdo to řekl. Vidím před sebou muže v podivně tvarovaném klobouku, stojícího na jevišti a provozujícího všelijaké kejkle. Lidé se něho dívali, smáli se a tleskali mu. Vím také, že před nimi si hrál na šaška, ve skutečnost to ale byl velice moudrý člověk. Přijel do města v takové káře, táhl jí kůň, který vypadal úplně jako ty!
— Který s tebou ale nemluvil, hádám.
— To ne. Zato jeho pán mluvil a velice moudře. Naučil mě spoustu věcí. Jednou z nich byla ta, že svět je jako divadlo.
— Musel to být opravdu moudrý člověk. Z těch dvou dětí také jednou budou herci. Zatím si tady spolu hrají s míčem, jednoho dne ale jedno z nich do toho míče uhodí trochu silněji a ten zaletí na druhou stranu ohrady. A ony se rozhodnou jít za ním.
— Co se stane potom?
— To, co se vždycky stává, v té či oné verzi. Vyrostou, stanou se z nich dospělí lidé. A tak se ocitnou na jevišti.
— Každý přece nemůže být hercem na jevišti.
— To si jen myslíš. Každý člověk má takové nějaké jeviště, větší či menší, soukromé či veřejné. Někteří hrají jen více méně pro sebe a možná pro několik lidí v nejbližším svém okolí. Jiní se předvádějí před tisíci, někdy i milióny diváků. Ti první i ti druzí jsou si vždycky vědomi očí kritiků, kteří je buď velebí až do nebe nebo zatracují do až pekel. A protože většina se chce zalíbit; to je přece lidské, snaží se hrát podle toho. Navlékají si na sebe všemožné, co nejúžasnější kostýmy, malují si obličeje různými barvami, mění hlasy, způsob chůze, gesta, zkrátka všechno co se dá nějak pozměnit. Proč?
— Aby se zalíbili?
— Tak. Aby se zalíbili svému obecenstvu nebo aby zakryli nedostatky, které mají či si myslí že by mohli mít. V okamžiku kdy lidé stanou na prahu dospělosti stávají se otroky svých sobeckých zájmů, budících v nich touhu po slávě či aspoň po tom, aby po sobě zanechali nějakou viditelnou známku své přítomnosti v tom světě ležícím za ohradou. Přitom všem ale zároveň ztrácejí spojitost s nevědomou částí své osobnosti, s tím věčným dítětem, které je v ní uvězněno. Tak co, chtěl by sis teď s těmi dětmi jít zahrát?
    — Ani ne. Povídej. Víc mě zajímá to, co říkáš. Povídej dál!
— Tak ty nechceš být dítětem?
— Ne, nechci. Teď už ne. I kdybych byl předtím chtěl, teď už jsi mi to svými řečmi rozmluvil.
— To je dobře. Jako dva sofistikovaní dospělí si budeme teď moci vykládat o různých druzích energie, které vydává slunce nad našimi hlavami, nebo povedeme učené debaty o tom, jaké důvody vedly k naší neosvícené existenci...
— Teď už si ze mě děláš legraci.
— Jsouce koněm, vykládám ti tu docela pochopitelně koniny...
— Jsi opravdu koněm?
— Jsi ty opravdu dítětem? Není potřeba, abys jím byl, dokonce ani na tomto místě. Stačí, když si uvědomíš, že jistá část tvé osobnosti je nikdy nehynoucím dítětem a že pouto k ní jsi právě znovuobnovil. Teď už s ním spojení neztratíš; kdykoliv se s ním budeš moci poradit ... Podívej, ten míč se jim málem podařilo přes tu zeď napálit!
Otočil se prudce a právě včas k tomu, aby zahlédl jak pestrobarevný míč poskočil párkrát po vrcholku zdi, aby se skutálel dolů, zpět k oběma dětem. Když se obrátil zpět, kůň už tam nebyl. Na jeho místě stál v trávě muž s úsměvem nezbedného skřítka ve tváři.
— To jsem si mohl domyslet, že jste to vy! Posledně jste sice měl na hlavě ten podivně tvarovaný klobouk, byl tam s vámi ale ten kůň. Proto mi to teď mělo hned zapálit!
— Z toho si nic nedělej. Každý z nás nemůžeme být právě kejklířem. Jak by k tomu přišli tragédové?
— No, nějaké triky jsem vás na jevišti dělat viděl, tenhle byl ale daleko nejimpozantnější!
Oba se zasmáli, objali se. Sedli si na zelený trávník, tak aby si vzájemně viděli do očí. Viktor si náhle všiml, že už také není dítětem ve fyzickém smyslu. Usmál se znovu na svého společníka.
— Vypadá to, že s těmi dětmi si nakonec asi hrát nepůjdu.
— Tak jsem si nějak nemyslel, že by k tomu došlo. Musel jsem ale hrát svoji roli a ve skriptu jsem měl napsáno, že ti mám nabídnout tu možnost, aby ses sám potom rozhodl.
— Co by se bylo asi stalo, kdybych byl podlehl kouzlu dětství a šel si hrát s těmi dětmi?
— Nejspíš by ses nakonec vrátil za tu zeď. Stal by se z tebe dospělý člověk, pravděpodobně dosti pokročilý v oboru, který by sis zvolil. Něco jako avantgardní umělec, či třeba státník vyššího řádu, humanista, kardinál, král, papež...
— Co takhle obyčejný potulný kejklíř?
— Kdepak. Natolik duchovně vyspělý tvor, jakým jsi ty, si přece musí uchovávat jistý stupeň skromnosti a rezervovanosti. Teď ale se bavme chvíli rozumně. Ve svém duchovním vývoji jsi dosáhl právě stupně, kdy bylo nutno učinit toto rozhodnutí. Vrátit se zpět nebo pokračovat v cestě.
— To přece bylo jasné. Musel jsem volit cestu vpřed!
— Tak jasné to vždycky nebývá. Také je tomu tak dobře, když se někdo jako ty rozhodne pro návrat. Lidstvo potom má o jednoho vyspělého ducha více.
— Znamená to snad, že moje humanitární …
— Takhle to brát nesmíš. Svým povinnostem vůči ostatním lidem neunikneš, o tom tě mohu ujistit. V tomto bodě jsi se prostě rozhodl jít dále a tak tomu zřejmě muselo být. Takže si teď vezmi svého psa a vydej se na cestu.
— Můj pes! Kam asi zmizel?
— Neboj se, on si tě brzy zase sám najde.
— Jak daleko ještě vede ta cesta.
— Konec už máš blíže než by sis myslil. To co teď máš najít by se mohlo dokonce i nacházet tamhle v těch horách.
— No, už jsem se dost našplhal do kopců, jen co je pravda. Stejně mi to ale připadá trochu přitažlivější než si hrát s míčem. Nebo tančit.
— Tomu věřím. Musím tě ale před něčím varovat. Ať uděláš co uděláš, tomu tanci nakonec stejně neujdeš!



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena