Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


sedmnáctá arkána
Hvězda


Rider Pack - The StarBylo léto a dny byly dlouhé. Poutníci té noci přespávali pod širým nebem, když si večer předtím udělali tábor nedaleko malé bystřiny. Viktor už usnul, Waldemar byl ale stále ještě vzhůru. Přitom jak ležel na zádech pod uhasínající oblohou, pronásledovaly ho myšlenky na všechny nezodpověděné otázky, které jim jejich putování předkládalo. Kolikrát už je se svým druhem probírali, kolikrát se společně zamýšleli nad tím podivným osudem, který je svazuje? Dopátrají se kdy pravdy, jak a kdy se skončí jejich cesta, je zde vůbec nějaký konec, má se jejich život ubírat dál, mimo tento svět, až k těm hvězdám, které jedna po druhé se začínají objevovat na obloze indigové barvy? Jak daleko dosáhne člověk, který hledá tu jedinou pravdu, jak hluboko je tato pravda ukryta v hloubi jeho bytosti, jak daleko za hranicemi viditelného vesmíru?
Kdo jsem já, toto zvláštní stvoření, které si říká člověk? Někdy stydlivý, bojácný a nepodstatný, jindy mocný, zpupný, přímo se dožadující toho stát se jádrem vesmíru! Nejsem snad tímto jádrem, a to právě v této chvíli? Nemá snad každá lidská bytost právo na to, aby jí byl povolen aspoň jediný prchlivý okamžik, jeden jediný tik vesmírných hodin, kdy mu je dovoleno postát přímo ve středu kosmu? Nenastal tento okamžik právě v této chvíli?
Chvíle pominula a já zůstávám. Zasluhuji si snad víc než jedinou vteřinu, snad minutu, třeba i celou hodinu? Zůstanu-li déle v centrálním bodě, neznamená to, že někdo jiný potom přijde o svůj nárok, že ze šedesáti lidí mi každý předá jednu svoji vteřinu? Co když se to má tak, že mnozí jiní o ten čas přicházejí, aniž by to tušili, aniž by jim to vadilo. Třeba je tomu i tak, že spousty lidí se takovýchto myšlenek ani neodvažují a já mně se dostává toho času víc prostě proto, že ti druzí se stejného práva nedožadují!
Ležím na zádech a přitom se pomalu pohybuji prostorem, až se nacházím mezi hvězdami, prastarými symboly naděje. Vše, celý vesmír, se otáčí jen kolem mne. Čím jsem si zasloužil takovéto privilegium?

Tvoje víra tě sem dovedla.
Krásná mladá žena klečí na břehu potoka. Je docela nahá, v rukou má dva džbány, z jednoho lije vodu na zem, z druhého do proudu potoka.
Kdo jsi?
Chtěl jsi přece být mezi hvězdami, ocitl jsi se zde.
Jsi moje hvězda?
Jsem naděje, kterou v sobě chováš.
Je snad ta naděje marná, jsi tu snad se mnou proto, abys mi ukázala, jak je vše zbytečné, jak se to všechno jen rozplyne, stejně jako ta voda, kterou ty plýtváš tím, jak ji vyléváš ze svých džbánů?
Ničím neplýtvám, nic se nerozplyne, natož pak naše naděje! Tak jako voda zúrodňuje půdu, stálost naší víry se projevuje ve všem co nás v denním životě obklopuje.
Proč ale vyléváš vodu z druhého džbánu do potoka?
Ta voda symbolizuje tok univerzálního vědomí; proto se musí neustále doplňovat, aby si jiní z něho mohli brát. Ty jsi si odtud dlouho vypůjčoval, teď ale nastal čas k tomu, abys začal svoje dluhy splácet.
Odkud se ta voda bere? Tvoje džbány se zdají být bezedné.
Taková je i nádrž energie. Přesto by se jí plýtvat nemělo, musí být tvořivě využita k prospěchu veškerého stvoření, celé přírody. Když teď k ní máš přístup, využij toho a pamatuj, že čím lépe jí dokážeš využívat, tím více se ti také dostane!
Mám k tobě otázku. Proč se mi ukazuješ ve své nahotě?
Mám snad co skrývat?
To bych neřekl, nevidím žádné nedostatky.
Žena se usmála, aniž by se v její hezké tváři projevila marnivost.
Jsem jako tvoje duše a ta se nemůže ukázat jinak, než ve své nahotě. Jak často jsi ji až do této chvíle skrýval pod všemožnými maskami, kolikrát jsi nosil obleky, které se k tobě nehodily a to jen proto, aby ses vyrovnal s požadavky módy nebo prostě s tím, jak sis představoval, že si mají lidé tebe představovat?
Vím. Je to zvláštní, měl bych se za tohle vlastně stydět, žádnou hanbu ale necítím.
To proto, že tvoje nahá lidská duše to ví a chápe, že svět je ve skutečnosti divadlo a že právě tak jako v divadle, také v životě se člověk se musí nejprve probíjet spoustou malých rolí, než se konečně dostane k tomu, aby se z něho v posledním jednání stala hvězda.
Jak daleko mám ještě k tomu, stát se hvězdou?
Není to daleko. Udržuj si jen stále víru a naději, potom toho už brzy dosáhneš.



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena