Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


čtrnáctá arkána
Střízlivost


Rider Pack - TemperanceVozataj masíroval Viktorovi kotník a potom zápěstí, aby se obnovil oběh krve.
Tady zůstat nemůžeme. Mohli by se na tebe přijít podívat.
Říkali, že přijdou až v pondělí. Nevypadalo to, že by měli nějak naspěch.
Přesto bych to neriskoval. Myslíš, že by ses mohl postavit na nohy a jít, když bych tě přitom podporoval?
Zkusit to můžeme.
Šlo to dost těžko, kotník byl značně pohmožděný, za chvíli ale Viktor nohu trochu rozchodil a posléze se už dokázal belhat dokonce i bez pomoci svého druha, jen s holí, kterou mu Vozataj svým nožem uřízl. Do soumraku tak pomalu ušli několik kilometrů a když došli až k lesní tůni obklopené hustým porostem, rozhodli se, že zde přečkají noc. Napili se čisté ledové vody a pojedli kus chleba, který měl Vozataj v kapse. Nastal čas k tomu, ujasnit si některé věci, které oba chtěli vědět.
Co tě dovedlo ke mně, na tu paseku?
Viktor věděl, že mezi nimi oběma musí být nějaké tajemné, až doposud neviditelné pouto, které způsobilo, že tento člověk mu mohl přijít na pomoc v tu pravou chvíli, takže mohl prozatím zůstat na této straně zdi. Znal také zákony, které vylučují náhodu.
Mám v městě přátele a ti mě schovávali, zatímco ty jsi byl ve vězení. Všichni patří k odbojovému hnutí. Zařekl jsem se, že odtamtud neodejdu, dokud ti nesplatím svůj dluh nebo aspoň pro to udělám, co budu moci. Pochopitelně, že k soudu jsem jít nemohl, ale jeden z mých kolegů tam byl a sledoval vás, když tě potom odváděli. Nešlo to víc se přiblížit, takže vás v tom lese ztratil, běžel ale zpátky do města a pověděl mi, kde tě mám asi hledat.
Počítali jste s tím, že se mnou tohle udělají?
Kdepak! Neměli jsme vůbec žádné pochybnosti o tom, že tě odsoudí k smrti. Popravy se zde ale konají vždycky veřejně, takže to trvá nějaký ten den než se všechno připraví a patřičně ohlásí. Oni z toho totiž moc rádi dělají podívanou. Plánovali jsme, že přitom se tě nějak pokusíme osvobodit. Říkal jsem si, že bych se mohl pokusit o něco podobného jako jsi to udělal ty, počítal jsem ale s tím, že budou na něco podobného lépe připraveni. Nás ale bylo naproti tomu víc, ty jsi byl úplně sám a víc mozků víc rozumu. Včera večer se právě měla konat porada o tom, co uděláme. Já jsem tam z bezpečnostních důvodů jít nemohl, mne by na ulici mohl snadno někdo poznat a udat. Takže jsem zůstal ve svém úkrytu. Když potom přiběhl náš zvěd, aby mi pověděl o tom, že tě odvedli směrem k tomu lesu, řekl jsem mu aby to běžel říct těm ostatním a hned jsem za tebou vyrazil sám.
Takže tu je skupina lidí, jak veliká?
Asi deset.
Asi deset lidí tam ještě hledá po lese.
Teď už nejspíš našli tu šibenici a na tu jsem vyškrábal naše tajné znamení, takže vědí, že jsem tam byl.
To jsem tě udělat neviděl.
To jsi ještě nevěděl o ničem.
Půjdeš zpátky za nimi?
Nepůjdu. Jakmile mě jednou odsoudili, pro odboj jsem už stejně ztracený. Věčně se schovávat nemůžu, byl bych jim jenom na obtíž, mají jiné úkoly. Zůstával jsem jenom proto, abych tuhle věc dotáhl do konce, tak či onak. No a dopadlo to tak, jak jsem doufal a na štěstí ne onak. Takže se teď asi vydáme dál společně, co tomu říkáš?
To mi rozhodně vadit nebude. Pověz mi, proč tě vlastně zavřeli?
To je otázka! Nevšiml sis, jak snadno se tam člověk dostane do vězení a na popravčí lešení? Stačí jeden udavač, kterému se nějak znelíbíš a už se vezeš. No a když jsi navíc ve městě cizinec, tak se jim to nádherně hodí, aby z tebe potom okamžitě udělali špióna ... Teď ale povídej ty. Nějaký ten rok jsme se neviděli. Cos dělal po tom klání?
Viktora otázka zaskočila a popletla.
Jakém klání?
Přece, při té císařské audienci.
Jak o tomhle víš?
Vozataj mu hleděl do tváře a potřásl v údivu hlavou.
Ty si mě asi nepamatuješ. Jsi přece Viktor, nebo ne?
To jsem...
Já jsem Waldemar. Nevzpomínáš? Jistě, asi jsi mě tehdy moc nebral na vědomí, konečně v porovnání s tvým proslovem ten můj byl asi dost nezáživný. Taky jsem si potom nadával, že jsem nepochopil co vlastně chtěl císař slyšet, že něco od srdce. Myslel jsem si, že když se mu zalichotím a vychválím před ním královskou moc, snadno to vyhraji. Jen tohle jsem ostatně měl tehdy na mysli, vítězství, císařovu přízeň, úspěchy u žen, bitvy...!
Viktorovi konečně došlo, že muž, kterému pro sebe říkal vozataj, byl jedním z jeho rivalů u císařského dvora. Proto mu už tehdy, když ho pozoroval za Erotovy přítomnosti na rozcestí v přítomnosti těch dvou žen, připadal povědomý.
Promiň, vážně jsem tě ale nepoznal, vypadal jsi tehdy nějak jinak, pod tou parukou a nánosy pudru...
Věř mi, že pod touhle starou hučkou a nánosem špíny se cítím o hodně lépe.
Pokud jde o ty tvoje dobyvatelské úspěchy, ty mi ale tak docela úplně neunikly.
Tímto Viktor na oplátku poněkud zaskočil Waldemara a musel mu proto povědět o tom, co viděl po svém setkání s Erotem i jak v něm později obdivoval válečného hrdinu. Waldemar si to všechno vyslechl a smál se.
Zřejmě jsme se museli nějak vzájemně inspirovat. Když jsi ty tehdy vyhrál tu soutěž, šel jsem potom do sebe. Už dříve jsem si říkal, že ke kariéře u dvora se ani trochu nehodím. Odešel jsem odtamtud brzy potom, co ty jsi zmizel. Pověz mi ale, nepřipadá ti, že se naše cesty kříží trochu příliš často na to, aby to byla jen náhoda?
Ty věříš, že o našich životních osudech rozhoduje náhoda?
Nevěřím. Přesto to ale nechápu.
Viktor pověděl Waldemarovi o svém setkání se sfingou a o tom, co se od ní dozvěděl o kole štěstěny. Waldemar poslouchal, vyptával se a potom Viktorovi na oplátku pověděl o snové vizi, kterou kdysi měl a ve které také vystupovala sfinga. Dříve než se uložili k spánku, slíbili si navzájem, že svá dobrodružství ještě podrobněji proberou, a pokusí se přitom zjistit, v jaké podivné pavučině jsou oba vlastně zapleteni.


Marseille tarot -Adept procitl. Nejprve si myslel, že je jistě už k ránu, záře která osvětlovala okolní les ale nemohla být od vycházejícího slunce; byla jiná a nezdálo se, že by vycházela z nějakého určitého zdroje. Měkkost tohoto světla mu připadala povědomá, skoro jakoby byla unikla z poustevníkovy lucerny, zesílila a rozlila se prostorem.
Posadil se. V koutku mysli zaznamenal, jak málo úsilí k tomu potřebovalo vynaložit jeho tělo, večer ještě celé rozlámané a odřené po těžkém zkoušení. Pohlédl na spícího Waldemara, který ležel tak blízko, že by se ho byl mohl dotknout rukou a přesto se mu zdál být vzdálený, jakoby se na něho díval obráceným dalekohledem.
Něco se pohnulo na protější straně tůně, vzhlédl tím směrem. K tomu, aby lépe viděl přes nízká křoviska, potřeboval se zvednout. To také se mu povedlo s neuvěřitelnou lehkostí, vznesl se vlastně přitom a nohy se na okamžik ocitly v prostoru, než opět dosedly na měkký trávník.
Musí to být sen, říkal si adept, přesto ale cítil, že se nachází ve stavu větší a koncentrovanější bdělosti, než normálně. To, co viděl na straně tůně, ho přimělo pokročit, či ve skutečnosti učinit několik lehkých, plavných skoků vpřed. Podívaná byla nepochybně míněna pro jeho oči, i když okřídlená bytost, která tam stála, se zdála být příliš zaujatá a soustředěná na svou činnost, než aby si jeho přítomnosti všímala.
Anděl stál na okraji tůně, jednou nohou na zemi, zatímco druhá spočívala na povrchu vody, aniž by to nějak narušovalo jeho rovnováhu. V obou rukou měl džbány, jeden zlatý a druhý stříbrný, s rozvážlivou pozorností přitom přeléval vodu z jedné nádoby do druhé. Džbán se konečně vyprázdnil a adept se domníval, že teď snad na něho promluví, místo toho anděl začal hned tekutinu znovu přelévat, zpět z plného džbánu do prázdného, dávaje si pozor na to, aby neulil jedinou kapku. Adept si netroufal anděla z jeho soustředění žádným zvukem ani pohybem vyrušit, připadalo mu, jakoby celá jeho budoucnost momentálně závisela na jeho zručnosti.

Pravda.
Byl to anděl, který promluvil?
Zabýváme se budoucností. Také minulostí.
Anděl pronesl tato slova, aniž by odvrátil oči od svých džbánů.
Přistup blíž, ať spolu nehovoříme na dálku.
Adept vykročil, zaváhal, uvědomil si, že je dělí voda tůně.
Můžeš docela klidně přejít po vodě, jsme na rozhraní kde se minulost setkává s budoucností a kde fyzikální zákony neplatí. Opustil jsi svoje hmotné tělo.
Jeho hmotné tělo! Adept se ohlédl a s údivem je spatřil, ležící vedle spícího vozataje. Pohled na tu hromádku masa a kostí byl tak žalostný, až mu přišlo líto, že je tam zanechal tak opuštěné. Povšiml si také lehké, skoro neviditelné šňůry z pavučinové látky, vycházející z pupku ležícího těla a vinoucí se až k němu.
Dívej se dopředu a nemysli na svoje tělo, jinak by tě k sobě mohlo přitáhnout.
Pravda, na těle mu teď nezáleží, důležitější je dostat se blíž k andělovi. Položil nohu na povrch vody a opatrně na ni přemístil váhu. Chodidlo se sice lehce ponořilo, potom se ale setkalo s pružným odporem, který mu nedovoloval se ponořit hlouběji. Adept učinil další krok a potom s rostoucí sebejistotou už přešel několik desítek kroků, které jej dělily od okřídlené bytosti, jejíž džbány nadále vyluzovaly zvonivý zvuk crčící vody. Když opět dosáhl pevné půdy, všiml si, že necítí její nerovnosti tak, jak by tomu normálně bylo, skoro jakoby stál na měkkém polštáři. Co to ten anděl dělá, s těmi džbány? Aniž by vzhlédl od své práce, anděl opakoval.
Zabýváme se minulostí a budoucností.
To je obsah těch džbánů?
Ano, je v nich celý tvůj život, přeléváme to, co bylo, do toho, co bude. Vytváříme budoucnost z naší minulosti a minulost z naší budoucnosti. Přitom postupujeme, vyvíjíme se, vyzráváme.
Proč to množné číslo? Čím se ty na tom podílíš?
Pracujeme společně, jsme jedinou bytostí.
Přišel jsi proto, abys mi ukázal cestu?
Přicházet nemusím, jsem stále s tebou. Stále v tvé blízkosti, přitom ale tolik vzdálený, že sis mojí přítomnosti až doposud nevšiml.
Proč ten zlatý a stříbrný džbán? Je tomu tak proto, že zlato je vzácnější než stříbro?
Oba se snažíme být dokonalejší, vyrovnanější a střízlivější. Tvoje nevědomí si ale přitom vytváří symboly. Mohli bychom právě tak používat dvou hliněných džbánů.
Jsi tím, čemu se říkává strážný anděl?
Pokud mě chceš takto nazývat, budiž.
Máme všichni svého strážného anděla?
Každý má svého strážného anděla, většinou to ale mnoho neznamená. I ti lidé, kteří byli od malička vedeni k tomu, aby se k němu modlili, to zřídka dělají od srdce a na modlitby hledí jen jako na povinnost.
Jak se tedy může člověk spojit se svým strážným andělem?
Stává se to někdy těm, kteří, jako ty, dokáží překročit hranice hmotnosti světa. Když se do něho zase navrátí, vědomí o tom, co se stalo, v nich už potom zůstává.
Jiným způsobem to nejde?
Jde. Postačí k tomu už jen to, aby člověk šel do sebe a dokázal se přitom vytrhnout z nekonečné lásky ke svojí vlastní osobnosti. K tomu ale obvykle potřebuje, aby se v jeho životě ještě víc narušila rovnováha, aby pociťoval nedostatky, bídu.
Na světě je přece tolik bídy!
Ano, proč je tomu ale tak? V přírodě je vždy hojnost všeho, je tu nadbytek potravy, vody, víc vzduchu, než člověk může potřebovat. Když je něčeho nedostatek, je tomu jen proto, že tu chybí rovnováha, není dost střízlivosti. Lidská nesnášenlivost přivodí válku, s tou se dostaví hladomor.
Když je všeho dostatek, lidé si toho zase neváží, považují to za samozřejmé...
Právě. Poslouží nám podobenství. Představ si obytný dům. Dole v suterénu bydlí člověk. Byt sice za moc nestojí, je studený a vlhký, ten člověk ale neplatí žádný nájem, takže si celkem spokojeně žije, aniž by si nějak všímal ostatních spolubydlících v domě. Jednoho dne ale narazí na člověka, který bydlí o poschodí výš. Slovo dá slovo, docela si spolu rozumějí, protože se ukáže, že toho mají dost společného. Až na to, že člověk v hořejším bytě to má lepší, jak ten ze suterénu zjistí, když je k němu pozván. V bytě je tepleji, stěny jsou suché, takže na nich mohou viset obrazy, nábytek nehnije.
Máte to tu hezké. Takhle bych taky chtěl bydlet.
Vždyť můžete. Stěhuji se odtud o patro výš, vy si můžete najmout tenhle byt.
Najmout?
Muž ze suterénu se dozví, že za všechny byty v domě se platí nájem, jen ten jeho nikdo nechtěl a proto ho majitel nechává v něm přebývat zdarma. Pomyšlení na to, že by si mohl polepšit, přiměje muže k tomu, aby si přebudoval život, začal víc vydělávat, najal si lepší byt a přispíval placením nájmu k udržování domu. Jinými slovy, stane se zodpovědnější vůči lidské společnosti i vůči sobě.
Dobře, žiji v suterénu, ty žiješ v prvním poschodí. Kdy poznám majitele domu?
Tím je tvoje opravdové, vyšší JÁ. Veskrze tě už zná. Je jen na tobě, abys jeho existenci začal uznávat. Obyvatel suterénu je lidská osobnost, v zásadě dobrá, ale plná egoistických myšlenek a zájmů. Vyvinout se může jen tím, že potká svůj vyšší princip a dostane od něho pokyny k další cestě.
Dáš mi tyto pokyny?
Ty už jsem ti dal tím, že jsem tě požádal překročit tuto tůni. Voda v ní symbolizuje kosmickou energii, kterou jsi až doposud příliš nepotřeboval a ke které budeš od této chvíle mít přímý přístup. Obyčejný člověk, který žije jako muž v suterénu, nepotřebuje veliké množství této energie. To málo, čeho se mu dostává a co mu stačí k životu ve vlhkém, studeném bytě, ke svojí egocentrické existenci, si přísně chrání a nevydává. Zasvěcením se v něm probudí původní schopnosti pojímání života, které v každém člověku dřímají, takže na jedné straně začne vydávat více tvořivé energie, zatímco na druhé se mu dostane většího přístupu k nádrži kosmické energie, která je téměř nevyčerpatelná.
Chceme-li získat více, musíme tedy více vydávat.
To je jeden z mnoha paradoxů, které vládnou v přírodě. Člověk, který je schopen a hlavně ochoten, předávat dál kosmickou energii, tuto schopnost kolem sebe vyzařuje, takže tím k sobě láká jiné, kteří se nacházejí na prahu iniciace a svým instinktem to rozpoznají. Chodí si k němu pro pomoc a pro radu. Logicky by se dalo předpokládat, že takovýto člověk musí skončit úplně vyčerpaný a zbavený energie, jenže paradoxně je tomu naopak, čím víc energie vydává, tím víc se mu jí dostává. O to se postará jeho vyšší princip, kterému se dostane většího podílu.
Ten reservoár ale také musí být nějak doplňován. Odkud se bere tato energie?
Mohu ti říci jen jedno: na počátku je jen jediný zdroj energie, jak ten chceš nazývat, to záleží na tobě.
Stává se také, že energie není tvořivě využíváno, že se zbytečně vyplýtvá?
Samozřejmě, že se to děje. I na to přijdeš, až k tomu nastane čas. Teď pohleď na mne, jak přelévám vodu, symbolickou energii. Pokud to dělám soustředěně, trpělivě a střízlivě, neuliji jedinou kapku, udržuji si rovnováhu. Ztratím-li ale svoji trpělivost..?
Vodu rozliješ.
Zůstává-li v těchto džbánech, podržuje si jejich formu. Na přechodu mezi džbány na chvíli formu ztrácí, dokud není znovu zachycena. Kdyby zachycena nebyla, padala by, stala by se energií v chaotickém stavu mezi bytím a nebytím, sestoupila by do bezedné, abysální jámy, kde vše, včetně světla, je jen temnotou.
Adept jako očarován pozoroval kapky vody při jejich osudovém pádu. Poslouchal zvuky, které vydávaly ve džbánu a netroufal si přitom ani představovat, co by se stalo, kdyby některá z nich cíl minula.

      Ďábel


©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena