Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět

P O U T N Í C I   V   Č A S E


desátá arkána
Kolo štěstěny


Rider Pack - The Wheel of FortuneV podhůří, kde se Viktor ocitl když sestoupil s poustevníkovy hory, už byla krajina trochu více obydlená a když míjel pole, na kterém pracovalo několik lidí, zašel si za sedlákem, který na ně dozíral a zeptal se ho, zda by náhodou nepotřeboval ještě jeden pár rukou k práci. Muž nabídku s radostí uvítal. Statek byl dosti veliký, takže i poté kdy byla úroda snesena do stodol, bylo tu ještě pořád dost práce. Venkované se k Viktorovi chovali dobře, takže nakonec zde zůstal mnohem déle, než původně zamýšlel. Tělo si brzy zvyklo na manuální práci a na profesorské povolání, které ještě nedávno vykonával, si už stěží kdy vzpomněl. Okolí bylo krásné, takže když právě neměl žádné povinnosti na statku, chodil na dlouhé procházky, někdy trvající i několik dní, během nichž pozoroval přírodu, jíž se v těchto končinách civilizace téměř vůbec nedotkla. Po všech zkušenostech, které během svého putování nasbíral, ji také viděl úplně jinýma očima než kdykoliv předtím. Občas ho přitom napadlo, že tyto samotářské výlety spojené s meditací se musejí dosti podobat existenci, kterou vedl poustevník v horách, na jejichž vrcholky odtud stále ještě dohlédl. To, aby se za ním znovu vydal ho sice také napadlo, tušil ale, že by nebyl nijak zvláště vítaný. Rozhovor, který s tímto mužem vedl toho pamětihodného večera, byl a musel také zůstat, jediným.
     Takto uplynul podzim a na statku zůstal i přes celou zimu. Takováto venkovská idylka ovšem nemohla trvat donekonečna a s příchodem jara už to Viktora začalo opět táhnout dál. Proto také jednoho večera sedlákovi oznámil, že odchází a příští ráno, poté kdy se s těmito venkovany rozloučil, už byl znovu na cestě. Směřoval k jezeru, které sice leželo trochu stranou od zamýšlené cesty k nejbližšímu městu, které ale chtěl vidět, protože zaslechl mnohá vyprávění o tomto kouzelném místě. Podle nich mělo jezero být značně veliké, skoro velikosti menšího moře a téměř úplně obklopené pralesem. Tím nyní procházel, pokoušejíce se zachovávat směr, což zdaleka nebylo snadné. Neměl takto zdání o tom jak blízko jezera se už nachází, dokud se náhle neocitl na okraji skalního srázu, který spadal přímo do vody. Postál chvíli, aby se dosyta vynadíval na vodní hladinu temně indigové barvy, naznačující, že pověsti, které slyšel vyprávět o nesmírné hloubce jezerních vod, by nejspíš mohly být pravdivé. Potom se rozhodl, že se pokusí slézt po stráni dolů, aby se dostal až přímo k vodě.
   Obcházel právě jedno skalisko, když mu cosi těžkého dopadlo na záda. V tom okamžiku také pocítil, že ho zezadu někdo drží tak těsným stiskem, že nemůže ani pohnout pažemi. Pokusil se otočit hlavu, to ale také nešlo, protože něco ho tlačilo do zátylku a to velikou silou. Pochopil rychle, že se nachází v dosti obtížné situaci. Chtěl aspoň vidět ruce, které ho objímají, místo toho, semknuté kolem své hrudi, spatřil silné, chlupaté tlapy, které mohly náležet jen nějaké veliké kočkovité šelmě, snad lvu či tygrovi! V zátylku ucítil horký dech a uslyšel přitom svůj vlastní výkřik.
— Fuj! Co je to???
Ženský altový hlas mu odpověděl.
— Ticho! Otázky tady dávám jenom já.
— Co, že ...?
— No, a už zase něco mele. Poslyš, ptát se budu já a ty budeš laskavě odpovídat. Mám to ještě jednou opakovat nebo je ti to už jasné?
Pravidla, která jeho věznitel, či spíše věznitelka, stanovila, byla opravdu jasná a Viktorova situace mu nedovolovala se o ně přít. Mocné tlapy s ostrými, zahnutými drápy, by ho byly dokázaly v několika vteřinách roztrhat, pokud by na pravidla této podivné hry nepřistoupil. Poslední věta, kterou slyšel, byla otázkou a musel na ni tedy odpovědět. Nejhlavnější je, zachovat klid, říkal si.
— Je to jasné a rozumím...
Řekl to tak, aby to znělo co nejkrotčeji, přitom ale zkusil učinit pár krůčků, aby se přesvědčil, že aspoň nohy má volné. Reakcí na tento pohyb byly zvuky a závan větru, což vše mohlo být způsobeno jedině máváním obrovských křídel, jimiž nestvůra na jeho zádech zřejmě vyrovnávala svou poněkud narušenou rovnováhu. Lví tlapy, křídla, lidský hlas a tedy pravděpodobně i tvář, silný, těžký trup ... ne, to přece nemůže být ... co jiného by to mohlo být?!
... paní Sfingo.
Marseille tarot -La roue de fortune Rychle dokončil větu. Bylo to sice neuvěřitelné, jinak tomu ale být nemohlo. Konečně, zažil už jiná podivuhodná setkání a když tu už byl Eros, proč by tu také nemohlo být i toto mýtické stvoření? Přestože se stále nacházel v zajetí sfingy, situace pro něho nebyla už docela tolik beznadějná, jak to len před pár vteřinami vyhlíželo. Tím, že teď věděl kdo ho napadl, získal malou výhodu. Mýtické příběhy ho vždy nanejvýš poutaly, sfinga se v nich často objevovala, od těch egyptských mýtů až po řecké. Tato sfinga, která mu právě sedí na zádech, je zřejmě stejně posedlá tím, že musí napadat pocestné a klást jim otázky, jako ta pověstná, která zavedla hrůzovládu nad starořeckými Thébami. Byl to Oidipus, který ji nakonec zkrotil...
— Ty víš, kdo jsem?
Otázka. Pokud si vzpomínal, podle pověstí sfinga nikdy nedělala nic jiného, než že vyslýchala své oběti a nakonec jim dala svou oblíbenou hádanku. Když ji neuhodli, roztrhala je na kusy. Byla to vždycky ta stejná hádanka, takže když si na ni teď dokáže vzpomenout, mohl by být jejích drápů ušetřen. Mezitím jí musí odpovídat na všechny otázky a získat tím trochu víc času.
— Jsi sfinga, naposledy viděna nedaleko města Théb.
— Pleteš si mě s mojí zemřelou sestrou, to ale nevadí. Její úkoly teď plním já. Mám pro tebe hádanku, kterou musíš rozluštit. Jsi k tomu připravený?
Zemřelá sestra! Ovšem. Původní sfinga se přece vrhla se skály poté, kdy Oidipus její hádanku vyřešil. Dá mu tato sfinga stejnou hádanku? Už si na ni vzpomněl, zná i její řešení. Není co ztratit, třeba se riskováním dá i něco získat. Buď teď přijde o život nebo se něco dozví. Cítil jistotu, že pod rouškou takovéto triviálnosti se musí skrývat něco podstatnějšího, že toho se dá nějak využít, že je možné obrátit tuto hrozivou situaci a dokonce z toho mít i prospěch.
— Připravený jsem, ještě ale ne úplně. Rád bych s tebou udělal jistou dohodu.
— Co tedy navrhuješ?
— Tvoji sestru to stálo život, když Oidipus uhodl její hádanku. Nepřeji si ale, abys ty zemřela, uhodnu-li já tvoji hádanku.
— Jsi sebevědomý. No, uvidíme. Na čem se máme podle tebe dohodnout?
— Když prohraji, budiž. Vím, co mě čeká. Pokud ale vyhraji, budu se moci vyptávat já a ty mi budeš muset odpovídat.
Za Viktorovými zády bylo chvíli ticho, sevření drápů jimiž ho nestvůra držela nepatrně povolilo, jak sfinga zřejmě přemýšlela.
— Nejsi ani trochu hloupý, že ano? Znáš nejspíš tu hádanku, kterou sestra dala Oidipovi a sázíš na to, že tu stejnou dostaneš ode mne? Mohla bych ti dát jinou a o hodně těžší, měla bych ale záruku, že ji také neuhodneš? Hrajeme hodně vysoko a lidé při hazardních hrách někdy taky blufují... Blufuješ?
Bylo teď na Viktorovi, aby se choval tiše. Technicky tím sice porušoval pravidla, která si sfinga vynutila, situace se ale poněkud změnila. Sfinga si prohřešku nepovšimla a náhle se rozhodla.
— Dobře. Přijímám. Teď tedy ta hádanka: Ráno chodí po čtyřech, v poledne po dvou, k večeru po třech. Co je to?
Byla to ta stará dobrá hádanka, kterou dostal Oidipus, očekával ji, přesto to ale byla pro něho veliká úleva.
— Je to člověk. Jako dítě leze po čtyřech, když dospěje, chodí po dvou, k stáru chodí o holi.
Sevření tlap kolem Viktorovy hrudi náhle povolilo, nad hlavou mu zapleskala křídla. Otočil se na místě právě včas, aby shlédl něco nevídaného; okázalé přistání tohoto podivuhodného stvoření na vrcholu nedalekého balvanu. Viktor viděl sfingu na obrázcích, žádné z těch se ani zdaleka nedaly přirovnat k této podívané. Až do pasu byla sfinga výjimečně krásná žena, sice ne už nejmladší, ale neuvěřitelně dobře zachovalá, zvlášť když si uvědomoval její věk. Pokrývka, kterou měla na hlavě, bývala módní ve starobylém Egyptě; mimo ní ale neměla už na sobě vůbec nic. Zbytek těla od pasu dolů už nebyl tolik přitažlivý, i když neméně úchvatný. Mohutný, srstnatý trup se končil lvím ocasem, kterým sfinga právě pošlehávala o skálu, přesně tak, jak by to asi dělala netrpělivá a poněkud nasupená kočičí šelma. Pozice, kterou sfinga zaujala, přitom skutečně připomínala sedící kočku; křídla si složila za zády tak, že byla stěží viditelná, takže plně vystavovala Viktorovi na odiv právě to nejpoutavější co k ní patřilo, nádherně tvarovaná ženská ňadra. Smysl pro slušnost mu velel aby nevrhal obdivné pohledy stále jen tímto směrem, což se mu posléze začalo dařit, jen ale když se soustředěně zahleděl do sfinginých očí, které byly hluboce lidské a v kterých, přes stále se ještě zračící mírnou nevoli, už začínal jakoby pomalu vyrůstat klíček pobavení.



— Vyhrál jsi. Můžeš se ptát, na co chceš.
Snad aby ukázala, že nemá nikam naspěch a že mu chce dát čas na rozmyšlenou, sfinga se rozhodla zaujmout jinou polohu a stále ještě po způsobu líné kočky, posunula tlapy dopředu a položila se na břicho. Na okamžik tím ještě více zvýraznila svoje vnady, před ní stojícího muže ale tolik upoutala živelností tohoto pohybu, že se přitom ani nezačervenal. Navíc mu takto poskytla námět k první, i když nepříliš významné otázce. Aspoň se tímto snad prolomí ledy.
— Chováš se pořád takhle, jako líná kočka?
— Připadá ti to tak?
— Podle naší dohody mám právo na ...
— Promiň, jsem tolik zvyklá na to se pořád jen vyptávat, že to asi chvíli potrvá, než si na tyhle podmínky zvyknu. Jsou pro mne nové. Máš v sobě dost trpělivosti?
— Už vidím, že tu jsem si měl víc pěstovat.
— Zase jsem ti dala otázku? Počkej, soustředím se. Na co ses mě vlastně ptal? Na ty moje kočičí způsoby? Dobře. Ty někdy mám, jindy nemám. Víš ty co to je, být čtyř-jedinou bytostí? Mít v sobě kus orla, něco z býka, trochu lva i tu moji lidskou stránku?
— Mohla bys mi povědět, s kterou z těchto čtyřech bytostí právě teď hovořím?
— No, přece s člověkem, to nevidíš? Ta kočka se tam nejspíš připletla proto, že jen přirozeně zareagovala na danou situaci. Je to přece pro nás oba pohodlnější, když si lehnu tady na skálu, zatímco si spolu povídáme, nemyslíš? Mohla bych se ti ale docela klidně přitom také vznášet nad hlavou. Líbilo by se ti to?
— Raději zůstaň na té skále.
— Vážně?
— Třeba ten tvůj nešťastný zvyk dokážeme zlomit, když půjdeme s otázkami trochu víc do hloubky.
— Pokorně se omlouvám. Co chceš vědět?
Viktor si byl jist tím, že sfinga nemůže být tak hloupá, jak se staví. Měl už své zkušenosti s Erotem. Ten i při své poměrně úzké specializaci byl přesto schopen mu nepřímo podat mnoho cenných informací. V čem se specializuje sfinga?
— Co je tvojí hlavní doménou?
— Míníš tím, co mám jako na starosti?
— Přesně tak. Odpovíš mi?
— Mou hlavní sférou odpovědnosti je to, co vy, lidé, obvykle nazýváte náhodami.
Takže poustevník měl pravdu v tom, že Viktorova zvídavost v tomto směru má být brzy uspokojena. Jak má ale vydolovat správné odpovědi z tohoto vyhýbavého stvoření?
— Mohla bys mi nějak představit systém, podle kterého se řídí události, které nám připadají být náhodné?
— Chtěl bys vidět Kolo štěstěny?
— Můžeš mi je ukázat?
Viktor se snažil být trpělivý. Jen vytrvalým tázáním si mohl udržovat výhodu, kterou nad sfingou právě získal. Vypadalo to, že se snad konečně někam dostává, sfingina hezká tvář měla teď právě oči zavřené a kolem nich vrásky, což vše svědčilo o jejím hlubokém soustředění. Trvalo to asi minutu než oči znovu otevřela a zahleděla se směrem k obzoru, za nímž se kdesi musel nacházet protější břeh jezera. Viktor sledoval její pohled, neviděl ale nic, kromě několika křiklavých racků lovících v jezerní vodě. Potom ale zahlédl malou tečku; vypadalo to jako nějaký člun nacházející se na cestě sem k nim. S tím jak se plavidlo přibližovalo, bylo mu stále jasnější, že to nemůže být žádná obyčejná loď. Její konstrukce mu spíše připomínala nedokončenou skicu fantastického nápadu, zrozeného v hlavě nějakého bláznivého umělce, rozhodnutého popřít zákony zemské přitažlivosti a odhodit přitom také přes palubu všechna pravidla perspektivy.
Podivné plavidlo se zastavilo u břehu, jen několik metrů před ohromeným pozorovatelem, který si nyní mohl prohlédnout celou jeho konstrukci. Se dvěma nízkými plováky spojenými horizontálními břevny, vzdáleně připomínalo katamarán. Tam, kde by se ale daly očekávat plachty, bylo jen veliké kolo se šesti loukotěmi, podporované pouze částečně dvěma stěžni, jeden z nichž se záhadně končil u okraje kola a dále už buď nepokračoval nebo byl nějak zneviditelněn. Tak tomu asi muselo být, protože jak jinak by mohla hřídel, procházející tím dokončeným stěžněm a zakončená klikou, pracovat? Přes tyto do očí bijící nedostatky toto pochybné zařízení ale fungovalo, přičemž jakási skrytá síla působila, že se vratké kolo pomalu otáčelo okolo své poloviční hřídele a s ním se točili také jeho dva stejně bizarní pasažéři, pro něž muselo být kolo nejspíš místem trvalého bydliště. Jedním z nich bylo lidské stvoření se šakalí hlavou, podobně jako egyptský bůh Anúbis třímající kaduceus neboli magickou hůlku Hermovu, které právě stoupalo nahoru, přidržujíce se okraje kola. To druhé se podobalo opici a sjíždělo na druhé straně, s malým trojzubcem v ruce.
Pocítil menší poryv větru způsobený tím, že sfinga se vznesla se skály a přeletěla Viktorovi nad hlavou. Na vteřinu se domníval, že odletí nadobro a cítil se poněkud ošizen. Nicméně, nestvůra přistála na jiném enigmaticky působícím místě a to ničím viditelně nepodporované plošince, která jakoby visela v prostoru nad samým vrcholem kola štěstěny. Pohodlně se tam usadila, v tlapě obnažený meč, který odkudsi vykouzlila. I když se tím popírala veškerá logika, Viktor si musel přiznat, že její přítomnost zde dodávala celému fantastickému zařízení jakýsi, i když lidskou myslí těžko postižitelný, význam.
Sfinga pozvedla obočí, čímž zřejmě dávala Viktorovi najevo, že očekává další otázky. Měla teď vážný výraz v tváři a vyhlížela opravdu majestátně.
Tohle je kolo štěstěny?
Sfinga přivřela víčka a pomalu kývla hlavou.
Co znamená?
Představuje moudrost.
Štěstěna a moudrost, to mi připadá jako dosti podivná kombinace. Jak se to může slučovat?
Ti moudří vždy věděli kde hledat štěstí, aniž by se museli obracet k vykladačům karet, k čajovým lístkům nebo ke křišťálovým koulím. Moudrost je především schopnost odhadnout běh současných událostí, ve světle nám známé minulosti. Záležitosti jednotlivých lidí, národů i celých civilizací mají jistou regulárnost, podléhají určitému rytmu, opisují svůj charakteristický kruhovitý pohyb.
Tím, že si všímáme tendencí, které jsou patrné v naší době a tím, že je porovnáváme s dějinnými událostmi, můžeme tedy předpovídat budoucnost?
Ano, to můžeme. Potom to ovšem není žádná věštba, jak by se nezasvěcenec mohl snadno mylně domnívat.
Kolo, otáčející se donekonečna kolem své osy, je ale jistou stagnací. Přesto tu máme bezpochyby neustálý vývoj, evoluci lidské podoby i myšlenky. Jak je tohle podle tebe možné?
Problém spočívá hlavně v tom, že nejsi schopen vidět kolo z jiných úhlů. Z tvého momentálního pozorovacího bodu ti jistě musí vnucovat dojem stagnace. Lidé většinou nedokáží správně vnímat čas a prostor, protože jsou omezeni tím, že žijí ve světě o třech dimenzích. Ty na příklad z místa kde stojíš vidíš pouze část tohoto mechanizmu, chybí ti přitom další podpůrný bod pro jeho hlavní osu, nechápeš také, co je jeho hnací silou. Podle tebe je zde jen prázdný prostor na jedné straně a nikým neobsluhovaná klika na straně druhé. Přesto ale vidíš, že kolo se nepřestává otáčet a cítíš, že se zastavit ničím nedá. V některých dějinných epochách se stává, že lidstvo si dokáže uvědomit svoji momentální progresi, většinou ale bývá pouze svědkem jednotlivých fází vzestupu anebo sestupu.
Viktorovi to připomnělo setkání s buddhistickým mnichem, který byl kdysi Chartonovým hostem a diskuzi, kterou spolu tehdy vedli. Mnich se mimo jiné zmínil o tak zvaném kole samsary, které se prý také dělí na šest dílců. Prohlašoval, že vývoj lidstva je neustále zadržován "třemi jedy", které se skrývají ve středu kola. Ty jediné způsobují, že vedeme a nadále povedeme, svou neosvícenou existenci. Jsou jimi červený kohout, symbol našich vášní a tužeb, zelený had našich nenávistí a sporů a černé prase, hloupost a sebeklam. Trojité nutkání nás takto poutá ke kolu a k nekonečným cyklům života a smrti. Mnich tvrdil, že jen ti z nás, kteří dokáží překonat tyto zvířecké touhy, se mohou od kola samsary odpoutat a dosáhnout potom nirvány, nepopsatelného stavu vytržení a věčné blaženosti. I když s ním Viktor do jisté míry souhlasil, přesto měl pocit, že měl-li by se snažit dosáhnout takovéhoto stavu, znamenalo by to stát se lhostejným vůči svému postavení i nesnázím, ale i vůči svým lidským druhům. Ve skutečnosti se tím vzdát veškeré zodpovědnosti. Přestože uznával možnost toho, že v budoucnu třeba svůj názor změní, takovéto odtažení v prázdnotě mu příliš lákavé nepřipadalo a byl by raději dal přednost přesněji vyznačeným cílům.
Dalo by se tedy předpokládat, že v rozmezí života jednotlivce je mu patrná pouze malá část jediného cyklu?
Přesně tak. Právě proto se většina lidí upíná k tomu, co jim připadá stálé a tudíž žádoucí, věci jimiž jsou majetkové vlastnictví, hodnosti, tituly. Ve skutečnosti je to vše ovšem iluzorní a pomíjející. I když je to chybné, lidé přesto stále zbožňují a klaní se tomu, čemu říkávají "náhoda". Jako typický příklad si vezměme oddaného hráče rulety. Sám sebe přesvědčí, že všechny životní potíže, které za mnohá léta nastřádal, jediným svým zásahem za něho vyřeší bohyně Štěstěna. Jenže, stejně jako není náhodné otáčení kola, které máš před sebou, také kolo rulety se otáčí účelově a náhoda v tom roli nehraje, i když se to lidem tak může jevit. Bohyně Štěstěna nikdy nikomu zadarmo nic nedá. Tohle ovšem hráči, kteří se potloukají po hernách, vědět nechtějí. To jediné, čeho si přejí, je čekat na svou velikou chvíli.
Někteří lidé přece ale přesto všechno vyhrávají. Bylo jim snad to štěstí předurčeno?
Dívej se raději na to tak, že jakékoli výhry a samozřejmě i prohry, jsou člověku dány předem.
Člověk ale může získat majetek také jinými způsoby, třeba tím, že se výhodně ožení či vdá. Také z náhodného setkání může vzejít úspěšná kariéra a posléze bohatství. Je toto vše také předurčeno?
Žádný zisk, žádná ztráta, nic z toho, co se komukoli přihodí, není nezasloužené. Člověk, kterého potkala oslňující společenská kariéra, si ji buď něčím plně zasloužil nebo to je podmíněné tím, že v budoucnu za to nějakým způsobem zaplatí. Po náhlé a nezasloužené výhře se obvykle dostavuje rozčarování, rozjařený hráč brzy objeví, že všechno není zdaleka tak růžové, jak si to představoval. Například, zpráva o jeho výhře se rychle roznese, to přitáhne ze všech stran všelijaké příživníky, přičemž z temna minulosti se navíc vynoří stíny dávno zapomenutých postav a hříchů, kterých se potom těžko bude zbavovat. Netvrdím ovšem, že každá výhra musí přinášet neštěstí. Někdy je třeba také náhradou za minulá strádání. Nicméně, nejlépe je dívat se na to jako na druh půjčky a o těch přece víme, že se k nim většinou váží úroky!
Mám prospěch z tohoto rozhovoru. Musím zaplatit i za to?
Za to jsi už zaplatil. První splátku jsi vlastně dal v okamžiku, kdy sis vzal do ruky knihu a poučil se z ní o řecké mytologii. Jinak bys byl nic nevěděl o hádance, kterou jsem ti dala, i když se o ní v klasické literatuře často píše.
Jak daleko sahá můj úvěr?
Dovoluje ti několik dalších otázek.
Jaká hodnost připadá tobě, jsi-li umístěna nad vrcholem kola?
Já tomuto kolu vládnu. Představuji moudrost, rovnovážnost a ideální spravedlnost.
Nerad bych se tě nějak dotkl, mohla bys mi ale vysvětlit, jak se moudrost a spravedlnost slučují s tím, že číháš na ubohé, nevinné pocestné a hrozíš jim, že je roztrháš, pokud neuhodnou jednu zastaralou hádanku?
Neboj se, urážlivá nejsem. Pokud jde o ten útok, útočníkem jsem nebyla ve skutečnosti já, byl jsi jím ty sám.
Jak je to možné?
Já jsem byla jen činitelem na straně karmického zákona, jehož náhlý zásah jsi vyvolal tím, že jsi stále přemýšlel o tom, jaký význam má lidská svobodná vůle. Od té chvíle prostě muselo dojít ke konfrontaci, ta by ovšem nebyla takto dramatická, kdyby sis byl zvolil pomalejší a schůdnější cestu k poznání. Vybral sis ale tu nejstrmější cestu, takže musíš počítat s tím, že tě při ní budou doprovázet ty nejmocnější, archetypální síly. Ty jsou, jako já, většinou přísně neutrální, na tvoje akce mohou ale reagovat způsoby na jaké ty možná připravený nejsi. Proto raději počítej s tím, že se dočkáš jiných podobných překvapení.
Říkáš, že jsi neutrální mocností. Co je tvým přímým úkolem?
Dohlížím na to, aby negativní síly zla sestoupily na tu nejnižší rovinu, kde se mohou rozložit, aby tímto vzniklá energie mohla při následující otáčce kola vystoupit a projevit se jako pozitivní síla dobra.

ROTA TARO ORAT TORA ATOR.

Co jsi to právě vyslovila?
Jen takovou další hádanku. Tuhle bys byl tak snadno neuhodl, viď? Byla bych ti ji také mohla dát, namísto té mnohem lehčí, to jen kdybych byla usoudila, že tvoje pohnutky byly až doposud převážně nedobré a že tvá pouť se má na tomto místě ukončit.
Máš pravdu. Nemyslím si, že tohle bych byl dokázal rozřešit. Co to znamená?
Tato slova vznikají přesmyčkou ze slova TAROT. První slovo ROTA je rotace, v tomto případě jde o naše kolo. Potom tu máme TARO neboli TAROT, kde to druhé T už naznačuje začátek příští otáčky. Prastarému systému, jímž se v obrázkové formě uchovávají vědomosti, většinou ve formě hracích karet, se říká taroty. ORAT je kořen latinského slova výrazu pro řeč, řečnictví, orátorství. TORA je hebrejské slovo značící posvátný zákon. ATOR neboli HATHOR, se ve starém Egyptě nazývala bohyně přírody. ROTA TARO ORAT TORA ATOR. Dala jsem ti teď už dost informací k tomu, abys tuhle hádanku mohl vyluštit? Tvůj život je už v bezpečí i kdybys to nedokázal.
Pokusím se o to. Rotace, tarot, řeč, posvátný zákon, příroda. Myslím, že už to mám. Kolo tarotů hlásí posvátný zákon přírody.

Správně. Víc otázek už ti nepovolím, ráda bych si tě ale ještě trochu přezkoušela, abych věděla, že jsi všemu správně porozuměl. Takto poučen, co si teď myslíš o štěstí, o náhodách?
Nic není náhodné, to co se jako náhodné jeví, je ve skutečnosti následek neměnitelného, pro nás neviditelného zákona.
To je pravda. V budoucnu se vytvoří nové odvětví vědy, psychologie a psychologové si těchto zákonitostí začnou víc všímat a najdou si pro ně i nové termíny, jako třeba synchronistické události a tak podobně. Ve skutečnosti tím jen zopakují to, co esoterická věda už dávno pevně vyhranila. Udělají to proto, že sami se také vozí na kole a dostanou se přitom do určitému bodu v časoprostoru souběžného s historickou dobou, ve které panovalo větší pochopení těchto skrytých zákonů. Musíš si ale uvědomit, že pouze avantgardisté mezi lidskými mysliteli jsou schopni se této pravdy dotknout a že k tomu většinou dochází pouze na sklonku jejich života. To, že jsi ještě poměrně mladý, je v tomto případě pro tebe nevýhodou. Chápeš, proč tomu tak je?
Myslím, že pro mladého člověka to musí být obtížné, má-li pochopit tyto kruhovité zákony. Představuji si mnoho různých cyklů, které se navzájem prolínají. Některé z nich jsou menší, jako denní, týdenní, roční cykly, ty se opakují příliš monotónně, takže se z nich moc nepoučíme. Jiné jsou zase příliš veliké na to, aby je lidská bytost mohla obsáhnout a pochopit. Cykly dějin, které známe, nám mohou být asi nejprospěšnější, k tomu ale potřebujeme mít dostatek životních zkušeností.
Jsou tu ještě jiné, středně veliké cykly, které si člověk postupně začíná uvědomovat až později v životě. Jde tu o psychologický vývoj jeho osobnosti. Dokáže-li se nestranně podívat na svůj uplynulý život, stěží mu unikne jak se přání a tužby, která míval v mládí, začnou vyplňovat a jak se jimi vlastně jeho život formoval. To často trvá mnoho let, přičemž ta jeho stará přání se skoro vždycky nějak vyplní, většinou ale v úplně jiné formě než jak si to člověk představoval. Skutečnost přitom ty představy často i daleko předstihne. Každý člověk by se měl čas od času pozastavit a promyslet si svou současnou situaci, porovnat ji se svými dávnými tužbami. Tím se poučí víc, než čímkoliv jiným.

Zvedal se pomalu vítr, který začínal posunovat plavidlo dále od břehu. Viktor stačil ještě zavolat:

Má tvoje kolo nějaký význam, pokud jde o výkon spravedlnosti?
Sfinga se vznesla a přeletěla přes pruh vody, který je odděloval. Přistála znovu na skále.
Spravedlnost je dvojího druhu. Kolo štěstěny i my, kteří je obýváme, jsme symboly té absolutní spravedlnosti, to jest zákona příčin a následků. Tento zákon se vždycky postará o to, že člověk sklízí to, co si zasévá. Kromě toho je tu ale ovšem také lidská spravedlnost a ta je pochopitelně jiná.
Jiná, v jakém smyslu?
Na to už jistě přijdeš sám a dost brzy!

Okřídlené stvoření jen pokynulo Viktorovi hlavou na pozdrav a odletělo.


  Spravedlnost