Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


třináctá arkána
Smrt


Rider Pack - DeathAdept už visel na šibenici přes noc a po celé dopoledne. S blížícím se polednem se slunce dostalo nad vrcholky okolních stromů a udělalo se dosti horko. Měl nesmírnou žízeň a věděl, že co nevidět jistě ztratí vědomí. To se snad i na chvíli stalo až, s očima zavřenýma, začalo v něm klíčit podezření, že je někým sledován. Je to halucinace nebo tu nablízku skutečně někdo stojí? Donutil oční víčka k tomu, aby se otevřela a vskutku zahlédl cosi červeného; vypadalo to jako lem pláště. Viktor byl už příliš vyčerpán, takže nedokázal pohnout hlavou, aby dohlédl dále. Zahlédl ale ještě něco jiného, na zemi, na zeleném mechu, se pohnula dlouhá ostrá čepel a její záblesk se mu odrazil do očí. Mělo to podivný okamžitý následek, cítil nutkání položit si tu studenou ocel na vyprahlé hrdlo, pomazlit se s ní svou rozpálenou tváří. Potom si všiml, že čepel má také násadu, že je to kosa a ta že jistě patří té postavě v červeném plášti. Otřásl se.

Jdi. Jdi pryč!
Rty sice naznačovaly slova, prošly jimi ale jen vzdechy, které postava ignorovala a přistupovala blíže. V zoufalství to zkusil ještě jednou, tentokrát se mu podařilo zasípat:
Nechci tě tu!
Proč ne?
Hlas nedaleko adeptova ucha byl klidný, utišující.
Jsi Smrt, přišla sis pro mne..."
Jsem Smrt. Přišla jsem ti pomoci. Podívej...
Viktor cítil jak se dotýká jeho čela a zjistil, že může pohybovat hlavou mnohem snadněji, že celému zmučenému tělu se náhle a zázračně ulevilo. Napadlo ho přitom, že je vlastně zvědavý na to, jak Smrt vypadá. Moc toho ale vidět nebylo; pod rudým pláštěm a modrou kapucí viděl jen část hlavy, vlastně jen lebku, také ruce, kosti a klouby semknuté kolem násady smrtícího nástroje. Musel něčím dát najevo svůj odpor, protože Smrt řekla:
To vypadám tak strašně? Omlouvám se. Jsem tolik zvyklá na to objevovat se v této podobě a kromě toho se to ode mne i očekává. Nepřeji si ale, aby ses mě děsil. Chceš mě vidět jako člověka? Jako muže, či snad jako ženu? V tomhle mají různé národy i různé tradice.
Pro mne buď raději ženou.
Smrt se na vteřinku otočila, aby si stáhla s hlavy kapuci. Když se obrátila zpět, Viktor hleděl do docela příjemné tváře ženy středního věku, jejíž hluboké šedé oči mu vracely jeho pohled a koutky tenkých rtů se přitom roztahovaly v náznaku úsměvu. Adept byl ohromen tím, jaký vliv měla její přítomnost na stav jeho těla i mysli. Před chvílí byl ještě docela vyčerpaný, stěží při vědomí. Teď, jakoby se všechna bolest z jeho těla vylila a vsákla se dole pod ním do mechu. Skoro jakoby už neměl žádnou váhu. Takto se člověk cítí ve smrti?
Zemřel jsem už?
Ne, nezemřel jsi.
Tohle tedy není konec?
Podle tebe mám snad já být koncem?
A nejsi jím?
Poslyš, dej si pozor na to, abys mě náhodou neurazil. Osobně si to tolik neberu, jsem zvyklá na to dostávat všelijaká jména, či ještě hůře, na to, že moje existence se vědomě popírá, vymazává z lidské paměti. Jde mi ale hlavně o reputaci mého úřadu. Lidstvo má o něm značně pokřivené názory a do budoucna to nevypadá o moc lepší.
Zkus se na to dívat z našeho stanoviska. Víme, že existuješ a že, ať chceme či nechceme, tvojí kose neunikneme. Mimochodem, nemohla bys ji na chvíli někam odložit? Trochu mě znervózňuje.
Tentokrát se Smrt docela určitě usmála, vyhověla Viktorovu přání a šla opřít svůj nástroj o jeden ze stromů. Vrátila se, usadila se pohodlně v mechu a vzhlédla k Viktorovi.
Chápu, že je znepokojující, mít tu hrozbu mého případného zásahu stále nad hlavou. Pokoušet se na to zapomenout ale není žádné řešení. Měla bych být tou největší záhadou v lidském životě, lidé by o mně měli filozofovat, pokoušet se mě lépe pochopit. Kdyby tohle dělali, přišli by na to, že jsem vlastně jejich přítelkyní, že mám na mysli jen jejich dobro. Že jenom já je mohu osvobodit od všech bolestí a strastí, které pro ně začínají od chvíle, kdy se narodili. Víš, čeho by se měli ve skutečnosti hrozit?
Svého narození?
Právě.
Smrt to prohlásila jako učitelka a ve stejném tónu pokračovala.
Proč se děti rodí s pláčem? Protože už předem vědí o strastech a chorobách, které je mají potkat. A co ti, kteří jsou při jejich zrodu, co ti dělají? Radují se. Neměli by ve skutečnosti plakat?
Proč? Copak není narození dítěte radostnou událostí?
To nepopírám. Chci ti jen dokázat, že v lidském jednání není žádná logika. Neznamená to snad, že jednou budou muset odejít, aby těm nově zrozeným udělali místo?
Vidím, kam míříš. Bez tebe by byl na světě brzy chaos.
Víš, jsou lidé, kteří to přece jenom chápou. Jinak by tu nebyly pověsti a pohádky, ve kterých se přece jen někdy objevuji jako kladná postava.
Jako ta o tom doktorovi, který se s tebou dohodne, že mu budeš označovat ty lidi, pro které si máš co nevidět přijít?
Tu neznám. Co z toho ale ten doktor má?
No, může přece všechny ty ostatní uzdravovat, žádný pacient mu neumře a stane se slavným.
Tohle by byla korupce. Na nic takového bych nikdy nepřistoupila. A doktory jsem nikdy moc ráda neměla. Právě proto, že se se mnou pořád jen chtějí handrkovat. A bude to ještě horší.
Jak to víš? Vidíš snad do budoucna?
Pochopitelně, že vidím. Pohybuji se přece v bezčasové zóně, kde mám před sebou jak minulost, tak i budoucnost. Mohu ti proto říci, že lékařská věda prodělá prudký vývoj, až příliš rychlý, pro svoje vlastní dobro. Bude to mít kladné i záporné následky, jako ostatně všechno.
Pověz mi o těch kladných následcích.
Lidský život se prodlouží.
To je vše?
Není tohle o čem jste vždycky snili? Mně jen dělá starosti to, jak s těmi svými delšími životy lidé naloží. Pokud si udrží produktivitu, pokud ten život bude kvalitní, v pořádku, klidně zavřu i obě oči a nechám je žít déle. Jak by se ale tobě líbilo, kdybys měl prožít roky v nemocniční posteli, obklopen všelijakými aparáty, neschopný pohybu, řeči, uměle živený trubičkami a jehlami zavedenými do žil a s umělými plícemi, které by tě nutily dýchat?
To je hrozné! Tohle se všechno má stát?
To a mnohem víc. Různé orgány se budou brát z lidských těl, která ještě nebudou úplně mrtvá, aby je mohli dostat ti, kteří si těch svých nehleděli a poničili si je.
Ty, se svojí mocí, to nedokážeš zastavit?
Jistěže se budu o to snažit, co ale dělat? Mohu třeba to zařídit tak, že se tělo příjemce bude bránit a že odmítne přijmout cizí orgány, jenže oni brzy nato přijdou s protiakcí a tu tělesnou reakci překonají různými drogami. V té chvíli budu asi muset doznat porážku.
Jen ale dočasně...
Oproti lidstvu já mám vždycky výhodu. Někdy to ale může chvíli potrvat, než ji dokážu uplatnit. Teď je to ještě celkem snadné. Když to začíná vypadat, že se by se některá část země mohla příliš zalidnit, sešlu na lidstvo nějakou epidemii a je to vyřešené. Než si lidé všimnou toho, jak se nemoc přenáší, pomře jich dost aby se dosáhlo účelu. Nemohu si ovšem dovolit spát na vavřínech, musím mít pořád něco v záloze a musí to být vždycky o něco rafinovanější.
Jak si poradíš s těmi lidskými orgány?
Snadno. Na čas tomu prostě nechám volný průběh. Lidé to budou nejprve masově podporovat, protože mají rádi novoty a mohlo by to pro ně být výhodné, jak se budou domnívat. Jenže těch potenciálních příjemců bude vždycky víc, než možných dárců. Nedostatek orgánů samozřejmě přiláká všelijaké šejdíře, vytvoří se černé trhy s lidskými drůbkami a dál už si to asi můžeš domyslet.
Lidé si uvědomí, že by sami mohli být v nebezpečí, že si je někdo k tomu vyhlédne.
Tak. Vzejde z toho všeho i něco dobrého. Některé lidi to donutí k přemýšlení, takže pochopí, že opravdu živí jsou jenom ti, kteří jsou připraveni zemřít dokud jsou stále ještě plní života.
A že ti stejně uniknout nemohou.
To je pravda. Povím ti, co se mi kdysi stalo v Bagdádu. Dokonce si to lidé vypravují jako pohádku. Vedla jsem tehdy podobný rozhovor jaký máme tady spolu a to s jedním bohatým člověkem. Ptal se mě, co se stalo s jeho služebníkem. Ten prý přiběhl domů celý rozrušený s tím, že mě zahlédl na tržišti, kde jsem prý dělala na něho nějaké posunky. Vyložil si to tak, že ho stíhám a běžel tedy svého pána poprosit, aby mu pomohl přede mnou nějak utéci. Pán tomu moc šancí sice nedával, půjčil mu ale přesto svého nejrychlejšího koně a od té chvíle už neviděl ani sluhu ani koně. Jestli jsem prý toho jeho sluhu dohnala? Potvrdila jsem mu, že sluhu jsem samozřejmě našla toho večera v Samaře, jak to bylo předem zařízené. Byla jsem jen překvapená, když jsem ho viděla ještě toho dne ráno se toulat po bagdádském tržišti.
Viktor se zasmál.
Marseille tarot - La mort Povídáš si často takhle s lidmi?
Pokud jde o mně, povídala bych si víc a častěji. Jsem k tomu vždycky svolná, většinou si mě lidé ale nevšímají.
Nebo nechtějí. Bojí se tě.
Ke svému neprospěchu. Nacházím se ve vaší blízkosti neustále a mohla bych vám v lecčem poradit.
Nepřicházíš jen ve chvíli ... smrti?
Kdepak. Vidíš, ty jsi vyspělý člověk a přesto mě úplně nechápeš. Myslíš si zřejmě, že můj úkol je jednorázový, že jsem jen tím pochmurným převozníkem přes řeku Styx. Já mám ale těch úkolů víc a k lidem přicházím mnohem častěji než by si myslili. Lidé jsou totiž přesvědčeni, že stojím jen za tou největší změnou, která je má potkat, kterou je jejich odchod z tohoto života. Ve skutečnosti symbolizuji každou podstatnější změnu v jejich životě.
Tak jsem si to ovšem nepředstavoval.
Dívej se na to takto: má-li se stát něco zásadního v tvém životě, část toho starého, omšelého, musí v tobě zemřít, aby to mohlo být nahrazeno tím novým. Já při těchto změnách asistuji, pomáhám ti pohřbívat části tvé bývalé osobnosti. Celý tvůj život je sérií drobnějších smrtí, umíráš vlastně každý večer a také tvůj spánek je v jistém smyslu smrtí.
Začínám ti myslím rozumět. Máš přístup ke všem částem mého těla i k mojí mysli. Tělesné buňky neustále umírají a jsou nahrazovány novými. Podobné je to s mojí myslí, myšlenky také umírají a místo nich nastupují jiné, založené na těch nejnovějších prožitcích. Takže nejsem nikdy tím docela stejným člověkem, jakým jsem byl třeba včera.
Ano, chápeš to správně. Dodám k tomu ještě, že tohle z nás činí partnery. Z počátku jsi byl jen tichým společníkem, zkoušky iniciace ale vše urychlily, proto se spolu dnes už můžeme dohodnout.
Mohu se na něco zeptat?
Ptej se, udělala jsem si pro tento rozhovor okénko ve svém rozvrhu.
Dnes je pátek, třináctého. Vím, že to nemůže být náhoda, náhody neexistují, vše má svůj důvod. Proč sis vybrala právě tento den?
Nevybrala jsem si jej, ty sis to tak vybral.
Dobře tedy. Nejspíš jsem se chtěl dozvědět něco o čísle třináct, kterého se lidé přece tolik bojí. Proč bývá s tebou spojováno?
Lidé většinou nevěří pátku, bojí se třináctky a hrozí se smrti. Pověra o tom, že třináctka je nešťastné číslo, vznikla poměrně nedávno, až po příchodu křesťanství. Každá doba má svoje pověry, tato se spojuje s příběhem o zrazení Ježíše. Ježíš měl dvanáct učedníků, celkem tedy se jeho společnost sestávala ze třinácti lidí. Jako poslední, třináctý člen celé společnosti, bývá obvykle jmenován Jidáš, pozdější zrádce Ježíšův. Podle běžných výkladů Nového zákona je třináctý Jidáš prostě odpadlíkem, padouchem a z toho také vzešla pověra o čísle třináct. Dalo by se to ale vykládat i jinak. Hlavním motivem křesťanské legendy je sebeobětování. Tím se normálně chápe oběť Ježíšova, když se ale nad tím zamyslíme, přijdeme na to, že tu ve skutečnosti dochází ke dvojí oběti. Tebe by byli nepověsili na tuhle šibenici hlavou dolů, kdyby ses byl nějak neodchyloval od normálu. Z této perspektivy by se ti to také mělo jevit jinak. Takže mi snad budeš schopen povědět, jak to vlastně bylo s tou dvojí obětí.
Viktor chvíli přemýšlel.
Ježíš obětoval život a potom, podle svědectví apoštolů, vstal z mrtvých. Jidáš také zemřel, bez jeho zrady by ale k Ježíšově oběti nikdy nemohlo dojít.
Ano, doplňovali se navzájem, jsou vlastně párem protikladů, které vytvářejí jedinou bytost. Ježíšova oběť, které se klaněly celé generace křesťanů, je na druhé straně vyvážena opovržením, které postihlo Jidáše. Dalo by se i říci, že ten přitom obětoval víc než Ježíš, ztratil přece veškerou svou reputaci, po dvě tisíciletí si lidé pořád odplivovali, když jen zaslechli jeho jméno. Číslo dvanáct, číslo sebeoběti, náleží Jidášovi.
Je potom Ježíš číslem třináct?
Ano. Je to také moje číslo, číslo vzkříšení, obrody. Až toto lidé jednou pochopí, přestanou se jej bát. Opravdová role Jidášova v dramatu vzkříšení bude také lépe známa a oceněna.
Je tedy třináctka požehnaným číslem?
Požehnaná jsou všechna čísla a za každým z nich se skrývá tajemství. V současné éře se tajemství čísla třináct prohloubilo a pouze zasvěcenci vědí, že představuje vyšší princip člověka uprostřed svého osudového kruhu, podobně jako stojí Ježíš obklopen svými apoštoly.
Nebo jako král Artuš, se svými rytíři u kulatého stolu?
Tato legenda má stejný symbolický význam, pouť za objevením Svatého grálu je sebe-objevitelskou cestou.
Jsou tu ale i jiné rituální praktiky, které užívají čísla třináct. Na příklad čarodějnická sdružení, ta také mívají třináct členů.
Správně, že to připomínáš. To jen dokazuje, že vše má i svoji zápornou stránku.
Ti, kteří se tím zabývají ale většinou tvrdí, že existují dva druhy magie, černá a bílá.
A oni, že provozují tu bílou, samozřejmě. Nevěř tomu. Je jen jedna magie a ta má vždycky jen jednu barvu a to barvu šedou! Při přehnaném používání potom snadno sklouzne do tmavé barvy, je z toho černokněžnictví, protože jejím provozovatelům přitom většinou jde jen o získání osobní moci.
Pochází tato moc z magického kruhu třinácti?
Ano, pochází. Vše ovšem závisí na vnitřních kvalitách vůdce, té třinácté osoby, která stojí ve středu kruhu. Je-li tento člověk schopen oběti a to nejen ku prospěchu svých společníků, ale v zájmu celého lidstva, síly které kruh vytváří jsou kladné a prospěšné. V takovémto případě ale už nejde ve skutečnosti o magii, tady už přecházíme na cestu iniciace.
Co se stane, když vůdce takové schopnosti nemá?
Cesta se stáčí doleva, magie kterou společnost provozuje ztmavne, zčerná. Členové spolku jsou potom vykořisťováni, často mentálně, tělesně, či pohlavně zneužíváni, platí tak za svoji nevědomost a za slepotu, s kterou se nechali obalamutit sladkými sliby a kouzlem něčí osobnosti.
Ještě mi prosím pověz, jak se to má s vyvoláváním duchů zemřelých?
To je dobrá otázka. Je to dosti podobné. Už v bibli jsou proti tomu varování a z dobrých důvodů.
Mohla bys mi povědět, proč? Pomáháš lidem přecházet na onen svět, jistě o tom víš hodně.
Výklad je dost složitý a tolik času přece jen nemám.
Aspoň stručně, prosím.
— Dobře tedy. Nejprve ti nastíním, co se děje s lidskou duší krátce po mém zásahu, který ji osvobodí od jejího pozemského břemene, hmotného těla. Nejprve se musí zbavit tak zvaného éterického těla, které vlastně není ničím jiným než prostředníkem mezi tělem astrálním a tělem fyzickým. To ve většině případů proběhne poměrně rychle a snadno, i když někdy také ne. Odtud také pocházejí pověsti o upírech, vlkodlacích a tak podobně.
— Jde v těchto případech o mrtvé, kteří nejsou tak docela mrtví?
— Dalo by se to tak říci. Řekla jsem ale už, že výklad je dosti složitý a já opravdu nemám tolik času k tomu, abychom se těmito věcmi zabývali. Případů abnormální vazby k hmotnému tělu, což je o co tu jde, není přece jen tolik. Takže, oproštěna od hmotného i éterického těla, duše musí nejprve projít těmi nejnižšími astrálními rovinami. To je pro ni většinou snadné, pokud ovšem nemá něco, co by ji tížilo a zdržovalo. Materiálně založený člověk to má ovšem těžší, protože svými zájmy je stále ještě poután k hmotě od níž se jen nerad odlučuje. Astrální svět, kde se většina duší poměrně brzy po smrti ocitne, je světem emocí a dříve než jej lidská duše může opustit, její emotivní náboj se musí vybít. K tomu si nalezne odpovídající rovinu, která je v případě idealistického člověka relativně vzdálenější od roviny hmotné, ke které tíhne materialista. Stejně tak jako pozemská pouť člověka, jeho pobyt na astrální rovině je také dočasný. Dříve či později, podle svých dispozicí, duše opouští i svoje astrální tělo, které je složeno z mnohem jemnější látky než tělo hmotné. Pokud chceš, můžeme to nazvat druhou smrtí.
Co přijde potom?
To už ti nepovím. Jednak to už není oblastí mojí činnosti a také předmětu naší konverzace se to už netýká. Ptal jsi se přece, jak se to má s vyvoláváním duchů zemřelých. Vraťme se proto k okamžiku, kdy duše opustila tělo. Co po ní zůstane na zemi?
Mrtvé tělo, pochopitelně.
Je toto tělo mrtvé okamžitě?
Viktor si nebyl jist tím, kam Smrt míří. Potom mu to ale došlo.
Tedy, mrtvé tak docela není. Vlasy, vousy, nehty ještě po nějakou dobu rostou, i když srdce už bít přestalo. Tohle jsi mínila?
Co se stane dále?
Tělo se začne rozkládat, nejprve ty měkké části, kosti zůstanou celkem neporušené dlouho, po staletí.
To jsem chtěla slyšet. Něco tu zůstane, kostra toho, co kdysi obývala lidská duše. Co si myslíš, že zůstává později na astrální rovině, když už duše opustila také svoje astrální tělo?
Podobná kostra?
Ano, říká se tomu někdy astrální kůra. V této astrální mrtvole také zůstává trochu životnosti a tu si kůra udržuje poměrně déle lidské mrtvola, protože se skládá z jemnější látky. Může si tedy udržet i jistý, omezený stupeň vědomí a tudíž je i schopna určitého konání. Teď mi pověz, co se stane s hmotným tělem po smrti, jak je s ním naloženo?
Je pohřbeno v zemi.
Mrtvola patří k zemi, přirozeně k tomu tíhne. Astrální kůra také musí sestoupit co nejníže ve své oblasti, aby se mohla postupně rozložit. Teď si představ, že tyto dvě říše navzájem dělí pomyslná zeď. Je to dost pevná hradba, není ale docela neproniknutelná a něco jí občas prolne, tu a tam sem k vám dolehne nějaká ozvěna. Většinou si toho lidé vůbec nepovšimnou a pokud ano, buď nad tím mávnou rukou nebo to nazvou nadpřirozeným jevem. V některých lidech to ale budí zvědavost a ti se potom pokoušejí tou zdí probourat a někdy se jim podaří udělat si malou skulinku. Tou se snaží s někým na druhé straně domlouvat. Koho mají asi největší šanci potkat?
Astrální mrtvolu?
Vypadá to tak, že ano? Mohou se sice také spojit s někým, kdo nedávno zemřel, stěží ale s duchovně vyspělým člověkem. V blízkosti té naší zdi se nejčastěji potloukají jen ti, kteří jsou ještě plni pozemských vášní a posedlostí, kterých se nedokáží jen tak zbavit. Mohl by to být třeba bývalý alkoholik nebo narkoman, či někdo kdo se nechce odloučit od bohatství pochybného původu a střeží si je, i když mu už k ničemu není a tak podobně. Může to být ještě horší, třeba duše popraveného zločince, plná trpkosti a pomstychtivosti. Vidíš, tady máš jiný pádný argument proti trestu smrti; na vaší straně se sice zbavíte zločince a domníváte se, že jste mu tím znemožnili konání dalších zločinů, on ale může takto být ještě nebezpečnější. Může si vyhlédnout někoho s podobnými sklony, ovládnout ho a ponoukat k jiným zločinům, aniž by někdo tušil odkud to přichází. Někteří zločinci dokonce i hovoří o "hlasech", které je k zločinům ponoukaly. Takové a podobné bytosti mohou být na druhé straně zdi a čekat na svoji příležitost. Když se s nimi nějaký naivní spiritista spojí, rádi mu vyhoví a prohlásí se třeba za duši jeho strýčka a poskytnou mu i nějaký "důkaz". To je pro ně snadné, z jejich strany se totiž dají číst lidské myšlenky.
Takže kontakty s druhou stranou nedoporučuješ...
Jen takové, ke kterým dochází přirozeným způsobem. Vědomí toho, že za hranicí tělesnosti se nachází něco jiného, je s hlediska duchovního vývoje člověka přínosem.
K našemu setkání také došlo přirozeně?
Nevolal jsi mě přece, či ano? Jedním z příjemnějších úkolů, které při tomto povolání mám, je zasvěcování těch, kteří si to zasluhují, do tajemství smrti.
Děkuji ti.
Není zač. Rádo se stalo, jsme od této chvíle společníky. Teď mi ale promiň, musím už jít!



Viktor pocítil tupý úder do hlavy a ztratil vědomí. Když se vzpamatoval, uvědomil si, že leží na trávě. Nad ním se houpal zbytek provazu na kterém předtím visel a řekl si, že Smrt jej nejspíš přesekla svojí kosou. S námahou obrátil oči tím směrem, kde předtím stála. Byla tam jakási postava, vypadala ale jinak a neměla na sobě rudý plášť.
Potom poznal tvář, která se k němu naklonila, se starostlivým výrazem v očích.
Promiň, že jsem ti pomohl dolů tak trochu zhurta. Hledám tě už od včerejška a když jsem tě konečně našel, měl jsem strach, že už je pozdě. Myslel jsem jen na to, že musím co nejrychleji přeříznout ten provaz. Potom jsem se lekl, že jsem ti tím ještě víc ublížil. Ten pád tě ale, zdá se, spíš probudil. Jak se cítíš?
Děkuji, docela to jde.
Co ten utažený kotník, bolí tě hodně?
Věřil bys, že jsem právě mluvil se Smrtí?
Jistě. Taky jsme si spolu pěkně popovídali.
Vážně? Kdy?
Na té popravčí káře. Byl jsem zřejmě přitom jediný, kdo ji byl schopen vidět. Po celou tu cestu tam jela se mnou. A tys to byl, kdo nám tu příjemnou konverzaci přerušil.
Tak, to se tedy omlouvám.
Víš co? Já ti už nebudu zazlívat, žes mi moji pouť tímhle slzavým údolím prodloužil a ty mi na oplátku zase odpusť tu bouli na hlavě!
Platí.


 Střízlivost

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena