Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


osmnáctá arkána
Měsíc



Rider Pack - The MoonPes se k nim připojil nedlouho poté, kdy prošli vesnicí. Nejprve ho od sebe zaháněli, protože se domnívali, že ho takto odvádějí od jeho pánů, zvíře je ale s urputnou vytrvalostí oddaně sledovalo. Kdykoliv se ohlédli, viděli, že se za nimi v bezpečné vzdálenosti táhne. Utábořili se na noc a začali si připravovat večeři, když Waldemar poznamenal:
Nevidím tu nikde našeho čtyřnohého přítele, že by snad konečně dostal rozum a šel domů?
Když si tu děláme jídlo? O tom pochybuji, určitě tu někde bude... Vidíš, také že je - tamhle!
Protažený nos a vztyčené uši vyčnívaly z nedalekého křoviska. Viktor řekl:
Teď už nemá cenu ho odhánět, bylo by to dokonce i kruté. řekl bych, že buď nikomu nikdy nepatřil nebo nějak o pána přišel.
Zamlaskal na ten čenich a hladové oči, které napjatě sledovaly jeho ruku, hrabající uvnitř ruksaku. Když ta vytáhla kousek chleba, uši se ještě víc protáhly. Viktor hodil lákavé sousto na zem před sebe a pes přišel, aby si je mohl vzít. To příští už si vzal Viktorovi přímo z ruky. O něco později, s ještě trochu plnějším žaludkem, ležel na zemi mezi oběma přáteli, nechávaje se drbat za ušima a přijímaje to se vší psí samozřejmostí. Viktor se obrátil k Waldemarovi.
Měli bychom ho nějak pojmenovat.
Nespěcháš s tím trochu?
Proč myslíš?
Za prvé, jakmile tohle uděláme, staneme se za něho zodpovědnými. Chceš si to vzít na hlavu?
Samozřejmě. Máš jiné důvody, proč bychom ho teď neměli pojmenovat?
Jen to, že jméno by se mělo hodit k jeho charakteru, který ještě neznáme.
Copak lidé i domácí zvířectvo nedostávají jména hned po narození? Kdo dokáže říci, jak se vyvine jejich charakter?
Právě. Je tu taky tendence se podle daného jména a podle představ, které vyvolává, chovat.
Dobře, že to připomínáš, to nás zase zavádí k otázce osobní zodpovědnosti. Dáme-li psovi jméno, třeba takové které vyvolává představy bojovnosti, nemůžeme se potom divit, když z něho bude rváč. Na druhou stranu, kdo by ale chtěl jmenovat psa po nějaké kytičce?
No, když jsi takhle hezky ustanovil zákony našeho výběru, co dál?
Pověz mi, jaké kvality by podle tebe měl pes mít?
Měl by být věrný, to určitě, taky ostražitý. Napadá tě k tomu nějaké vhodné jméno?
Napadá, nejdřív si ale vyzkoušíme, jestli to jméno bude chtít přijmout.
Viktor vstal a poodešel o něco dál. Zavolal:
Argus!
Pes se zvedl, s ušima vztyčenýma. Waldemar zatleskal.
Výborně! To jméno jsem slyšel, odkud ale je?
Homér, Odyssea. Odysseus se vrací po letech domů na rodnou Ithacu, kde ho nikdo nepoznává, dokonce ani vlastní manželka...
Už vím! Je tam starý pes, který když odcházel byl ještě štěnětem a který ho pozná. Argus.
Pes opět zpozorněl. Viktor sáhl znovu do ruksaku.
Pojď sem, Argusi, oslavíš svoje nové jméno kouskem cukru!


Argus se projevil jako skvělý společník i jako dobrý honící pes, což se náramně hodilo, když jim začaly docházet zásoby. Postupovali stále směrem k vysokému pohoří, které se před nimi tyčilo v dáli jako šedomodrá zeď. Než se vydali na tuto etapu své pouti, vyptávali se místních lidí na to, co se v těchto končinách světa nachází, mnoho se toho ale nedozvěděli. To jest, kromě varování, kterých se jim dostávalo se všech stran. Ti, kteří se tam odvážili se většinou vrátili zpět s neúspěchem a s prohlášením, že pohoří se zdolat nedá. Několik se jich nikdy nevrátilo. Ti buď zahynuli nebo tam nalezli něco, co jim návrat buď znemožnilo nebo učinilo nežádoucím, zbytečným. To poslední v obou poutnících jen utvrdilo podezření, že právě za tímto pohořím by se někde mohl nacházet jejich neznámý společný cíl. Dodalo jim to také přesvědčení o tom, že pokusit se o zdánlivě nemožné je právě to, co by měli oni dva udělat.
Obtížné bylo už jen se k horám přiblížit. Párkrát se beznadějně octli uprostřed močálišť a museli se potom vracet po vlastních stopách, aby to zkusili jinudy. Čím víc se blížili, tím nepřekonatelnější jim připadaly tyto skály. Byli už přímo pod nimi a stále ještě neviděli žádnou cestu. Argus, který většinou pobíhal vpředu, náhle zaštěkal a zmizel za několika balvany. Když ho následovali, objevili úzkou a strmou soutěsku.
Co myslíš, zkusíme se tudy vyšplhat? — zeptal se Waldemar.
Nic lepšího asi nenajdeme. Vždycky se můžeme vrátit.
Po chvíli stoupání Viktor narazil na několik schůdků, které kdosi musel vytesat v tom nejstrmějším místě.
Podívej, někdo tady už musel být před námi!
Ano, jsou ještě vidět i stopy dláta, jak ty schody vytesával.
Vypadá to, že nějaká cesta tu vede. A objevil ji Argus.
Psa museli vynášet přes ty nejobtížnější úseky, kde obvykle nacházeli další schody. Byla už téměř tma, když se dostali na menší plošinku před jeskyní, která vedla přímo do skály. Waldemar do ní vstoupil a povolal k sobě Viktora.
Cítíš to?
Cítím silný průvan.
Takže to není jen jeskyně která by měla slepý konec, někde tu musí být průchod. Třeba vede až na druhou stranu.
Když si někdo dal tu práci s těmi schody, asi měl k tomu důvody. Bylo by ale moudré jít tam bez světla? Mohla by to být dlouhá cesta.
Musíme sejít zase dolů, nasekat si nějaké borovicové větve a udělat si z nich louče.
Ráno, teď už je na to tma.
Přespali na pokraji jeskyně a hned za světla začali sestupovat. Argus je chtěl následovat, Viktor mu ale vysvětlil, že by to praktické nebylo. Hovořil k němu jako k člověku a pes to zřejmě pochopil, protože si lehl na plošinu a čekal na ně. Vrátili se s nákladem suchých větví na zádech. Waldemar se chystal jednu z nich zapálit, Viktor ho ale zadržel.
Než vyjdeme, měli bychom ty louče spočítat a rozdělit je na dva stejné díly.
Rozumím. Kdyby nám ten první došel, abychom se mohli s tím druhým vrátit, to je dobrý nápad.
Jeskyně byla místy dost úzká, vždycky se ale dokázali protlačit mezi stěnami. Asi třetina jejich loučí byla vyčerpána, když došli k místu na kterém se jeskyně rozšiřovala a také značně zvyšovala. Úchvatnému kamennému chrámu zdobeného krápníky se ale dlouho obdivovat nemohli, k tomu jim byly jejich pochodně příliš cenné. Na konci kamenného chrámu nalezli vchody do tří chodeb. Museli se teď rozhodnout, kterou z nich se mají vydat.
Já bych šel tou prostřední, řekl Viktor.
Proč?
Nevím, opravdu ne. Snad kvůli tomu, co se vždycky říká o té střední cestě.
Dobře, já s tebou ale nesouhlasím.
Proč?
Říká mi to smysl pro logiku.
Co ten ti říká?
Že bychom měli jít doleva.
Doleva? To se mi nijak nelíbí. Neměli bychom jít spíš doprava?
Nevidíš, že tahle cesta sestupuje? Až doposud jsme moc vysoko nevystoupili a jestliže máme dojít na nějakou náhorní plošinu, mělo by tu být víc stoupání. Ta chodba vlevo je jediná, která se zdá stoupat a tou bychom měli teď jít!
Mně se ale nelíbí ten vzduch, který v ní cítím. Je takový zatuchlý. Podívej, když nastavím louč tady uprostřed, oheň hned hezky zaplápolá...
Co kdybychom si na to hodili mincí?
Psí štěkot se ozval z chodby na pravé straně. Viktor psa zavolal a poslal jej do střední chodby. Argus udělal několik kroků, zarazil se a dál nešel. Totéž učinil když mu ukázali jeskyni, kterou se chtěl dát Waldemar. Sám se potom vrátil k tunelu ve kterém byl předtím a tam se dal znovu do štěkotu. Muži na sebe pohlédli. Viktor si povzdechl.
No, máme tu řešení.
Aspoň si nebudeme navzájem nadávat až do té chvíle kdy v tomhle labyrintu pojdeme hlady.
Šli tedy za psem jeskynní chodbou, která zpočátku klesala, potom ale začala stoupat a stoupala dál a dál.
Polovina našich loučí je pryč, řekl Viktor. Půjdeme zpátky?
Ani nápad. Stoupáme a ten průvan je tu taky silnější.


Marseille tarot -Dosti se zdrželi, když museli šplhat několika příkrými úseky jeskyně a Viktor začínal mít vážné obavy, protože měli v zásobě už jen jedinou louč. Zapalovat ji ale už nemuseli. Waldemar, který kráčel vpředu, si povšiml stříbřitého lesku na vlhkých stěnách, jiného než jaký působil odraz plamene jejich louče. Zrychlil chůzi a brzy uviděl to, co bylo zdrojem světla. Vypadalo to, jakoby u stropu jeskyně visel lampión. Teprve za chvíli mu došlo, že jeskyně končí několik kroků před ním a že se dívá na měsíc v úplňku. Zavolal na Viktora:

Jsme venku! Vidím svítit měsíc!
Přítel k němu doběhl.
Je už noc. Nemyslel jsem si, že jsme byli v těch jeskyních tak dlouho.
Společně vyšli ven z jeskyně a zastavili se na okraji. Otevřel se jim pohled na podivnou, opuštěnou krajinu, s popraškem sněhu, který šedomodře zářil ve světle měsíce. Přitom zde byly symptomy lidské přítomnosti. Od jeskyně se táhla stěží viditelná stezka vedoucí obloukem kolem tmavé tůně a pokračující směrem k obzoru. V jisté vzdálenosti procházela mezi dvěma prastaře vyhlížejícími věžemi. Mrazivá a bez porostu, krajina měla v sobě zvláštní kouzlo, kterým k sobě poutníky přitahovala, budíce v nich touhu se do ní vnořit a oddat se jejímu chladnému náručí. Kdo byl tou pravou svůdnicí, země či luna? Odkud se bral ten slabý, ale vším pronikající tón, který vnímali každým pórem těla, ten stříbřitý sliz okapávající se skal? Kdo je lákal do svého hedonistického náručí, slibujícího nekonečnou rozkoš?
Oba poutníci stáli před východem z jeskynního labyrintu v okouzlení po dlouhou dobu, mlčky a bez hnutí. Viktor se konečně dokázal od kouzla odpoutat, dotkl se Waldemarova lokte. Ukázal směrem k vzdáleným masivním věžím.



Strážné věže?
Vypadají na to.
Zdají se být opuštěné.
Ta poslední ve které jsme byli, ta taky vypadala zdálky opuštěná. Tyhle mohou klidně být plné zbrojnošů sledujících každé naše hnutí, čekajících jen na tu pravou chvíli, aby nás mohli napadnout. Když se k těm věžím vydáme, mohli bychom také skončit v nějaké středověké hladomorně!
Nemluví z tebe jen tvoje vojenská minulost? Třeba tam někdo je, ale nepřeje si nic jiného, než abychom ho nechali na pokoji.
Doufám, že máš pravdu.
Něco mi říká, že tohle je poslední výspa civilizace.
Projdeme kolem nich?
Co jiného nám zbývá? Tady žádné dřevo na louče nenajdeme a bez nich bych cestu těmi jeskyněmi neriskoval. Kromě toho, tam už to známe. Kdoví, co se nachází vpředu, někde za obzorem?
Máme-li jít, tak ale pojďme raději hned. Bude to lepší než za denního světla.
Denní světlo. Dovedl by sis tuhle krajinu představit jinak, než ozářenou měsícem?
Měl bys říci ozářenou Lunou, to zní tak nějak lépe.
Proč myslíš?
Copak za tím necítíš to ženství, které to v sobě má?
Máš pravdu. Je to Cynthia, Hekaté, Kirké, prostě čarodějnice. Dělá si na nás nárok, vysává z nás přitom ale všechny síly, nedokážeme se ani přimět k tomu pohnout se z tohoto místa.
Nemyslím, že to je jen tohle. Necítíš, jak jsme se najednou ocitli docela sami, bez ochranné ruky, kterou jsme kolem sebe zatím vždycky měli?
A je tomu tak proto, abychom se naučili svěřit se naší vlastní intuici.
Lunární světlo je odrazem slunečního, intuice je odrazem našich duší.
Zvířata to dokáží, jako náš pes v těch jeskyních.
Argus! Viděl jsi ho?
Naposledy ještě v jeskyni.
Zatímco se po něm ohlíželi, z dálky se ozvalo vytí, nejspíše vlčí. Odkudsi blíže přišla odpověď, jistě to musel být Argus. Viděli jeho siluetu, pohybující se po cestě. Pes se zastavil nedaleko tůně, čichal, poslouchal. Stín jiné psí šelmy se k němu připojil, oba si sedli na zem a společně vyli na měsíc. Argus po chvíli přiběhl zpět k poutníkům. Štěkal a pobízel je k tomu, aby šli za ním. Vyšli. Nerozhodnost, která je tak dlouho poutala, z nich náhle spadla. Viktor poznamenal:
Ten průchod mezi dvěma věžemi mi připadá jako vstup do posvětí. Ten hlídal Kerberus, tříhlavá psí stvůra. Dvě psí hlavy jsme viděli, kde je ta třetí hlava?
Došli k tůni. Na jejím okraji, směrem k stezce, z vody se hrabal rak. Lezl pomalu a těžce. Poutníci se zastavili a hleděli na toto stvoření, jehož předkové byli na Zemi odpradávna a které se od těch dob stěží změnilo. Krunýř je chrání před nebezpečenstvím, vadí mu ale v pohybu, vlastně v celém vývoji. Viktor pocítil náhlé hnutí sympatií vůči tomuto neohrabanému zvířeti, které jakoby se tolik urputně snažilo dostat se na stejnou cestu, kterou se ubírali oni. Není snad odrazem jejich vlastních osobností, uzavřených v podobném krunýři starostí, nejistoty a nerozhodnosti? Waldemar ukázal na pachtícího se raka.
Tady máš tu třetí hlavu. Co ti tvoji řečtí hrdinové dělali s tříhlavými potvorami, hádám že jim ty hlavy usekli?
V Kerberově případě ne. Tomu zahrál Orfeus na lyru a uspal ho tím, takže cesta do podsvětí byla pro něho volná. Dokonce i Hérakles, který usekal hlavy Hydře, Kerbera nezabil. Přemohl ho holýma rukama a vynesl ho ven na svět.
Můžeme se z toho nějak poučit?
Jednoduše, přecházíme-li z egoisticky zaměřeného světa do říše nesmrtelného ducha, musíme zkrotit svoje nižší pudy a přenést je do sféry plného vědomí. Kdybychom to zvíře v sobě zabili, přišli bychom t9m i o výhody, které nám nabízí.
Rozumím, bez Arga bychom stále ještě bloudili těmi jeskyněmi. Co ten vlk?
Divoký, dá se ale zkrotit.
A rak?
To je ten nejhlubší instinkt, který má každý živý tvor a který je asi nejdůležitější. Teď mi něco pověz ty. Co si myslíš o měsíci?
Když zůstaneme u těch řeckých bájí, tak v něm vidím bohyni Artemis. Luna je stejně záhadná, jako ona a ukazuje jen jednu svoji tvář, zatímco tu druhou skrývá před lidskou zvědavostí.
Aktyona, který ji zahlédl nahou se koupat v potoce, dala Artemis roztrhat jeho vlastními psy...
Proto ji raději nechme na pokoji. Luna je nějakým záhadným způsobem spojena se samotným zrodem naší planety, oba ale také pociťujeme její regresní tah. Luna je jako matka, která se nedokáže odloučit od svých dětí. My ale víme, že musíme jít dál.
Šli a pes je následoval. Prošli mezi oběma věžemi a pokračovali cestou ozářenou měsícem, bez ohlédnutí.

      Slunce

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena