Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


patnáctá arkána
Ďábel


Rider Pack - The DevilZvuk šplouchající vody pokračoval, sílil, přidávaly se k němu také jiné zvuky, znělo to jako hlasité funění a hekání. Viktor se posadil, nešlo mu to už ale tak neuvěřitelně snadno jak to dokázal v noci, tentokrát se mu v těle ozývaly a protestovaly všechny svaly. Zatím, co se potýkal s revoltou svalů a orgánů, snadnost a lehkost pohybů, kterou zažil během své noční vize, se mu ale nezdála být vzdálená a neskutečná, dokonce naopak, připadala mu přirozenější, než jeho momentální neohebnost.
Pojď si taky zaplavat!
Waldemar plaval na zádech uprostřed tůně a posunky pobízel Viktora k tomu, aby ho následoval. Nebyl to špatný nápad, přesto ale na břehu na vteřinu zaváhal dříve než se dotkl chodidlem vody, trochu ještě očekávaje ten stejný pružný odpor, který by mu dovoloval jít po hladině. Když se noha zabořila do pískovitého dna, chlad který ji obepnul rychle způsobil, že zapomněl na události noci. Ranní koupel oba muže osvěžila, dostali po ní ale také hlad, takže se vydali hledat nějakou potravu. Nalezli jen trochu lesních jahod a borůvek, což utišilo jen ten nejhorší hlad.
Asi si budeme muset něco ulovit, prohlásil Waldemar.
Trochu riskantní, nemyslíš? Moc daleko jsme se včera nedostali a nějací lovci by ještě mohli jít také po nás.
Máš pravdu. Jdeme dál!
Kráčeli lesem po celý den a pouze občas se zastavili, aby si nasbírali trochu víc lesních plodů. Cestou si mohli vzájemně něco povědět o svých životech a dobrodružstvích, která zažili. Waldemar, který jak se Viktor od něho dozvěděl, se narodil jako syn nepříliš významného šlechtice a vyrůstal tudíž na panském sídle. Jak se na mladého šlechtice patřilo, měl přitom nejprve chůvu, později vychovatelku, několik soukromých učitelů. Ničeho nikdy nepostrádal, klukovské hry a dobrodružství, tak jak je poznal Viktor, ale nezažil. Dohodli se brzy na tom, že jejich životy se sice zpočátku lišily zcela diametrálně, pouze ale do určitého bodu. Poté kdy se poprvé setkali u královského dvora, odkud Waldemar brzy nato odešel, se jejich cesty navenek sice lišily, přesto jim ale oběma připadalo jakoby se řídily jakýmsi jim neznámým, ale do jisté míry společným, vzorem. Waldemar na příklad také strávil nějaký čas v klášteře, i když zde nepobyl docela tak dlouhou dobu jako Viktor. I jemu se ale přitom podařilo si doplnit vzdělání v těch směrech, které předtím postrádal. Na rozdíl od Viktora, který se potkal a strávil pouhý jediný večer s poustevníkem, Waldemar žil jako poustevník v horách déle než rok. Přišli také na to, že mají podobné filozofické názory, přičemž ty Waldemarovy týkající se společnosti a jejího vývoje, se zdály být poněkud radikálnější než v případě Viktorově. Což se ostatně často stává šlechticům, kteří se rozhodnou vymanit se ze své společenské vrstvy.
K večeru došli k potoku, ve kterém se nacházeli pstruzi. Viktorova dovednost chytat pstruhy do ruky jim teď oběma mohla přijít vhod. Waldemar, který něco takového nikdy neviděl, se proto díval na jeho rybářské umění s nezakrytým obdivem, poté kdy ale shlédl výsledky jeho snažení, naplnily ho také pochybnosti.
To jako máme jíst ty ryby syrové?
Bylo by to od nás asi dost nemoudré, rozdělávat teď už za tmy tady oheň, nemyslíš?
S tím sice nemohu nesouhlasit, přesto ale odmítám jíst syrové ryby!
No, já taky netvrdím, že by mě to zrovna moc lákalo. Až doposud jsem vždycky jedl ryby vařené, smažené, pečené, či v nejkrajnějším případě usušené. Některé národy to ale prý tak dělají, že běžně jedí syrové čerstvé rybí maso.
— Tomu rád věřím. Sám jsem okusil všelijaké mořské produkty při různých hostinách, když jsem se ještě pokoušel o kariéru u dvora a některé se také jedly syrové. Jenže, tehdy je vždycky připravoval zkušený dvorní kuchař, který věděl přesně jaké koření do nich dát a kolik toho tam dát, takže to člověk skoro ani nepoznal. Jaké koření ale seženeme tady v tomhle lese?
— Teď asi žádné.
— Mám sirky.
— Dobře, ale jen maličký ohýnek.
Z ohně zbývalo už jen pár žhnoucích uhlíků a ryby snědené, chystali se ke spánku, když z dálky k nim dolehly jakési zvuky.
— Slyšíš? Co by tohle mohlo být?
— Zní to jako dusot koní.
— Nelíbí se mi to.
— Mně taky ne.
— Třeba je to lovecká družina.
— Teď v noci?
Hned nato několik jezdců vyrazilo z lesa a bylo zbytečné se někam schovávat, protože už je spatřili. Jezdci obklopili Viktora a Waldemara, jeden z nich vytáhl ze sedla lesní roh a několikrát zatroubil. Za chvíli se z dálky ozvala odpověď. Oba rohy se spolu chvíli domlouvaly, ten odpovídající se přitom neustále blížil. Potom se objevili další tři jezdci, brodíce se mělkou vodou potoka. Jeden z nich byl nepochybně vůdcem celé společnosti, podle oblečení i podle způsobů. Šlechtic seskočil s koně a udiveným mužům se dvorně uklonil, přičemž malinko to přehnal, takže nezůstala nenápadná slabá dávka ironie.
Jmenuji se Skarmilion a tyto lesy mi patří. Vidím, že jste jste asi ocitli tak trochu v nesnázích, když jste nuceni zde tábořit takhle nalehko. Bylo by mi proto ctí, pokud byste přijali pozvání být mými hosty!
Waldemar, který měl v tomto směru více zkušeností, se rychleji vzpamatoval, aby oplatil mužovi poklonou podobným způsobem. Viktor ho trochu neohrabaněji následoval. Oba se také představili a vyměnili si rychle pohledy, kterými si vzájemně potvrdili, že nabídku přijmou. Nic jiného se ostatně dělat nedalo. Na Waldemara také připadlo být mluvčím za ně oba.
Děkujeme vám za pozvání, které rádi přijmeme. Promiňte nám prosím náš trochu neupravený stav.
Za to se, prosím, neomlouvejte. Nepochybuji nijak o tom, že jste prožili něco nepříjemného a má-li to zůstat vaším tajemstvím, nebudeme o tom dále hovořit. Ať už je tomu jakkoliv, u mne budete v bezpečí a můžete se zdržet jak dlouho si budete přát. Prosím vás pouze, abyste přijali jako můj dar nějaké ošacení a velice by mě potěšilo, budete-li mými společníky k večerní zábavě. Nejprve si ale potřebujete pořádně odpočinout, takže hned vyrazíme!
Na pokyn pána, dva muži z jeho doprovodu se vzdali svých koní a jistě se příliš neradovali z toho, že budou muset jít nocí pěšky, i když to na sobě nedali nijak znát. Noční jízda nebyla snadná, zejména pro Viktora, který neměl příliš mnoho jezdeckých zkušeností. Museli se mimo jiné brodit potokem, také prodírat lesem a vyšplhat několik kopců, než se konečně dostali na cestu, která vedla přímo k bráně Skarmilionova sídla. Ukázal se to být středověký hrad, ke kterému byla přistavěna dvě renezanční křídla. Oba přátelé byli unaveni a přišlo jim proto vhod, když jejich hostitel vydal okamžitě rozkaz aby jim byly přiděleny komnaty a do nich doneseno jídlo, aby si mohli odpočinout. Nediskutovali ani příliš o náhlém obratu, který je sem zavedl, šli se na to raději vyspat.



Ráno byla Viktorovi přinesena snídaně, zatímco ještě ležel v pohodlné, široké posteli a chvíli nato i nové šaty, které se zdály být ještě honosnější než ty, které kdysi obdržel od císařovny. Oblékl si je a zaklepal na Waldemarovy dveře, který mu otevřel. Waldemar ukázal na nový oblek, který už měl také na sobě.
Tenhle Skarmilion musí být set-sakramentsky bohatý, když si může dovolit takovéto dary, nemyslíš?
Až je mi to podezřelé. Pozve nás sem, aniž by o nás něco věděl...
Myslíš si, že neví? Moc bych se divil. Víš co? Já jsem si skoro jistý tím, že nás s těmi svými muži po tom lese hledal, že se musel nějak dozvědět, že jsme na útěku.
A neznervózňuje tě to?
Trochu. Když už nás ale měl někdo najít, dám přednost tomuhle, než být v řetězech odvlečen do města k soudu.
To se pořád ještě může stát. Mohl by nás přece vydat.
Neřekl bych. Mám dojem, že sice všechno ví, že mu ale třeba dělá dobře, když může přechytračit městské radní. Proto si myslím, že jsme aspoň pro tuto chvíli v bezpečí.
Myslíš si tedy, že bychom měli zatím zůstat.
Když nás chce tady schovávat, ať se tím tedy pobaví. Zkusme se taky bavit.
Viktor jen pokrčil rameny, ne zcela přesvědčen. Zbytek dne strávili tím, že si prohlíželi zámek a jeho okolí. Vše bylo na vysoké úrovni, obrazárna plná starých mistrů, renezanční nábytek v komnatách s drahými koberci. Kolem zámku se vinul pečlivě udržovaný park s fontánami a spoustou kamenných soch. Nezdálo se, že by je někdo pozoroval, takže jejich počáteční napětí se trochu uvolnilo. Skarmiliona nebylo nikde vidět, nebyl ani u oběda, k večeru k nim ale poslal služebníka se vzkazem, že jsou pozváni k večeři.
Večeře se podávala v "rytířském sále", jistě nejstarší části zámku, který byl stylově zařízen, s těžkým dubovým nábytkem a se středověkými zbraněmi rozvěšenými po stěnách. Jejich hostitel byl ve výtečné náladě. Vyzval své hosty k tomu, aby jmenovali ta nejexotičtější jídla, na jaká si mohou vzpomenout a která by chtěli okusit s tím, že jim bude vyhověno. Waldemar se toho ihned chopil a poručil si celou řadu dobrot, na Skarmiliona si ale nepřišel, jeho sluhové jídla vždy skoro okamžitě přinesli ke stolu. Viktor byl zdrženlivější, protože za tím vším tušil něco nepěkného a Skarmilion se mu líbil stále méně.
Po večeři přešli do jiné místnosti, kde jim hostitel vykázal pohodlná křesla a kde jim sluhové nalili víc výtečného vína. Odkudsi se ozvala hudba a na Skarmilionův pokyn do sálu vběhlo několik polonahých tanečnic, které začaly předvádět smyslné tance. Viktor si počkal na vhodnou příležitost, když se hostitel zabavoval s jednou z tanečnic, která se mu usadila na klíně, a pošeptal po straně Waldemarovi:
Co si o tom všem myslíš?
To, že ve vězení bychom se takhle neměli. A na popravišti už vůbec ne.
Sakarmilion není zrovna moc prudérní. A určitě má něco za lubem.
Nemohu nesouhlasit.
Co budeme dělat?
Momentálně nic dělat nemůžeme. Nejdříve zítra. Tak zatím aspoň předstírej, že se bavíš!
Viktor tedy předstíral, že se baví. Jedna z tančících krasavic si přisedla na opěradlo jeho křesla a velice se k němu měla. Waldemar měl kolem sebe hned dvě exotické tmavovlásky. Viktor si všiml, že jejich hostitel je neustále sleduje a že mu nic neuniká, i když se zaobírá svým vínem i svými ženami. V jisté chvíli se jejich pohledy setkaly a Skarmilion mu přitom očima docela nepokrytě naznačil, že si tu svou může odvést sebou nahoru do pokoje. Viktor se rozhodl. Počkal ještě chvíli, potom vstal, poděkoval hostiteli a omluvil se s tím, že je příliš unaven. Skarmilion se s ním o tom nijak nepřel, jen se významně usmál přitom když mu popřával dobré noci a očima mu opět ukázal na dívku. Ta potom už samozřejmě sledovala Viktora ven. Na chodbě se Viktor zastavil a obrátil se k ní.
Děkuji vám moc za vaši společnost. Teď se ale rozloučíme.
Vy nechcete, abych s vámi šla?
Promiňte, nic proti vám nemám. Jen potřebuji být sám.
Dívka zesmutněla.
Jak to mám říci pánovi?
Nic mu neříkejte. Nechoďte prostě zpátky, bude si myslet, že jste se mnou. Nakázal vám, abyste se mnou šla?
Očekává to. A nenechá se jen tak obalamutit.
Nebojte se. Já mu to zítra nějak vysvětlím. Tak, dobrou noc.
Dívka odešla a Viktor šel do svého pokoje. Zítra, říkal si, co bude zítra? Co bude ještě dnešní noci? Myslel přitom na Waldemara a měl o něho tak trochu starost.


Marseille tarot - Le diableProbudil se. Byla noc a stále ještě slyšel vzdálenou hudbu, jen její rytmus se nějak měnil. Stále více se zpomaloval, až to znělo spíše jako pohřební pochod, který se zesiloval, jakoby se hudebníci blížili k této části zámku. Do mysli se mu vnucovala vidina pohřebního průvodu, nemohl se nijak ubránit podivnému nutkání jej sledovat svým vnitřním zrakem, jak postupuje chodbami, vystupuje po schodišti, blíží se, dochází až ke dveřím jeho pokoje.
Hudba náhle skončila. Adept zadržoval dech, pokoušeje se něco zaslechnout a zdálo se mu, že něco slyší, šoupání nohou a tichý šepot. Potom uslyšel táhlé zaskřípání, to musely být panty jeho dveří, které někdo otevíral. Poděšen, chtěl se podívat, jestli někdo skutečně vstoupil do ložnice, zjistil ale, že nemůže pohnout hlavou. Krční svalstvo bylo ochrnuté, nejspíš následkem strachu. Teď vyskočím z postele, nakázal si, ale nevyskočil, dokonce se ani nepohnul. Zjistil, že nedokáže hnout ani prstem, že celé tělo se nachází v katalytickém stavu, nemohl pohnout ani očními víčky a protože už měl oči otevřené, zíral jen do naprosté temnoty.
Úplně probuzený, ale naprosto bezmocný, adept cítil, že někdo se pohybuje po místnosti, nedaleko jeho postele, že těchto nočních návštěvníků je několik a že jej právě teď obklopují. Nervy ztopořeného těla nezaregistrovaly žádný dotyk, přesto cítil, že toto je nyní pozvedáno, odnášeno. Pohřební pochod se znovu ozval, představoval si, že jeho tělem je pohupováno do tohoto pomalého rytmu. Omezené vidění dovolovalo zahlédnout jen záblesky ohně plápolajících pochodní, odrážející se od vlhké klenby chodeb, v nozdrách cítil zatuchlý vzduch, jaký bývá jen ve sklepeních, která nebyla po dlouhou dobu otevřena.
Pohupování přestalo a klenba stropu se nacházela mnohem výše, snad se dostali do nějaké podzemní krypty. Ozval se ostře skřípavý zvuk, zavrtávající se až do morku kostí, ohlazený kámen tažený po jiném kameni a adept věděl, že to může být jen víko kamenného sarkofágu, do kterého jeho tělo jistě teď neviditelní nosiči uloží. Opanovala ho neskonalá hrůza.
Tvář se nad ním naklonila, ohavná tvář! Nebylo v ní nic lidského, kromě očí, které intenzivně hleděly do jeho očí, jaký ale v nich byl chlad! Ano, ty oči byly lidské, mohly ale náležet jen někomu úplně zkaženému, zračil se nich výčet dlouhého řetězce promarněných životů, chlípnosti a nemravností napáchaných nejen v tomto, ale také v mnoha jiných, možná existujících světech. Tyto oči mu teď hleděly přímo do tváře, jakoby v ní pátraly po jakémkoli znaku pochopení, porozumění pro všechny hříchy, které jejich majitel nahromadil. Všechny vlastnosti záporného charakteru, jaké kdy existovaly na hmotné rovině, jakoby se byly sloučily a stáhly se do této odporné tváře. To se teď projevilo tím nejošklivějším z úšklebků, který pravil, sice beze slov, ale naprosto srozumitelně:

"Jsi teď v mé moci! Jaký tohle je paradox, jak snadno se ty nejvyšší z ideálů prolínají s tou nejnižší žádostivostí! Dokonalost sama v sobě uvězněná vyústí v nekonečnou ztrnulost. Ty jsi se hnal za takovouto dokonalostí, chtěl jsi ji mít jen sám pro sebe a vidíš, co se s tebou stalo? Zkameněl jsi! Pověz mi, nebyla to jen tvoje pýcha a domýšlivost, která tě dovedla k tomu, aby ses snažil zduchovnit tuto hmotu? Dobře, teď máš k tomu konečně příležitost, teď se budeš moci dokonale soustřeďovat na to, abys zduchovnil tenhle ubohý kus bláta, který jsi kdysi nazýval svým tělem! Zdalipak tohle nebude ohromující úspěch, skvělé vyvrcholení tvé pouti?
Dejme tomu, že se ti to podaří. Kdo potom bude svědkem tvého báječného výkonu? Proč se stále jen o něco snažíme, co je tím nejšťavnatějším ovocem vzešlým z naší roboty? Čeho víc si může člověk žádat, než nahromadit bohatství, získat peníze, žít v přepychu, pohlavně se ukojit? Ovšem, že tohle není všechno, pořád tu zůstává ještě něco žádoucnějšího! Tím je obdiv a úcta, kterou lidé prokazují úspěšnému člověku. Ukaž mi jediného takového, který by se neradoval nad tím, že jeho bližní si ho považují, že se mu obdivují, že mu závidí, že soupeří jeden s druhým o jakékoli privilegium, které by jim dovolilo i jen na chviličku se přihřát na ohýnku jeho úspěchů a slávy!
Jenže, o tohle všechno ty teď přicházíš. Jsi tu světem zapomenutým vězněm, nikdo tě nezná a nikdo tě znát nechce. Tak se tu měj, příteli. Tak se tu měj a měj a měj. Měj se tu navždy!"

Tvář se odtáhla, kamenné víko zapadlo. Adepta obklopila tichost a temnota, jaké nikdy nepoznal. Pouze obraz té ohavné tváře se zlým úšklebkem mu stále tanul na mysli. Tvář ďáblova! Vlastníma očima ji zahlédl, očima, které mu tady už k ničemu nejsou...
Neříkávají tohle lidé nejraději; tomuhle já uvěřím, jen až to na vlastní oči uvidím? Jaká hloupost! Uviděl a teď už nic jiného nevidí. Řekneme "vlastníma očima", a to znamená, že k věcem zaujímáme racionální postoj. Neprozrazuje se tím ale jen hluboká nevědomost? Vždyť ani člověk s tím nejlepším zrakem nevidí co se děje za jeho zády! Pokud nepohne hlavou, snad ponoukán některým z jiných svých smyslů, nevidí toho mnoho, mimo poměrně úzký kužel, kterým je jeho zrak omezený. Znamená to ale, že to co zrak neobsáhne a co se třeba může skrývat hned za nejbližším rohem, neexistuje?
Hierofantova žehnající ruka, s dvěma prsty nataženými a třemi skrytými. Ta větší část, kterou vidět není! Jaké symbolické gesto by asi mohl činit ďábel? Odpověď je jasná: byl by schopen jen jediného gesta, které by vypadalo jen jako karikatura veleknězova gesta. Byla by jím vztyčená ruka ukazující všech pět prstů obnažených a viditelných. Takovýto posunek by říkal: Nic jiného tu není, vše záleží jen na našich pěti smyslech!
Je přitom pochopitelné, že ďábel musí ještě mít schované nějaké karty v rukávech. Musí přece počítat s tím, že ti kteří snad dokáží myslet hlouběji by mohli pochopit, že život nejsou jen vjemy lidských smyslů. O to snadněji se tito lidé ale mohou zachytit v síti iluzí o vlastní důležitosti. V takovém případě budou potom namlouvat sobě samým i svým nohsledům, že oni jediní dosáhli osobní svobody a že se nacházejí nad úrovní ostatní společnosti. Takovíto "svobodní" lidé potom mohou stát v čele různých nábožných a magických kultů, v krajních případech se domnívat, že jen oni mohou být zachránci světa. Většinu pokusů o diktátorství přece vždy vedli jednotlivci s jistými omezenými okultními vědomostmi, hnaní přeludy o vlastním velikášství a podporovaní překvapivě malou skupinou obdivovatelů z řad polo-vzdělanců.
To je tedy ta pravá ruka ďáblova, co ale dělá levá ruka? Adept se na ni soustředil a uviděl, že v ní ďábel drží hořící pochodeň. Viděl teď v duchu celou jeho postavu, ozářenou jejím plápolajícím světlem. Viděl roztažená kožovitá netopýří křídla, chlupatou zadnici pevně usazenou na krychlovitém kameni, symbolizujícím iluzorní pevnost hmoty, viděl kopyta namísto chodidel a ďáblova prsa, jedno mužské, to druhé spíše ženské. Ovšem, ďábel musí přece být bisexuální, jak jinak by mohl být přitažlivý pro obě pohlaví? Adept zahlédl i dva z čertových služebníků, lidská stvoření, muže a ženu, oba už s vyrůstajícími rohy na hlavách. Ti stáli po stranách kamenné krychle, na krku měli řetězy, které vedly ke krychli, kde byly připoutány k výčnělku, který vyhlížel jako falus. Řetěz chtíče, to je to jediné, co je poutá k hmotě a k ďábelskému soustrojí!
Něco tu není docela v pořádku. Adept zpozorní. Jistě, ďáblovi pomocníci by přece měli být úplně pod jeho kontrolou. Tito dva ale nejsou, ty řetězy na krku mají docela volné, kdyby se jim jen zachtělo, mohli by si je klidně přetáhnout přes hlavu a osvobodit se. Kdyby jen chtěli... Ti dva nechtějí, on si to ale přeje!
Adept si představil, že je tím mužem, stojícím po ďáblově levici. Vžil se plně do této představy. Pozvedl pomyslnou ruku a ohmatával si řetěz, který měl kolem hrdla, dotýkal se jeho jednotlivých článků, představoval si, že cítí v prstech chlad toho kovu. Pozvedl i druhou ruku; teď už držel řetěz oběma rukama a ještě víc se soustředil. Když už si byl jistý, že má tuto vidinu v mysli naprosto pevnou a ostrou, poručil svým rukám, aby přetáhly řetěz přes hlavu a odhodily jej. Dolehl k němu zvonivý zvuk řetězu, dopadajícího na zem.


Tohle by mohlo být docela drahé. Asi bude nejlíp, když odtud co nejrychleji vypadneme, než nám přičtou k účtu tuhle škodu, cos tu právě nadělal.
Byl to docela určitě Waldemarův hlas. Viktor se prudce posadil a rozhlédl se. Nacházel se v posteli, v té stejné do které večer ulehl. Nedaleko stál jeho přítel a usmíval se, ukazuje na spoustu střepů rozsetých po podlaze. Viktor si vzpomněl na čínskou vázu, která ještě večer stála na nočním stolku. Musel ji shodit na zem, přitom jak odhazoval pomyslný řetěz! Řekl Waldemarovi:
Když jsem s tebou mluvil naposledy, na odchod jsi moc nepomýšlel.
Teď už ano. Nechci tady zůstat o minutu déle, než ti potrvá se obléknout. Pokud s tím ovšem souhlasíš.
Už se jdu obléknout.
To jsem si taky myslel, že mi v tomhle odporovat nebudeš. Moc dobře ses nevyspal, viď? Víš, měl jsem o tebe strach. Zaklapal jsem ti před chvílí tady na dveře, tys neodpovídal. Napadlo mě, že jsi snad už odtud utekl, vešel jsem dovnitř se přesvědčit a tys tu ležel, bez hnutí, zdálo se, že i bez dechu. Najednou sis ale vztáhl ruce ke krku, potom jsi je prudce rozhodil a srazil jsi přitom tamhletu krásnou vázu.
Viktor si připadal ještě jakoby trochu omráčený. Slezl pomalu s postele a mechanicky začal sbírat střepy se země. Waldemar ho chvilku sledoval, potom prohlásil:
Nech toho prosím tě, tohle je to poslední, čím bych se vzrušoval. A obleč se už.
Waldemar mu ochotně podával jeho staré kalhoty, přičemž sám měl už na sobě své staré oblečení. Viktor si pro sebe mumlal.
Ty střepy, to staré, vyschlé, pomalované bláto, to ať si tu zůstane...
Co to říkáš?
Kusy bláta... Zduchovnil jsem jiný kus bláta a je z něho zase moje tělo.
Waldemar si Viktora prohlédl zpytavým pohledem.
Tak bych řekl, že si toho budeme mít dost co povídat o noci prožité v tomhle zámku. Tak pojďme!

Bylo velice brzy ráno a chodby zámku byly docela pusté. Přesto jimi prošli co nejrychleji a také nejtiššeji jak mohli. U brány rovněž nikdo nebyl, takže jí prošli bez překážek. Když už ušli nějaký kus cesty, Viktor se ohlédl a v odcházející temnotě, jakoby mu měla připomenout noční můru, která ho v zámku napadla, na vrcholu zdi spatřil ještě svítit jedinou rozžatou pochodeň.

Proč jsi chtěl tak najednou odejít?
Trápily mě noční můry. Podle toho, co jsem viděl, kolem tebe tebe docela jistě také poletovaly a bylo jich husto!
A já jsem si myslel, že si užíváš se Skarmilionem a s těmi jeho ženami...
Šel jsem spát chvíli po tobě. Náš milý hostitel mě sice ještě nutil do dalšího pití a vůbec, řekl jsem mu ale, že už mám dost, poděkoval jsem mu a šel jsem. Jedné z těch ženských jsem se ale musel dost těžko zbavovat. A potom se mi zdálo o ďáblovi!
Také o podzemní kryptě?
Když spolu porovnali svoje sny, ukázalo se, že byly téměř stejné. Waldemar se zeptal:
Co si myslíš o tom Skarmilionovi, je to nějaký vyznavač ďábla?
Těmi jsou nejspíš všichni, ty ženy, služebníci, všichni v tom zámku.
Co by se asi stalo, kdybychom v zámku zůstali?
To nevím, řekl bych ale, že šlo hlavně o to uvést nás do společnosti Skarmilionových stoupenců. Může jich být ještě mnohem víc. Skarmilion vůbec nemusí být hlavou kultu, tou by mohl být někdo úplně jiný.
A kdybychom se byli na to chytili?
Nejspíš by nám byla nabídnuto, abychom zůstali natrvalo, což by znamenalo, že bychom ocitli pod permanentní ochranou kultu. Asi by se také konal nějaký iniciační rituál a tak podobně.
— Když jsme je takhle zklamali, nepomstí se nám třeba? Mohli by nás přece klidně udat městským úřadům.
— To je pravda. Raději bychom si měli pospíšit.
— Co tvůj kotník? Vydrží den nebo dva ostrého pochodu?
— Už je celkem v pořádku, snad by vydržet měl. Pojďme!
Po nějaký čas šli beze slova. Mezitím se docela rozednilo, takže se jim šlo snadněji, když se nemuseli klopýtnutí přes kameny či kořeny. Viktor přerušil mlčení.
Víš, mně pořád nějak nejde z mysli ta pochodeň. Dábel, kterého jsi ty viděl ve svém snu, měl ten také v ruce pochodeň?
Ano, měl.
A potom tu byla ta pochodeň na zdi, když jsme odcházeli. Byla ještě vidět už i skoro za světla.
Ranní světlo uhasilo světlo ďábelské pochodně, tohle je symbolické. Víš, jak se řekne ďábel latinsky?
Lucifer.
Kdysi se tak nazývala také planeta Venuše. Tu je možné vidět až skoro do úplného světla a slovo Lucifer znamená "světlonosič". Má to skrytý význam. Jak bychom si jinak dokázali uvědomit přítomnost světla, kdybychom je neviděli na pozadí temnoty?
Vím asi, kam míříš s touhle analogií. Kdybychom nebyli stále něčím ponoukáni a sváděni, nebyli bychom si ani vědomi omezení, která nám způsobuje hmotná existence. Luciferova pochodeň nám na ně posvítí.
Kdyby tu nebylo žádné zlo, na světě by asi byla dost velká nuda, takhle si aspoň můžeme vybrat mezi světlem a tmou.
Proč jsme ale měli oba skoro stejné vidiny?
Zřejmě nás společně něco poutá, je nám osudem procházet podobnými zkouškami. Tahle poslední, kterou jsme absolvovali, působí jako očista. Jako "temná noc duše", jestli jsi o tomhle už někdy slyšel.
Něco jsem o tom četl. Co by se stalo, kdybychom byli při té zkoušce propadli?
Nevím. Došel jsi ale až doposud nějaké větší újmy?
To ne. Kromě nějakých těch odřenin. A pohmožděného kotníku.
Tak vidíš. Já taky ne. Přesto, kterýkoliv z nás, třeba i oba dva, můžeme dojít k jistému bodu, kde se náš postup najednou zastaví. Třeba můžeme být i vrženi zpět...
Něco důležitého jsem se té uplynulé noci naučil. Máme tu alegorické "peklo", místo, kde vládnou ďábelské síly, propast, do které můžeme spadnout, rozhodneme-li se, že jsme sami sobě zákonodárci. Samotný ďábel je ale záhadou, paradoxem. Pokud je božím odpůrcem, je také součástí celého stvořitelského procesu?
Řekl bych, že procesu stvoření napomáhá. Pokud má celý proces stvoření mít nějaký účel, musí v něm ďábel mít také svoje místo.
Kráčeli chvíli mlčky. Ticho opět přerušil Viktor.
Právě jsem přišel na to, že nijak zvlášť honit nemusíme.
Copak? Ten kotník přece jen zlobí? Nebo máš nějakou novou teorii?
Spíš to druhé. To všechno byla jen šaráda, nemáme se čeho bát. Ďábel totiž neexistuje.
Jak to myslíš?
Nemůže být, aspoň ne v tom smyslu, jak je obvykle zobrazován. Zamysli se trochu nad tím. My sami si ho vytváříme a poskytujeme mu příležitost k tomu, aby si nás mohl uvázat. Neboli, uvazujeme se my sami, on nás neuvazuje. Ano, nabídne nám k tomu příležitosti, nejspíš prostřednictvím někoho jako Skarmilion. Není ale za tím žádné velké násilí, čistě se jen rozhodí sítě pokušení a buď se potom chytneme nebo ne.
Vidíš, to je pravda. Do toho zámku jsme byli pozváni, nabídnuto nám bylo drahé šatstvo, skvělá jídla, krásné ženy, jenže k žádnému velkému přemlouvání přitom nedošlo. Nikdo nás také nezadržoval, když jsme se rozhodli odejít.
Bylo jen zcela na nás, jestli se chceme uvázat, jestli si necháme pověsit na krky řetězy. I kdybychom to byli udělali, pořád by nebylo všechno ztraceno. Ty řetězy, které mají ďáblovi přisluhovači na krku, jsou přece docela volné, mohli bychom je kdykoliv odhodit, jen mocí svobodné vůle.
Jistě. Pokud ale ďábla sami vytváříme a můžeme se ho podle vlastní vůle zbavit, proč se mu úplně nevyhnout?
Tak jednoduché to asi není. To, že se tak nápadně často vyskytuje v různých podobách v mytologii a v pohádkách dokazuje, že lidstvo má ďábla pevně usazeného v té nevědomé části své kolektivní mysli. Řekl bych, že každý z nás si snad musíme vytvořit svého ďábla a potom se s ním tváří v tvář utkat, abychom si jednou a provždy mohli dokázat, že tento ve skutečnosti neexistuje. Že se v něm setkáváme jen se stínem našich nedobrých skutků minulosti, vášní, kterými jsme se dobrovolně nechali uvázat, nízkých pudů, které nás vedly k tomu, abychom se oddávali smyslnosti. Tohle je to co nás zkazilo, to je, co z nás činí ďáblův nástroj, který jsme si ovšem sami ukovali
To z něho ale také činí našeho spasitele.
On přece vůbec není. Spasíme se sami tím, že si uvědomíme omezenost našich materialistických názorů a přeludu o tom, že disponujeme osobní svobodou.
Chceš snad tvrdit, že osobní svobodu nemáme?
Máme, či až do této chvíle jsme ji měli. Teď máme ale ještě jinou svobodu. Můžeme se svobodně rozhodnout o tom, zda chceme osobní svobodu obětovat v zájmu celého stvořitelského procesu.
V tom se tedy podle tebe nachází naše budoucnost?
To si každý z nás musí sám rozhodnout.

    Věž 

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena