Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


šestnáctá arkána
Věž



Rider pack - The TowerVěž se poutníkům zjevila před očima docela znenadání. Po několik dní už procházeli horskou krajinou, která nenesla vůbec známky obydlení. Bylo už předjaří, v těchto končinách ale ještě ležela spousta sněhu a podle nízkých oblaků to vypadalo, že jej co nevidět bude zase o hodně víc. Jen chvíli před tím se spolu dohadovali, jestli by se neměli raději vrátit do poslední vesnice kterou prošli, ubytovat se tam a pokusit se pohoří přejít později, až se počasí trochu umoudří. Teď hleděli přes sněhem zaváté údolí na vrcholek protější hory, kde na skalním ostrohu pokrytém sněhem a vyčnívajícími balvany, se tyčila neskutečně vyhlížející věž. Waldemar si nahlas pohvízdl.
Co je tohle?
Vypadá to jako věž.
Věže se obvykle staví jako doplněk k něčemu. Nevidím ale žádné jiné budovy.
Také tu někdy bývají strážné věže.
Jistě, co ale by tahle věž mohla strážit?
Třeba tudy kdysi vedla nějaká obchodní trasa.
To je možné. Podívej se ale na ni pořádně. Nepřipadá ti nějaká divná? Ten vršek vypadá skoro jako královská koruna!
No, je hodně zvláštní. Také vypadá, jakoby tu stála už od pradávna. Ten vršek ale zase mohl někdo poměrně nedávno přistavět. Máš pravdu, tak nějak se k tomu zbytku věže nehodí.
Co myslíš, bydlí v ní někdo?
Podíváme se. Třeba bydlí a nechá nás tam přespat. Nebo nebydlí a potom tam budeme moci přespat bez ptaní.
Nebude to snadné, lézt dolů po té stráni. A potom zase šplhat nahoru.
Nevadí, pojďme!
Jak se ukázalo, dolů se dostali mnohem rychleji, než si mysleli. Viktorovi uklouzla na ledě noha a strhl sebou Waldemara. Řítili se bez jakékoliv kontroly a za půl minuty už byli dole.
Jsi v pořádku?
Viktor pomáhal svému druhovi vyhrabat se pod kopcem ze závěje. Ten musel nejprve vyplivnout sníh, kterého měl plná ústa, než byl vůbec schopen promluvit.
To tedy byla jízda! Kdyby se mi to nebylo v půli trochu zabrzdilo, byl bych dole dřív než ty. Svezeme se ještě jednou?
Možná, že na druhé straně té skály.
Příště mě ale dej nějaké varování, dřív než mě postrčíš.
Cesta nahoru směrem k věži byla dosti strastná. Několikrát to dokonce vypadalo, že oba skončí znovu dole, než se jim konečně podařilo vyhrabat se nahoru. Temná mračna mezitím odtáhla, takže již měli nad hlavou modrou oblohu, když se za pozdního odpoledne konečně dostali až k základům věže. Zjistili, že ta je stavěna z masivních kamenných bloků, které byly tak přesně otesané, že k sobě přiléhaly bez jakýchkoli viditelných spár. Viktor se zeptal:
Slyšel jsi někdy o kyklopských hradbách?
O těch jsem kdysi něco četl.
Takhle nějak asi musejí vypadat. Kameníci, kteří tesali tyhle kvádry, byli nesmírně zruční a zkušení, to je hned vidět. Nejspíš asi taky patřičně pyšní na svoji práci. Takovou při novějších stavbách neuvidíš. Tahle věž se určitě stavěla hodně dávno, třeba tu stála už na začátku naší civilizace.
To je možné, stěží ale s tou korunou nahoře.
Tu jí určitě někdo přidal, možná i dost nedávno. K té stavbě se prostě nehodí, vlastně ji tak nějak kazí.
Pokud tu někdo dělal nějaké přestavby, třeba tu ještě...
Waldemar větu nedokončil. Oslnivé světlo, s následnou hromovou ránou způsobilo, že se oba muži vrhli na zem do sněhu. Viktor, který v tu chvíli pohlížel na vrchol věže, přitom zahlédl, že pochybná koruna byla zasažena bleskem a sražena s vršku věže, naštěstí na opačnou stranu než kde se oba nacházeli. Přestože byl oslněn, dokázal si ještě povšimnout toho, že spolu s troskami stavby padaly s věže také dvě lidské postavy.
Co to bylo?!
Waldemar se sbíral se země a protíral si oči.
Blesk! Z čistého nebe! A podívej, shodil právě tu korunu!
Čert vezmi korunu! Byli tam lidé!!!
Lidé? Žádné jsem neviděl.
Říkám ti, byli tam dva lidé. Muž a žena, myslím.
Co se jim stalo?
Spadli. Honem, poběžme, třeba potřebují naši pomoc!
Doběhli k okraji skály. Pod nohama měli příkrý sráz pokrytý sněhem, s hlubokou brázdou způsobenou zřítivší se korunou věže, vedle se nacházely dvě menší stopy, končící se v závěji hluboko v údolí.
Tamhle jsou! Hýbají se. Zaplať pánbůh, jsou snad v pořádku!
Dva lidé se vyhrabali ze sněhu. Trochu se potáceli, zřejmě ale byli schopni chůze. Waldemar se zeptal.
Můžeme jim nějak pomoci?
Chtěl by sis zopakovat ten sešup? Byl by ale několikrát delší a mnohem nebezpečnější.
Moc ne. Hej! Vy tam, jste v pořádku?!
Potřebujete pomoc?!
Slyšeli nás?
Určitě. Ten muž nás musel slyšet. Podívej se, mává na nás!
To ano. Myslím, že nám říká, že máme jít...
Tak. Slušně bych to nazval rázným odmítnutím.
Waldemar si povzdechl.
No, udělali jsme co jsme mohli. Jdou pryč. Ta žena vypadá v pořádku, ten muž, zdá se, trochu kulhá. Co myslíš, dostanou se nějak sem zpátky?
Ta stráň je moc příkrá. Museli by to někudy obejít. Dnes už je určitě neuvidíme. Něco mi ale říká, že už nikdy.
Věž tady zůstala.
Docela nepoškozená. Kromě té koruny.
Ex-koruny. Stejně se k ní nehodila. Necítil bych se pod ní moc dobře, kdybychom tam měli přespat.
Šli znovu k věži. Viktor řekl:
Nevidím tu nikde žádný vchod. Kudy se ti lidé proboha dostávali dovnitř?
Právě jsme byli svědky toho, jak se snadno odtud dostali ven. Tamhle je pár oken, přece tam ale nelezli po provaze! Někde tu přece musí být nějaký vchod, řekl bych, že nejspíš nějak zespoda. Pojď, porozhlídneme se kolem.
Obcházeli věž. Viktor sešel o něco níže a náhle zavolal.
Pojď sem, myslím, že jsem našel ten vchod!
Marseille tarot - La maison DieuVe skále, několik metrů pod úrovní základů, se nacházely masivní dřevěné dveře pobité železnými pláty. Ty byly dosti rezavé, takže si příliš naděje nedělali, když brali za kliku. Dveře se ale s vrzáním celkem snadno otevřely. Za nimi se ukázala být úzká chodba. Venku už nebylo moc světla, v chodbě byla po pár krocích úplná tma. Ohmatávajíce hrubě vytesané stěny, postupovali pomalu společně chodbou, až narazili na několik schodů. Když po těch vystoupili nahoru, nalezli další dveře, na štěstí také neuzamčené. Waldemar škrtl sirkou a v jejím světle viděli, že jsou ve velikém sklepení, plném beden, kusů starého nábytku, sudů a podobných věcí. Prohlásil:
Až doposud to nevypadá tak špatně. Osobně se mi nejvíc líbí ty sudy.
Copak se ti může tolik líbit na starých sudech?
Pokud je mi známo, sudy se odjakživa používaly k uskladňování větších zásob potravin a pitiva. Při troše štěstí, dnes třeba povečeříme nakládané slanečky, dostaneme po nich strašnou žízeň, tu budeme ale moci ukojit vynikajícím uleželým červeným vínem!
Neměl jsem sice to štěstí jako ty, vyrůstat na panském sídle a mít k tomu navíc soukromé vychovatele, jednu věc ale vím. K rybě se většinou doporučuje pít bílé víno!
Trochu víc štěstí a budeme mít k těm slanečkům bílé víno.
A co trochu méně štěstí?
Kyselé zelí a pivo.
Nechtěl bych to přivolávat, co když ale budeme mít zatracenou smůlu?
Potom v těch sudech najdeme střelný prach a petrolej.
Waldemarova sirka mezitím dohořela a ten nyní si nyní potmě nalezl Viktorovo rameno a položil na ně ruku.
Co je?
Pst! Podívej!
Kdesi nad nimi byl vidět tenký proužek světla. Waldemar rozsvítil jinou sirku a než ta dohasla, podařilo se jim dostat se až ke schodišti, které vedlo ke dveřím, za kterými musela být nějaká osvětlená místnost. Viktor zašeptal.
Je tam někdo?
Nejspíš. Zaklepeme. Uvidíme.
Trochu absurdní, nemyslíš, přicházet jako návštěvníci ze sklepa.
Kudy jinudy?
Waldemar zaklepal na dveře.
Prosím. Vstupte.
Hlas zněl docela klidně, jakoby jeho vlastník byl zvyklý běžně přijímat podzemím přicházející hosty. Vstoupili do místnosti osvětlené olejovou lampou. Nábytek byl prostý, stůl, pár židlí, několik beden. Muž středního věku, oblečený čistě ale neokázale, povstal od stolu, na kterém se nacházely zbytky jídla, které právě dojídal.
Vítám vás. Přišli jste jistě navštívit Pembletonovy. Já vás hned půjdu ohlásit. Posaďte se zatím, prosím.
Waldemar zakroutil hlavou.
Na návštěvu nepřicházíme. Trochu jsme v těchto pustinách zabloudili a hledali jsme jen nějaké místo k přespání.
A našli jste je.
Muž se obrátil směrem k jiným dveřím, které měl za zády a které byly pootevřené. Za nimi bylo také světlo. Zavolal.
Marto, máme tu návštěvu! Přines něco k jídlu! Jistě musíte mít hlad.
Poutníci byli překvapeni takovýmto uvítáním. Viktor cítil potřebu podat aspoň nějaké vysvětlení.
Nechtěli jsme sem takhle vtrhnout, neznáme to tu ale a...
To nic, v pořádku.
Vstoupila žena, s dvěma talíři kouřící polévky. Muž ji představil:
To je Marta. Já se jmenuji Matěj.
Návštěvníci se také představili. Chvíli se věnovali jídlu. Viktor dojedl a podal prázdný talíř Martě.
Děkuji. Vaše polévka byla výborná.
Chcete víc?
Děkuji, snad později.
Obrátil se k Matějovi.
Mysleli jsme si, že ve věži nikdo není.
My jsme tady domovníci. Měl bych ale přece jen uvědomit pána a paní Pembletonovy, že tu jste a že zůstanete přes noc.
Poutníci si vyměnili pohledy. Waldemar se zeptal.
Pembletonovi jsou vašimi pány?
Ano, jsou.
Nikdo jiný už ve věži nebydlí?
Ne.
Kdy jste je naposledy viděli?
Většinou je moc nevidíme, jsou pořád nahoře.
Oba služebníci na sebe chvíli pohlíželi. Marta nakonec prohlásila:
Donesla jsem paní odpoledne čaj.
A byla tam? Byli tam oba?
Samozřejmě, kde jinde by byli?
Jak vám to jen máme říci...
Waldemar nejistě pohlédl na Viktora, jakoby ho žádal o pomoc. Ten se zeptal:
Slyšeli jste něco, asi tak před půl hodinou?
Myslíte jako ten hrom?
Trochu neobvyklé, že ano? Bylo přece jasno.
Tady to pořád tluče, do téhle skály. V létě nejvíc, v zimě ale někdy taky.
Obávám se, že pro vás máme nedobrou zprávu. Stala se nehoda...
Nehoda?
Ano, nehoda. Postihla bohužel vaše pány.
Oba služebníci s údivem hleděli na Viktora. Waldemar přispěchal s ujištěním.
Nebojte se, nic opravdu zlého se jim nestalo.
Jak to víte?
Viděli jsme je. Ve věži ale už nejsou.
Nejsou ve věži! Jak to myslíte? Kde jsou?
Nejsou tu. Tedy, spadli. Spadli ale do sněhu, nic se jim nestalo, sklouzli dolů do údolí.
Musím jim jít na pomoc!
Odešli. Viděli jsme je odcházet. Je tím směrem někde nějaká vesnice?
Asi pět kilometrů. Sem se ale odtamtud jít nedá. Přístup sem je jedině z druhé strany a trvalo by jim to několik dní sem dojít.
Do té vesnice by se měli dostat ještě dnes večer. Trochu asi zmrznou, ale dojít by měli.
Myslíte, že se vrátí?
To nemohu říci.
Co bude ale s námi? Jestli se nevrátí, jak najdeme takovouto práci? Už jsme tady deset let...
Matěj a Marta vypadali najednou celí popletení, až jich Viktorovi bylo líto. Přitom mu ale nepřipadalo, že by jejich práce na této samotě, i když nepříliš náročná, byla příliš vábná.
Třeba žádnou jinou práci hledat nemusíte. Nikdo vás odtud nevyhání, můžete tu přece zůstat. Co kdybychom se nejdřív podívali nahoru, co se vlastně stalo?
Matěj jim zřejmě příliš nedůvěřoval a proto několikrát zazvonil zvonkem nahoru. Když nikdo neodpovídal, konečně uvěřil a doprovodil je po schodech do horní části věže. Tam byly obytné místnosti, velmi pohodlně zařízené. Nad nimi, zabírající dvě patra, se nacházela obrovská knihovna s mnoha tisíci svazky; už na první pohled bylo zřejmé, že mnohé z nich musí být nesmírně vzácné. V dalším patře objevili jakousi kapli; byl v ní oltář a všemožné rituální předměty. Bylo těžké odhadnout, jaké obřady se zde kdy mohly konat. Schodiště vedlo ještě výše a končilo se otevřenou plošinou, uzavřenou zbytkem zdiva, s temnou oblohou na místě bývalé podivné střechy. Blesk ji prostě usekl a žádnou jinou větší škodu neudělal.
Vrátili se do obytné části a usadili se v křeslech. Matěj si nic takového nedovolil, zůstával stát a rozhlížel se, jakoby zde byl po prvé. Waldemar se ho zeptal, ukazujíce na volné křeslo:
Proč si také nesedneš?
To křeslo patří panu Pembltonovi.
Pan Pembleton tu přece není.
Může se ale vrátit.
Dnes určitě ne. Tak si ale myslím, že už se nikdy nevrátí.
Má tu spoustu věcí. Krásných věcí. Přece je tady nenechá!
Patří mu tahle věž?
To nevím. Nikdy o tom nic neříkal. Mluvili jsme spolu jen málokdy. Pořád jenom vysedával v knihovně.
A paní?
Tady nebo v kapli.
Takže, vy jste se s nimi skoro vůbec nestýkali?
Já málokdy. Marta častěji, když jim uklízela, vařila a posluhovala.
Dostávali jste nějaký plat?
Ne, jen stravu a ubytování.
Takže legálně vlastně žádní zaměstnanci nejste.
Co tím míníte?
Předpokládám, že žádnou zaměstnaneckou smlouvu také nemáte a tudíž také nemáte žádné povinnosti vůči těm Pembletonovým.
Co ale budeme dělat?
Chtěli byste tu zůstat?
Kam bychom jinam šli?
Mám nápad.
Waldemar mrkl na Viktora, povstal a šel ke zdi, odkud sňal starý středověký meč, který sloužil jako ozdoba. Požádal Matěje, aby poklekl na zem. Chudák nevěděl, co se má stát, poslechl ho ale. Waldemar mu plochou čepelí meče třikrát poklepl na každé rameno, potom na temeno hlavy a tónem hlasu člověka, kterému vždy v žilách proudila modrá krev, slavnostně prohlásil:
V zásluhách za veškeré služby, které jsi až doposud vykonal, pasuji tě na rytíře a jmenuji tě od této chvíle Ochráncem této prastaré Věže. Povstaň, pane Mathei!
Matěj byl natolik ohromený, že skutečně povstal, zavrávoral, zachytil se o křeslo, do kterého s hlasitým povzdechem dopadl. Když se vzpamatoval, zeptal se:
To jste ale nemyslel vážně, že ne?
Naprosto vážně. Jsem šlechtic a dědičné rodinné právo mi dovoluje udělovat rytířské tituly.
Proč tu tedy nezůstanete vy? Marta a já vám budeme sloužit.
Ty sis ten titul vysloužil, jsme si oba rovni. Máš ale pravdu. Pokud se ještě necítíš Pánem věže, pomůžeme ti, aby sis na svoje postavení trochu mohl zvyknout. Zůstaneme tu ještě měsíc či dva, zatímco se probereme tou neobyčejnou knihovnou nahoře. Vy dva se o nás můžete starat, pokud vám to bude vyhovovat, nepovažujte se ale prosím za naše sluhy. Pokud sem nikdo nepřijde, aby se ujal vlastnictví věže, můžete se potom považovat za její stálé nájemníky.
A co když se Pembletonovi vrátí?
Potom je nejprve požádám o vysvětlení, co jim dávalo právo vás po deset let takto vykořisťovat. Pochybuji ale, že k tomu kdy dojde.
Matěj to přijal a odešel, nejspíš aby co nejdříve pověděl své ženě o náhlém štěstí, které je potkalo. Jakmile osaměli, Viktor, který po celou dobu v sobě smích dusil, nyní vybuchl.
Tohle se ti tedy povedlo!
To přece bylo jasné, ne? Máme tu tuhle věž a můžeme v ní zůstat, dokud je venku ještě moc sněhu, aby se dalo cestovat. Rytíř Matheus se tím zdá být spokojený a paní Martha jistě taky. Doufejme jen, že jí to nestoupne moc do hlavy a že nám nepřestane vařit. Ta polévka byla opravdu moc dobrá.
Dal bych si víc.
Já taky. Potom se podíváme na tu knihovnu.
Co když se ti Pembletonovi přece jen vrátí?
Tak ať se vrátí. To, co jsem řekl, platí. Nikomu nic nekrademe. Stejně si ale myslím, že tahle věž žádné oficiální majitele nemá. Že vždycky měla jen dočasné obyvatele a že pan Matheus a paní Martha se stanou dalšími v jejich dlouhé řadě.
Co tě k tomu přivádí?
Nevím, snad intuice.
Asi nebudeš daleko od pravdy.


Viktor s Waldemarem si užívali pohodlí věže déle než měsíc a trávili většinu času v její knihovně. Bylo by si to vyžadovalo celoživotní studium, měl-li by se člověk seznámit se všemi svazky, které chovala. Ani jeden z nich nebyl rozeným knihomolem, oba byli spíše muži činu a když konečně propuklo plné jaro, začali uvažovat o tom, že půjdou dále. Z počátku se Matěj i Marta k nim chovali jako ke svým pánům, protože jim to ale bylo neustále rozmlouváno i přímo zakazováno, hladina sebevědomí těchto bývalých sluhů se viditelně začínala zvedat. Nejprve chtěli zůstávat ve své chudé domácnosti v přízemí, na naléhání obou přátel se ale nakonec přestěhovali do dvou z horních pokojů. Marta stále vařila a to výtečně, Matěj jim sice posluhoval, začal to ale brzy dělat v lepším stylu. Oblékal si k tomu obleky, které objevil ve skříních a vypadal jako opravdový stolník v dobré rodině, navíc se zdálo, že mu to dělá radost. Začal přitom používat jiné výrazy, pravděpodobně získané z knih, které si vybíral v knihovně.


Co říkáš Matějovi, mění se nám, nemyslíš?
Viktor vzhlédl od svazku novoplatónské filozofie, do kterého byl právě zabrán.
No, obléká se, čte, lépe se vyjadřuje. Marta nám také rozkvétá, bojím se jen, že by brzy mohla přestat vařit a potom mě tu už nic držet nebude.
Ani tyhle knihy?
Víš, čtu rád a přečetl jsem toho hodně. Člověk se ale dostane do určitého bodu, kdy čtení mu už tolik neprospívá.
To znám.
Navíc, tahle věž se mi přestává líbit.
Mám podobný pocit, chtěl bych ale slyšet tvůj názor.
Mám strach, že by si na nás mohla začít dělat nároky.
V jakém smyslu?
Ptal ses někdy na to, odkud se na příklad berou všechny zásoby?
Neptal.
Já ano, vrtalo mi to totiž hlavou. Zeptal jsem se Matěje a ten jen mávl rukou, že všechno je ve sklepě.
Vážně?
Ano, přesně tak to řekl. Přitom máme vždycky všechno čerstvé, jak se zdá, včetně zeleniny.
Třeba si ji pěstují.
Viděl jsi je někdy vytáhnout paty z věže?
Máš pravdu, neviděl.
To není všechno. Tahle knihovna se zdá být nevyčerpatelná. Když nějakou knihu hledám, vždycky ji najdu. Nejen to, najdu ji rychle a na nějakém místě, kde se mi jakoby přímo nabízí. Už se mi to stalo několikrát.
Tohle se mi také už stalo. Onehdy jsem si chtěl něco ověřit a potřeboval jsem k tomu Paracelsův spis Liber Paragranum. Našel jsem jej na místě, kde předtím docela určitě nebyl. Jakoby se tam kouzlem najednou objevil.
Tak vidíš. Věž v sobě nějaké kouzlo určitě má a já se bojím, že kdybychom tu zůstali déle, mohli bychom mu propadnout. Jestli už teď není pozdě.
A kdyby bylo?
Potom by asi pro nás odtud vedla jen jediná cesta...
Aha, myslíš tu, kterou odtud odešli naši předchůdci.
Co Matěj a Marta, neměli bychom je varovat?
Pokud tu něco takového existuje, už je na to skoro určitě pozdě.
Protože už tu žijí deset let?
To s tím nemá co dělat. Mám jistou teorii.
Pověz mi o ní.
Věž tu stojí snad od nepaměti. Musely v ní přebývat celé generace lidí. Ti, když se tu usadí na delší dobu, začnou si věž vždycky upravovat podle svého vkusu. Věž jim ale nedovolí dělat nic se základní strukturou, tohle si nejspíš nějakým způsobem ohlídá. Mohou si proto pohrávat jenom s tou vrchní částí, na té se ale potom vyřádí jaksepatří.
A když to už nezná mezí, tak je věž prostě setřese, shodí po hlavě dolů?
Tak nějak.
Takže tohle čeká taky na náš rytířský pár?
Možná. Varovat je nejspíš ale nemá cenu.
Není to snad naše povinnost?
Nemyslím. Naopak, mohli bychom jim tím třeba i uškodit.
Jak prosím tě?
Nebezpečí života jim určitě nehrozí. Aspoň to tak cítím. Kdybychom je ale nějak přemlouvali a přiměli k tomu, aby odsud odešli, nedostalo by se jim té příležitosti si s věží pohrát a poučit se tím. To si myslím, že je účelem téhle věže.
Dát lidem pořádnou lekci?
Ano. Podle toho, co v nich je, jaké mají koníčky, skrytá přání, životní ambice.
Tak si tak představuji ty všechny klobouky a hřebínky, které tahle věž mohla v minulosti nosit. Někdo si třeba mohl nahoře udělat dělostřelnu.
Co takhle skleník, k pěstování orchidejí?
Astronomickou observatoř.
Voliéru.
Tělocvičnu.
Ateliér.
Obrovskou sochu.
Pomník svých idealistických názorů, zdaleka viditelný a panteon bohů, kterým se slouží oběti v té kapli.
A potom přijde rána, aby demagoga shodila z jeho nadoblačných výšin.
Osobní tragedie?
Snad, přitom ale nutná, poučná. Pokud se staví jen podle materialistických principů, duševní vývoj se zastaví a blesk musí dřív či později stejně přijít.
Napadá tě nějaký tvar, který by věž třeba snesla aniž by se proti tomu ošívala?
Co takhle střecha tvaru pyramidy?
Proč pyramidy?
Je to symbol pravé podstaty.
Úplně ti nerozumím.
Dobře, zabývejme se posvátnou geometrií. Máme tu čtverec, který představuje materialitu, jak jistě víš. Člověk, který se v rozmezí tohoto čtverce vyvíjí, je ale puzen směrem k duchovnosti, k jistému bodu v prostoru nad čtvercem. Jeho úkolem je symbolicky spojit čtyři rohy čtverce s tímto bodem. Co tím vznikne?
Pyramida.
Pyramida, od řeckého slova "pyros", oheň. Blesk z nebe je vesmírný oheň, pyramida je symbolickým zasvěcením hmotného čtverce, které provádí duchovní oheň.
To musí být opravdový šok.
Ano. Někdy jich je potřeba víc, než si člověk uvědomí, jak je zbytečné vše stavět na racionálních základech. S šokem přichází záblesk inspirace, pochopení pravdy.
Čili, věž je ve všech směrech užitečná. Nejprve poskytuje podmínky k intelektuálnímu růstu a když ten přesáhne mezí, použije se šokové terapie.
Lidé si vždycky staví věže a dělají si z nich své rozhledny. Všeho moc ale škodí. Tahle knihovna je skvělá, je odtud náramný výhled, myslím ale, že bychom měli jít dál.
Zatímco spolu takto hovořili, Matěj vstoupil do knihovny a začal něco hledat na poličkách. Waldemar na něho zavolal:
Matěji, my odtud odcházíme!
Hm. Kdy?
Pokračoval v hledání, ani se na ně nepodíval.
Zítra. Co to hledáš? Třeba ti mohu poradit.
Někde jsem tu viděl knihu o francouzském vaření.
Copak, chce snad Marta pro nás vařit po francouzsku? My přece odcházíme.
To slyším. Škoda, mohli jsme si to na vás vyzkoušet.
Vyzkoušet co?
Budeme otvírat hotel.
Tady?
Jistě. Nějaký čas to potrvá, než se to ujme, potom to ale bude zlatý důl.
Není to tu trochu stranou?
To je právě to, co chceme. Bude to parádní hotel, jen pro ty nejbohatší lidi.
Jak jste na tohle přišli?
Vy jste nás na to navedli. Pembletonovým na tom moc nezáleželo, co jedí. Když jsem vám servíroval, přišel jsem na to, jak mě těší to dělat správně a ve stylu a Marta by taky ráda vařila nějaká opravdu vybraná jídla. To se ale dá dělat jen pro takové lidi, kteří to dokáží ocenit. Nejdřív jsme si mysleli, že si půjdeme hledat jiná místa, já jako stolník, Marta jako kuchařka, potom nás ale napadlo, že tady se můžeme krásně udělat pro sebe. Nebudeme tu mít těch hostí mnoho, tak nanejvýš půl tuctu, když tyhle pokoje všechny obsadíme.
Co s touhle knihovnou?
Tady bude to nejdražší apartmá.
S knihami všude kolem?
Kdepak, ty tu nenecháme. Dole ve sklepě je pro ně místa dost. Nejhlavnější bude restaurace. Tu zařídíme úplně nahoře, kolem bude všude sklo, s nádhernou vyhlídkou!
Waldemar se podíval na Viktora, který jen řekl:
Hm...

     Hvězda

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena