Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


jedenáctá arkána
Spravedlnost


Rider Pack - JusticeBylo velice podivné to město, ve kterém se Viktor nacházel. Jeho nejstarší čtvrti s úzkými uličkami se prostíraly po obou stranách řeky, která jím protékala; spojoval je staletý kamenný most. Vše kolem vyhlíželo zašle a zanedbaně, četné polorozpadlé budovy, které kdysi musely být krásné, se nedaly už obývat. Ze všech z nich opadávala omítka, drobily se cihly; chodit příliš blízko nich bylo proto nebezpečné, takže Viktor se raději držel blíže středu ulice. Jak si také povšiml, nejhůře na tom byly kostely a katedrály, jejichž četné věže hrozily sesutím, které většinou byly zavřené a měly vchody zatlučené prkny a v těch několika zbývajících bylo návštěvníků jen pomálu.
Dříve než byl Viktorovi povolen vstup do města, musel se podrobit složitému výslechu, který vedl u brány kapitán hradební stráže, k němuž byl jakožto podezřelý cizinec ihned zaveden. Ten chtěl vědět Viktorovo jméno, původ, kde se předtím nacházel, kam míří, jak dlouho má v úmyslu zůstat, kolik má u sebe peněz a tak dále a dále. Vše si pečlivě zapisoval, mračil se nad tím, ale nakonec mu vstup přece jen povolil. Kráčeje těmi smutnými ulicemi, které byly na tak veliké město překvapivě prázdné, Viktor se ptal sám sebe, jestli by mu byl ten kapitán neudělal službu, kdyby jej byl od brány dal rovnou odehnat? Přestože mu bylo jasné, že tu asi dlouho nepobude, potřeboval aspoň nějaké dočasné ubytování, vybral si proto hostinec, který se zdál být trochu živější než ty ostatní. Hostinský mu automaticky začal čepovat pivo, jakmile přistoupil k pultu. Napil se a musel si přiznat, že tady konečně našel něco dobrého.
Mohl bych si tu pronajmout na pár dní pokoj?
Hostinský si něco zamumlal pod vousy, zatímco se neochotně shýbal pod pult. Vytáhl odtud tlustou knihu a nalistoval stránku.
Jméno.
Viktor udal svoje jméno.
Průkaz totožnosti.
Viktor jen tiše zíral. Nic takového s sebou nikdy nenosil a až doposud to nikomu nevadilo.
Potřebuji nějaký doklad, který by dokazoval, že jste za koho se vydáváte.
Žádný takový doklad nemám.
Hostinský s povzdechem zavřel knihu a zasunul ji opět pod pult.
Tak to vám ten pokoj nedám. Nemůžu si přece dovolit, aby mi sem kvůli vám chodili z magistrátu a aby mi ještě nakonec hospodu třeba i zavřeli.
Bylo zbytečné se o tom dohadovat, Viktor tedy dopil své pivo, zaplatil a vyšel ven. Přemýšlel, jestli to má zkusit někde jinde nebo se prostě otočit a z města rovnou odejít. V ulici už teď bylo lidí o něco víc, většinou postávali na krajích chodníku a všichni se zdáli hledět jedním směrem, jakoby očekávali nějakou podívanou. Davu stále přibývalo a Viktor se rozhodl, že zjistí, na co tu vlastně čekají. Vyhlédl si jednoho muže, který stál opodál.



Mohl byste mi říci, co se bude dít?
To nevíte? Co nevidět tudy projede popravčí kára.
Kdo má být popraven? Nějaký vrah?
Toho vraha pověsili už přece včera, hned potom, co usekli ruce těm dvěma zlodějům. Dneska je myslím na řadě ten vyzvědač.
Budou věšet vyzvědače?
Vyzvědače nevěšej, ty sou čtvrcený.
Pro koho vyzvídal.
No přece pro nepřítele.
Kdo je tím nepřítelem?
Muž vrhl na Viktora podezíravý pohled, pokrčil jen rameny a otočil se, aby dal najevo, že v konverzaci nehodlá pokračovat. Poptávaje se jinde, Viktor neměl o moc větší úspěch, z vyhýbavých odpovědí si ale domyslel, že pravděpodobně jde o nějakého politického vězně. Vážnost výrazů v tvářích lidí mu ale také prozrazovala, že mnozí z nich by k němu mohli mít i sympatie.
Dav se pohnul, popravčí kára obklopená několika vojáky se objevila na rohu ulice. Už z dálky připadala odsouzencova vysoká postava Viktorovi povědomá, hlavně podle držení těla. Když se kára přiblížila, neměl už pochyby, znal tohoto člověka, naposledy ho zahlédl také v ulici, ale za docela jiných okolností. Tehdy mu všichni tleskali a provolávali slávu. Nyní jej někteří lidé haněli a tupili, ostatní jen trpně přihlíželi.
Jakési znepokojení v davu způsobilo, že se kára zastavila přímo před Viktorem. Zatímco se ozbrojenci snažili zatlačit lidi zpět a některé přitom pozatýkat, v nastalém zmatku si káry s odsouzencem nevšímali. Aniž by se byl rozmýšlel, Viktor jednal podle náhlého popudu. Nahmatal v kapse nůž, vyskočil na káru a rychle přeřízl provaz poutající mužovy ruce za zády. Oba potom seskočili, v běhu ale Viktorovi někdo nastavil nohu, takže upadl a dřív než se mohl zvednout, strážci už na něho skočili. Okamžitě ho svázali a odváděli, jedinou útěchou mu bylo to, že pokud věděl, Vozataj (jak ho pro sebe nazýval) musel nejspíš strážcům utéci, protože nebyl nikde k vidění.


Marseille tarot -Viktora odvedli do městské věznice, kde ho uzamkli samotného v cele. Mohl teď přemýšlet o tom, co se událo během poslední hodiny, ničeho ale nelitoval. Věděl, že k akci ho vedlo svědomí a že kdyby se mu mělo znovu dostat podobné příležitosti, zachoval by se asi stejně.

Po několik týdnů neměl příležitost si s nikým promluvit, viděl jen mlčenlivého žalářníka, který mu dvakrát denně donášel jednoduchou žalářní stravu. Jednou k večeru k tomu přidal několika slovy novinu, že příštího rána má být Viktor předveden před soud.

V noci se dostavil sen. Adept se nacházel ve veliké síni, osvětlené plápolajícími loučemi a plné lidí v bílých róbách. Někteří z nich měli na hlavách podobné pokrývky, jakou nedávno viděl nosit sfingu. Stvoření se šakalí hlavou, které se tehdy vozilo na jejím kole, bylo nyní jeho průvodcem. V sále panoval všeobecný zmatek a nejistota, adept se svým průvodcem se musili protlačovat davem, zatímco všichni kolem nich se nacházeli v různých stádiích vzrušení, až po panickou hrůzu. Když se konečně dostali na druhou stranu sálu, adept uviděl ženu sedící na trůně, jejíž štíhlou postavu obepínal těsný, bílý šat, s modrou pokrývkou na hlavě a s čelenkou v níž bylo upevněno jediné dlouhé pštrosí péro.
Jakmile je žena spatřila, povstala a obrátila se k muži se šakalí hlavou.
Koho to ke mně přivádíš, Anúbe?
Vedu člověka, dočasně oproštěného od břemene svojí tělesnosti, který má k tobě žádost.
Co si přeje?
Žádá si tvého povolení k tomu, aby mohl projít touto Síní spravedlnosti.
Způsob, jakým byla tato slova pronesena naznačoval, že to byla část rituálního obřadu, který tito dva byli zvyklí často opakovat. Žena, v níž adept rozpoznával egyptskou bohyni Maat, pokračovala:
Jak se něčeho takového vůbec opovažuje?
Protože má svobodu rozhodování a protože je ctnostným člověkem.
Je svolný s tím, že se v této chvíli podrobí nevyhnutelné zkoušce?
Je k tomu plně připraven.
Zatímco Anúbis takto za něho hovořil, adept si byl vědom toho, že tím tlumočí jen jeho vlastní myšlenky. Nedaleko trůnu na němž bohyně seděla byly umístěny veliké váhy se dvěma mělkými miskami; u nich stálo jiné podivné stvoření, s lidskou postavou a sokolí hlavou. K němu se Maat nyní obrátila:
Hóre, ty polož srdce tohoto člověka na jednu misku a já položím toto péro na druhou misku. Pouze ukáží-li tyto váhy, že srdce je lehčí peří, dostane se tomuto člověku úplné svobody konání.
Maat vyjmula péro ze svojí čelenky a položila je na misku vah. Ve stejnou chvíli Horus položil na druhou misku něco, co skutečně vyhlíželo jako živé lidské srdce. Adept si bezděky přitiskl ruku k hrudi, aby se ujistil, že srdce mu v ní stále ještě tluče. Anúbis si povšiml jeho pohybu.
Ano, je to tvoje hmotné srdce, které cítíš pod prsty bít, dotýkáš se v této chvíli svého těla, které stále ještě leží na pryčně vězeňské cely. Tam jsi na vteřinu přesunul svoje vědomí s astrální roviny, na které se právě nacházíš. Ale pozor! Hmotné srdce nemůže existovat bez svého astrálního protějšku a pokud toto srdce klesne dolů, pohltí je Šebek.
Odkudsi se vynořivší obluda s krokodýlí hlavou a psím tělem, skutečně číhala na pozadí trůnu. Adept bez dechu sledoval obě misky vah, které se pro tu chvíli zdály stát v rovnováze. Náhle pocítil, že je jím třepáno a zmítáno, zhrozil se toho, že zkouška pro něho nedopadne dobře a že už je tudíž neodvratně zatahován směrem k obrovským krokodýlím čelistem, které se chystají sklapnout. Nové, ještě silnější zatřesení. A hlas:
Je čas!
Poděšený, zavrtal se pohledem do srdce ležícího na váhách, veškerou silou své vůle se je snažil povzbudit k tomu, aby vystoupilo nahoru a viděl, že se to daří, že srdce stoupá a stoupá, přitom tu ale bylo další mocné zmítání provázené voláním.
Vstávat!
Síň spravedlnosti se konečně rozplynula a Viktor otevřenýma očima hleděl na svého žalářníka, který stál nad ním a opakoval:
Je čas, za hodinu už se začíná soud!

Za chvíli si pro Viktora skutečně přišli soudní zřízenci a odvedli ho do budovy soudu, kde se brzy nato ocitl na lavici obžalovaných. Po oficiálním zahájení soudního řízení mu byla přečtena obžaloba. Dozvěděl se, že je obžalován z rušení výkonu právoplatného soudního rozsudku, z pobuřování občanů, z nepovoleného nošení a užití zbraně a z toho, že při zatčení u sebe neměl platný průkaz totožnosti ani vyplněný a autorizovanou osobou potvrzený formulář s připojeným vlastnoručně podepsaným prohlášením o ztrátě výše zmíněného dokladu, nesoucí podpis představitele policejního úřadu a opatřený razítkem.

Soudce se Viktora otázal, zda si přeje něco uvést ke své obhajobě a když tento se odmítl vyjádřit, byl mu přidělen obhájce ex offo. Nemělo význam se proti těmto obžalobám hájit, protože bylo jasné, že u tohoto soudu se mu spravedlnosti nedostane. Řízení pokračovalo a Viktor brzy přestal poslouchat nadnesená slova prokurátorova, čas od času neohrabaně přerušovaná jeho obhájcem, který nejspíš teprve nedávno dostudoval i rádoby vtipné poznámky soudcovy. Stále měl ještě v hlavě svůj noční sen, do něhož mu jen občas zalétla některá slova, pronesená v soudní síni. Když na příklad jeden ze svědků popisoval, jak obžalovaný přeřezal pouta na odsouzencových rukou, Viktor v tom viděl symbolické rozpolcení dvojí spravedlnosti, jedné lidské, té druhé absolutní. Jakoby přitom přeřezával pupeční šňůru, která stále ještě poutá většinu lidstva k tomu pojetí spravedlnosti, které se zrodilo před čtyřmi tisíciletími, s Chamurabiho zákoníkem. Na jedné straně stála egyptská bohyně, kterou zajímala jen váha a čistota lidského srdce. Na druhé byla socha pozemské spravedlnosti, kterou zahlédl ve vestibulu soudní budovy. Ta měla také v jedné ruce váhy, zatímco v druhé držela obnažený meč. Netvor, chystající se pohltit srdce nehodného a trestající meč, to je podobná symbolika. Socha ve vestibulu se ale liší v jedné důležité podrobnosti — má zavázané oči. Je slepá, nevidí nic, nevidí tisíce obžalovaných, kteří kolem ní projdou, vinných či nevinných, nevidí tucty soudců, z nichž někteří jsou přísní až mstiví, jiní shovívaví nebo také úplně senilní. Ti všichni defilují před jejíma nevidomýma očima, které nemohou pátrat v jejich tvářích po jakýchkoli známkách viny či neviny a které na lidská srdce také nehledí. Viktor věděl, která z těch dvou přísných žen je mu bližší, kterou z nich by uznal za svou právoplatnou soudkyni.

O pozemské spravedlnosti se často vedou dlouhé a neplodné debaty. Mnohé politické strany si přitom osvojují "boj za spravedlnost", používajíce jej jako svoje heslo, které se potom stává jen dalším nástrojem v rukách režimu, který se za ním buď kryje nebo jím zdůvodňuje svoje vlastní zločiny. Ta pravá spravedlnost, nemesis či dharma, ta se zkorumpovat nedá a pokud jednáme v duchu svého svědomí, stáváme se sami jejím nástrojem. Váhy, které má její představitelka v ruce značí, že vše co obsahují naše životy, vlastně veškerá příroda, vše musí jednou docílit naprosté rovnováhy. Porušíme-li tuto rovnováhu našimi činy, misky se pohupují nahoru a dolů, až se nakonec znovu ustálí. Milující žena si zaslouží být také milována, muž, jenž má ohledy a vážnost ke svým bližním, budí u těchto také ohledy a vážnost. Z takovéto osoby potom vyzařuje vnitřní rovnovážnost pramenící z čistoty svědomí, takže jiní lidé v tom mohou nalézt inspiraci.

Veřejností stále ještě podporované pojetí spravedlnosti, to Chamurabiho "oko za oko, zub za zub", nemá v koncepci vyšší spravedlnosti žádné místo. Stejná logika, na které stojí, je také zamítá. Váhy přece nepoužíváme k tomu, abychom jimi vážili dvě věci stejného řádu, vážíme vždy něco v porovnání s něčím jiným: srdce oproti peří, kornout cukrátek oproti kalibrovanému závaží. Kromě toho, oko vypíchnuté provinilci ve jménu zákona, nikdy nenahradí ztracené oko poškozeného, ať už k tomu došlo zločincovou vinou či nikoli. V dobách, kdy byl tento zákon zaveden, kdy po neuváženém a škodlivém činu často následovala přehnaně přísná reakce a trest, byl Chamurabiho zákoník opravdovým pokrokem, i když nebyl a nikdy nemůže být spravedlivý. Stejně nespravedlivý a zastaralý je také trest smrti. Ponecháme-li stranou vždy přítomnou možnost justičního omylu i biblické přikázání "nezabiješ bližního svého", o kterém nevěřící člověk třeba nikdy ani neslyšel, pravdou zůstává, že se tím porušují základní lidská práva. Jestliže představitelé státní moci nakáží vraha popravit, stát se tímto prohlašuje za neschopný zločince napravit, po morální stránce tedy vlastně přiznává porážku. Přistupuje potom k další vraždě a to k té nejchladnější a nejvypočítatelnější jakou si lze představit, čímž se snižuje dokonce i pod úroveň té osoby, kterou k trestu smrti odsoudil. Je to pouhá mstivost, která k spravedlnosti vůbec nepřináleží. Spravedlnost by měla být vždy pozitivní, měla by reformovat, napravovat. Je smutné, že mnohé z těch největších lidských zločinů byly spáchány jménem "spravedlnosti", většinou pod rouškou ideologie, která si vyžadovala spravedlivé zákony pro masy nevědomých lidí, kteří to přijali a často se tak stali svými vlastními katy. Opravdoví zločinci se přitom světské spravedlnosti většinou vyhnou, neuniknou ale spravedlnosti vyššího řádu.

Meč v rukou Spravedlnosti je sice nástrojem zákona, má ale také hlubší mínění. S mečem v ruce si můžeme vyžadovat navrácení lidských práv, která nám byla odňata. Takovýto postoj nemusí přitom vždy být násilný, stejně jako kouzelníkův meč i tento symbolizuje sílu vůle a neústupnost postoje. Nikdo nemá právo k tomu, odebrat jiným jejich práva, nikdo by se také neměl svých práv poslušně vzdávat. To nejdůležitější z lidských práv je právo žít, je to vzácný dar, kterého můžeme plně užívat jen tehdy, máme-li svoje vlastní mravní zásady, dokážeme-li se prosadit svou osobitostí a uchovat si své zásady, navzdory jakémukoli nátlaku, politickému, náboženskému, společenskému i jinému. Brána k iniciaci vyššího stupně je otevřena jen těm, kteří jsou připraveni si uchovávat svá práva, svou morální a duchovní nezávislost a kteří jsou schopni za to položit své životy. Od nepaměti byla nedílnou součástí iniciace ochrana lidských práv, tento boj stále ještě pokračuje, na zasvěcence tohoto světa se stále vedou útoky jménem všech možných "izmů". Jejich hlavním úkolem je uchovávat čistý emblém spravedlnosti, nestrannou Themidu, která musí zůstat nedotknutelnou.

Úkolem vyšší spravedlnosti je náprava chyb, které lidstvo na zemi způsobuje. Ona chápe, že chybovat je lidské a nevyhnutelné, protože žijeme pod podmínkami danými nedokonalostí hmoty, neschopni pohledu za hranice dělící ji od světů vyšších řádů, neschopni přehlédnout stín smrti, který nás děsí, ani omezující vliv její chudé příbuzné, světské spravedlnosti. Vůči zasvěcencům Mysterií už tolik benevolentní není, ti totiž chápou projevy zákona příčin a následků. Karmický zákon by se dal zhruba přirovnat k úvěrovému systému. Nedokonalému člověku je nabídnut dosti veliký, ale přesto omezený úvěr. Zpočátku, nejsa si příliš vědom možných následků, člověk začne utrácet a v utrácení pokračuje i tehdy, kdy se začnou hromadit žádosti o splátky. Teprve po dlouhé době si začne uvědomovat, že takovýto přístup k věci se musí jednou skončit úpadkem. Jsou lidé, kteří se rodí s těžkými břemeny, na příklad s tělesnými nedostatky, které navíc potkávají mnohé ztráty a neštěstí a kteří se dokáží přes to vše nějak přenášet. Vědí snad instinktivně, že čas k tomu, aby podstatně snížili svoje nahromaděné dluhy, nastal právě v tomto životě? Mohou si být jisti jedním: vyšší spravedlnost se postará o to, že jim nikdy nebude na záda naloženo víc, než kolik toho jsou schopni unést.

Meč v ruce a obvaz na očích sochy světské spravedlnosti jsou již značně otřelé předměty, jsou určené k likvidaci, stejně jako staré a prošlapané cesti minulosti. Naproti tomu, váhy představují budoucnost, cestu k znovu nastolené rovnováze; tam by měla naše sebevýuka směřovat. Nicméně, výuka se neskončí, dokud se nanaučíme jednat, soustředěně a vyrovnaně. Vědomí toho, že se nevyhneme chybám, za které budeme muset v budoucnu platit, by nás od činů nemělo zdržovat, protože pouze tím, že jednáme, jsme schopni se dopátrat té jedné, jediné Pravdy.

***

Viktor úplně zapomněl na to, že je stále ještě na lavici obžalovaných, tak hluboce byl ponořen do svých myšlenek. Ty se mu hlavou honily i ve chvíli, kdy ho přinutili k tomu, aby povstal. Jen pomalu se vracel ke skutečnosti, k tomu, že stojí v soudní síni, že před očima má starého soudce s parukou na hlavě a s přísným výrazem v tváři. Uvědomil si jen soudcova poslední slova, která zněla ozvěnou celou jeho bytostí.

"Rozsudek soudu bude s okamžitou platností vykonán. Odveďte odsouzence!"

Viselec



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena