Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět 

P O U T N Í C I   V   Č A S E

 
první arkána

KOUZELNÍK

Rider Pack - The Magician
H
ochovi, který sedí pod keřem na stráni kopce, by mohlo být asi tak deset let. Snad o něco víc. Z místa, kde se nachází, je dobře vidět dolů do údolí, kterým se vine malá říčka, jejíž četné zákruty věrně sleduje prašná venkovská cesta. Dá se odtud také dohlédnout k prvním domům městečka, které se zdá být v přibývajícím poledním horku pozdního srpnového dne skoro bez života Za několik dní se skončí školní prázdniny a hoch se zarazí nad vlastní myšlenkou, že by už docela uvítal začátek nového školního roku a to vše co k němu patří; dlouho očekávaný přesun do nového křídla školní budovy, nový učitel, o jehož příchodu se po celé škole šuškalo už před prázdninami, stejně jako těch pár nových žáků, kteří se sem v poslední době přistěhovali a kteří si budou pravděpodobně muset vytrpět svoje. Těší se zejména na to, že dostane náruč nových školních učebnic, tedy stěží nových, spíš už hodně ohmataných a promaštěných, se skvrnami od inkoustu, kterými je pokaňkaly celé generace žáků. Jsou ovšem takové děti jimž se skutečně dostane nových knih Jsou to synové a dcery místních veličin, kteří si mohou dovolit za ně zaplatit. On, syn chudé vdovy, mezi nimi není a bude muset vzít za vděk tím, co dostane zdarma.

Některým z jeho kamarádů se také poštěstilo se dostat někam na prázdniny; ti se co nevidět začnou vracet, plní nedočkavosti se rozpovídat o svých bezpochyby skvělých dobrodružstvích. Takže by si měl raději také připravit nějakou moc pěknou historku. Jak tak nad tím právě přemýšlí, dokáže si vzpomenout jen na to, že jednou na kraji lesa zahlédl zmiji, aspoň si myslí, že to zmije byla. Moc toho hada sice nebylo, to se musí přiznat, když ho ale před svým posluchačstvem trošinku protáhne, třeba s tím vystačí.

V dálce mezi stromovím se cosi mihlo, takže to upoutalo chlapcovu pozornost. Něco se sem po cestě blížilo a už z dálky bylo jasné, že to nemůže být žádný z povozů, o kterých by se dalo v této době předpokládat, že by mohly mířit do jejich městečka. Když se vozidlo trochu víc přiblížilo, bylo vidět, že to je kára tažená jediným bílým koněm, který už zřejmě musel mít v kopytech hezkou řádku mílí. Povoz byl krytý světlou, kdysi také bílou napnutou plachtou, na níž původně zřejmě musely být namalovány nějaké obrázky, které teď už ale byly skoro úplně vybledlé. To vše ale nebylo nic proti člověku, který tu káru kočíroval! Měl štíhlou postavu, byl oblečen v pestrobarevném kabátci a na hlavě měl podivný klobouk se širokými okraji. Do tváře mu odtud vidět nebylo, takže bylo dosti těžké odhadnout jak asi by mohl být starý, i když zdálky příliš mladě nevypadal. Přestože muž ani nevzhlédl od svých opratí, chlapec pociťoval, že si je nějak vědom toho, že je pozorován.

Kára projela kolem, pokračovala dál a hoch zadoufal, že právě jejich městečko je momentálním cílem tohoto potulného kejklíře. Protože potulný kejklíř to docela určitě byl, kdokoli jiný by asi podobnou káru neřídil. Na to, aby si hoch mohl koupit vstupenku k představení, pochopitelně neměl, říkal si ale, jaká by to byla zábava mít aspoň tu možnost sledovat diváky, jak se večer budou scházet ze všech stran a potom zvenčí poslouchat rostoucí šumot uvnitř v sále. Mohlo by ho potkat i větší štěstí; mohlo by se mu třeba i podařit na minutku nahlédnout dovnitř a potom by měl přece jen něco, s čím by se mohl patřičně nafukovat před závistivými kamarády, kteří o takovou podívanou přišli!

***

Na náměstí toho odpoledne skutečně visel plakát oznamující večerní představení světoznámého kouzelníka a kára stála před jediným zájezdním hostincem, který se v městečku mohl pyšnit sálem. Kolem ní stál nevyhnutelný hlouček zvědavců. Syn vdovy se k nim připojil a touha po tom, aby to představení sám shlédl, v něm stále vzrůstala. Hlavou se mu honily všelijaké plány, které ovšem vždy skoro okamžitě vylučoval, protože byly docela neproveditelné. Jediný přístup do sálu povede kolem manželky hostinského, přísné a bdělé ženy, která jako vždy bude sedět u pokladny a kterou nikdy nebylo snadné ošálit. Kouzelník nikomu nedovolil na nic sahat a svoje nářadí si odnosil dovnitř sám, takže žádná příležitost k tomu si nějak vydělat na "volňáska" se také nenabízela. Hlouček zevlujících občanů se brzy nato začal rozcházet. Hoch ale komedianta přenášejícího svoje parafernálie bystře pozoroval, takže mu neuniklo, že postranní dveře do sálu zůstaly potom pootevřené. To byla ta příležitost, na kterou čekal! Rychle se rozhlédl jestli ho někdo náhodou nevidí a když zjistil, že je vzduch čistý, vklouzl dovnitř a dveře za sebou rychle zaklapl.

Uvnitř už byly do řad nastavěné židle pro večerní návštěvníky, zatímco stoly, které se používaly k tancovačkám, byly spolu s několika přebytečnými lavicemi nakupeny na hromadě v pozadí sálu. Hochovi se tak přímo nabízely jako ideální úkryt. Našel si pěkné místečko mezi dubovými stoly, odkud bylo dobře vidět směrem k jevišti a udělal si tam pohodlí, protože mu kynulo několik hodin čekání. Jediná věc mu trochu hlodala myslí a sice to, co si bude myslet jeho matka, když se nedostaví včas k večeři. Řekl si ale nakonec, že jí prostě poví potom pravdu a ona že to určitě pochopí.

Kolem jeviště se něco začalo dít, slyšel odtamtud nějaké zvuky. Když se podíval průhledem mezi stoly, uviděl, že kouzelník se tam něčím soustředěně zabývá, nejspíš přípravou svého náčiní. Přitom chlapci na okamžik skoro zmrzla krev v žilách, protože se ulekl, že ho muž jistě objeví, když se krátce zahleděl směrem k němu. Kouzelník se sice hned vrátil ke své práci, tváří ale přitom proběhl náznak vědoucího úsměvu.

Kouzelník odešel a hoch si mohl konečně oddychnout. Sám, jen ve společnosti několika pilných červotočů, za chvíli usnul. Ve spánku se dostavil sen. Viděl v něm kejklíře, který si znovu připravoval kouzelnické náčiní pro svoje představení. To se ale tentokráte nemělo konat v sále. Oba, hoch i kouzelník, se nacházeli uprostřed rozlehlé louky plné rozkvetlých květin. Stála zde veliká šedivá krychle; na tu si kejklíř rozložil čtyři předměty, meč, pohár, zlatý peníz a kouzelnou hůlku. Oblečen do svého modro—žlutě—červeného kabátce, s podivným, širokým kloboukem na hlavě, který byl zformován do tvaru ležaté osmičky, stál v rozhodném postoji nad krychlí, v jedné ruce držel krátkou hůlku, připomínající dirigentskou taktovku, zatímco konečky prstů druhé ruky se dotýkal mince, která ležela na povrchu krychle. A zase měl ten vědoucí úsměv na tváři, úsměv, který sice prozrazoval jistou kejklířskou vychytralost, přitom to ale v zásadě byl úsměv poctivého a důvěryhodného člověka. Kouzelník vedl jakýsi proslov, chlapci ale z něho utkvěla na paměti jen několik slov: 'Jedna ruka je anténa, druhá je uzemnění'. Podivná, neznámá slova, anténa, uzemnění, určitě je nikdy předtím neslyšel a přesto se zdála být nějak povědomá, hoch si stále ještě šeptal 'anténa, uzemnění', i když už se začínal probouzet.

Jeho šepot na štěstí pohltil rostoucí hluk v sále, který se mezitím začal plnit. Po nějaké chvíli naplněné boucháním židlí, tlumenými hovory a tak podobně, lidé náhle ztichli, představení se začínalo. Za zvuku kolovrátku, jehož klikou otáčel nesmírně pyšně se tvářící syn hostinského, jeden z hochových spolužáků, kejklíř předvedl celou sérii

kouzelnických triků. V jeho hbitých rukou se záhadně zavazovaly a rozvazovaly uzly na provazech, mizela a znovu se objevovala vejce a různé od obecenstva vypůjčené předměty, které se potom zase zdály vylézat z uší některých rozpačitých diváků a to za velikého potěšení všech ostatních. Nemohl pochopitelně chybět ani králík vykouzlený z klobouku; toho brzy nato následovala stejně nezbytná holubice, která obletěla sál nad hlavami obecenstva aby přistála na kejklířově ruce. Poté kdy pokryl větší část jeviště umělými květinami, které se všechny záhadně vynořily ze zaručeně prázdného a dutého cylindru, kouzelník ohlásil, že nyní přijde zlatý hřeb programu. Před očima všech lidí v sále prý způsobí to, že jeden člověk z obecenstva zmizí. K tomuto účelu byla na jeviště přinesena šedivá bedna ve tvaru krychle a kejklíř potom navrhl, aby si lidé z obecenstva sami zvolili komisi, která dohlédne na to, aby nikde nebyla ukryta žádná tajná dvířka, žádné propadliště a tak podobně. Postavil se přitom stranou a s rukama složenýma na prsou trochu uštěpačně pozoroval členy komise, pochopitelně samé místní veličiny, jak se pachtí a po kolenou lezou po zaprášených prknech jeviště, aby se konečně usnesli nad tím, že nikde nic podezřelého neobjevili. Kouzelník potom oznámil, že potřebuje ještě jednoho člověka a to toho nejodvážnějšího ze všech přítomných. Lidé s nejistotou pohlíželi jeden na druhého, pár místních chasníků už se i začalo cpát směrem k jevišti, zastavilo je ale rozhodné gesto kouzelníkovy ruky. Ten zavřel oči, předstíraje hluboké soustředění. Potom ostentativně náhle osvícen, utkvěl pohledem na hromadě nábytku vzadu v sále a jakoby veden neodbytným instinktem, vykročil tímto směrem, napjatě sledován všemi diváky v sále.

Byl to docela dobrý herecký výkon. Ještě několik vteřin a už se obecenstvo válelo smíchy při pohledu na okázale udiveného kouzelníka, který zpoza stolů a lavic vytáhl vyděšeného chlapce a vedl si ho směrem k jevišti. Tvář oběti nechtěného zájmu byla celá rudá hanbou a strachem, kejklíř mu ale narychlo pošeptal do ucha:
— Neboj se, nic zlého se ti nestane.
Uklidňující tón hlasu spolu s dojmem důvěryhodnosti nabytého ve snu způsobily, že hoch se dokázal trochu uvolnit, i když zdaleka ne úplně. Kouzelník utišil obecenstvo:
— Někdo by to třeba mohl nazvat bláznovstvím, já ale tvrdím, že tento mladý muž má odvahu!
Lidé se postupně přestávali smát, některé z přítomných dam hleděly na malého chlapce i s výrazy mateřské něhy a obdivu.
— No tak, pověz nám, jak se jmenuješ?
— Viktor...
— No, vidíš. To znamená "vítěz". S takovým jménem přece nemáš čeho se bát! No tak, zatleskejte mu a pořádně!
Tím, že vyzval diváky k potlesku, kouzelník si utvořil příležitost k tomu, aby mohl pošeptat hochovi do ucha, jak si má vést.
— Hlavně buď klidný a ničemu se nijak nevzpírej. Později se dozvíš, co máš dělat dál.
Nahlas řekl:
— Vstupné nezaplatil, takže si teď na ně bude ovšem muset vydělat. Vy, pánové, jste se za všechny přítomné ujistili, že bedna je úplně prázdná, takže do ní teď můžeme tohoto čilého mládence uložit, co tomu říkáte? Za napjaté pozornosti všech lidí přítomných v sále, Viktor váhavě vlezl dovnitř bedny. Víko se mu přiklopilo nad hlavou. Kouzelník ukázal na bednu.
— A aby nám z té bedny neutekl, tak to víko budeme muset pořádně přibít a také ještě bednu zajistit tímhle řetězem! Tak, do toho pánové!
Uvnitř bedny byla tma, ale k tomu, aby se Viktor nějak mohl strachovat z toho, jak se mu v tak těsném prostoru povede, nebyl vůbec žádný čas. Skoro okamžitě se totiž odklopila jedna stěna bedny, hoch ucítil pevné ruce, které se ho chopily a rychle ho kamsi postrčily. Trvalo to ještě několik vteřin, než mu došlo, že se nachází za jevištěm, od kterého ho odděluje těžká záclona.
Na jevišti se mezitím děly věci. Pod povely pana starosty, pánové se tužili zatímco zajišťovali a zpevňovali jeho bývalé vězení, aby mu odtamtud znemožnili únik. Ozývalo se bušení kladiva a chrastění řetězů, přes všechen takto vzniklý rámus k němu doléhaly hlasy:
— Ještě jeden hřebík tamhle!
— Au! To byl můj prst!
— Kdo má ten zámek?
— Tady je! Klíč si pohlídám sám.
— To bych tedy chtěl vidět, jestli se z tohohle dostane!
A tak podobně. Musel si násilím cpát pěst do úst, aby nebylo slyšet, jak se dusí smíchem. Otvorem v zácloně se k němu protáhla ruka, která držela kus papíru. Vzal si jej a četl:

Vyjdi zadními dveřmi a obejdi sál. Čekej, poslouchej u hlavního vchodu a až uslyšíš v sále hluk, vejdi dovnitř.

Netrvalo dlouho a už stál u vstupních dveří do sálu a poslouchal napjatě co se děje uvnitř. Slyšel nejprve skřípání hřebíků; to muži zřejmě páčili víko bedny, za neustávajícího povzbuzování diváctvem. Potom uslyšel jejich hromadné hlasité zalapání po dechu; to zřejmě objevili, že bedna je prázdná. Vzrůstající hluk mu napověděl, že je čas k tomu, aby učinil svůj triumfální vstup zpět do sálu. Ten byl ale pro něho zpočátku zklamáním. Nikdo z diváctva si ho totiž nevšímal, protože všechny zraky se upíraly na jeviště a na prázdnou bednu. Kouzelník stál opodál, jen na něho potají mrkl a dal si prst k ústům. Ještě chvíli počkal, dokud nebylo jasné, že všichni už uznali marnost dalšího hledání. Poté, v ideálně zvoleném okamžiku hlasitě zvolal:
— Paní pokladní, máme tu jednoho pozdního návštěvníka! Prodala byste mu prosím vás ještě lístek?
Všichni se obrátili ke vchodu a okamžitě vybouchli smíchem, když tam uviděli stát zmizelého hocha. Kouzelník si pro něho došel, aby ho dovedl zpátky na jeviště, kde se jim oběma dostalo velikého potlesku.
Představení se skončilo, sál se vyprázdnil. Kejklíř si vzal Viktora stranou.
— Dobře sis vedl. Zasloužil sis víc, než pouhou vstupenku!
Přitom mu vtiskl do ruky zlatou minci. Vypadala docela jako ta, kterou chlapec viděl ve snu.
— Tohle si nech na památku. I když... je dost dobře možné, že se ještě jednou potkáme. Teď už je ale na čase abys utíkal domů. Mimochodem, mamince nic vysvětlovat nemusíš, ví o tom, máš pro dnešní večer angažmá. Pověděl jsem o tom panu hostinskému a ten někoho poslal aby jí dal vědět, kde jsi. Je už ale pozdě, tak raději běž domů!

Marseille tarot - Le Bateleur - Kouzelník
Pokud má svobodu rozhodování o tom, jaké budoucí povolání si blázen má vybrat, vzejde z toho docela určitě něco značně nepraktického. To dá přece rozum, že ze všech bláznů se nemohou stát například státní zaměstnanci, jak by se leckdo mohl mylně domnívat. To sice nutně neznamená, že někteří se jimi nestanou, nicméně pokud by měl být administrativní systém blázny přeplněn, postupným nahlodáváním zevnitř by se nakonec nevyhnutelně zcela rozložil. Něčemu takovému se ovšem musí za každou cenu zabránit. Zákony všehomíra se tudíž postaraly o to, aby tu byla umístěna pojistná záklopka a jednou z výsad bláznů je touto cestou unikat všednosti a uniformitě. Bláznovství se většinou snoubí s jistým stupněm duchovní vyspělostí, takže se může projevovat různě a to buď nebetyčnou hloupostí nebo naopak, závratnou inteligencí, přičemž obojí činí vyvolence neschopnými věnovat se běžným kariérám.

Viktorovi učitelé ve škole brzy rozpoznali, že v něm mají výjimečně nadaného žáka, takže když dokončil školu podařilo se jim společným úsilím získat podporu několika místních mecenášů k tomu, aby mohl jít dále studovat. Po několik let tak žil a navštěvoval univerzitu v hlavním městě. I když tato fáze Viktorova života, během níž se dotvářel jeho charakter, je jistě zajímavá, nás zajímá zejména to, co po ní následovalo, takže těch několik let přeskočíme.

Poté kdy dokončil svoje univerzitní vzdělání, které se pochopitelně zaměřovalo na humanitní vědy, jimiž jsou na příklad filozofie či historie, syn vdovy má nutně problémy s tím, najít si takové zaměstnání, které by odpovídalo jeho vzdělání a kvalifikacím. O spánek ho to nepřipraví, vezme to, co se mu nabízí, i kdyby to měla být třeba i podřadná práce, hlavně že se nějak uživí a že se může přitom nadále vzdělávat. Zajímá se totiž o umění, o literaturu, o hudbu, ale také o cizí jazyky. To poslední hlavně proto, že si je jist vlastně jen jednou věcí a sice tím, že jednou toto město i tuto zemi opustí, možná i navždycky a že k tomu proto musí být co nejlépe připravený.

Jednoho dne Viktor propadne cestovní horečce, to málo, co mu patří, si složí do batohu a rozloučí se s několika svými přáteli. Vydává se na cestu aniž by měl nějaký vytknutý cíl, pociťuje totiž, že tajemné síly, které svým rozhodnutím odpoutal, se už postarají o to, aby byl někam naveden. Cestuje pěšky, protože přece nebude utrácet peníze za nějaký dostavník. Každý z nás, kteří jsme někdy takto cestovali, víme, že přitom docela zákonitě dochází k neočekávaným setkáním a dobrodružstvím, jakkoli nepravděpodobná by se tato mohla zdát. Pocestným bláznům se takovéto podivné příhody stávají o to častěji. Prozřetelnost přece nemůže zbytečně plýtvat drahocennostmi na beznadějně racionálních jedincích, kteří by z toho neměli žádný větší prospěch. V našem případě se Viktor znovu potkává s potulným kejklířem, který kdysi dávno navštívil jeho rodné město a jehož darovaný peníz stále ještě opatruje a nosí v kapse jako talisman. Asi nás přitom také příliš nepřekvapí, že k setkání dochází na rozkvetlé louce, tedy přesně tak, jak o tom kdysi snil jako desetiletý chlapec, na což si stále ještě živě pamatuje.

Kola káry zaskřípají a kouzelník slézá s kozlíku.

— Tak se znovu potkáváme. Ty jsi přece Viktor, že ano?
Viktora to pochopitelně udiví, protože mu připadá skoro nadlidské, že by kejklíř v podobě mladého muže, navíc s tváří pokrytou prachem a zpocenou od poledního horka, mohl poznat dítě, které potkal jen jednou a to před nějakými patnácti lety!
— Jak jste mě, prosím vás, poznal?
— No, ani ty nemáš právě nejhorší paměť. Také si mě pamatuješ.
— Jistě, vy jste se ale nijak nezměnil. Máte dokonce i stejný vůz.
— Kromě koně, jestlipak sis všiml, že ten starý už mi dosloužil?
— Jistěže jsem se všiml. Tenhle je hnědý a ten starý byl bílý. Vypadá také mladší. Jak to, že si mne ale pamatujete? Viděl jste mě přece jen jednou.
— A co to druhé setkání, dokonce na tomhle místě, na to už jsi zapomněl?
— To ale přece bylo jen v mém snu! Jak o tomhle můžete vědět?!
— No, vím ... Sny někdy bývají obrazem jiné a hodnotnější reality, také se někdy stává, že děti se v nich objevují jako dospělí lidé. Nebo naopak.
— Kdo jste? Ten kejklířský oblek, to je jistě jen takové přestrojení, nemám pravdu?
— Kostýmy a masky nosíme na tomhle světě všichni. Na příklad, ty se strojíš jako blázen, já zase jako komediant. Je to přece jen vhodnější, než nosit fraky a cylindry nebo nějaké náramné róby se zlatými řetězy, což bývají způsoby těch opravdových komediantů, přebývajících na téhle planetě. Mohli by si ale právě tak na sebe navléknout svěrací kazajky a ocelová pouta, místo krajek a hedvábí. Proto taky nikdy duchovně nevyspějí, od toho je zdržuje jejich snobství a jejich dogmata.
— Míníte tím, že prostý život je podmínkou, chceme-li duchovně vyspívat?
— Často, ne ale tak docela nutně. Ti, kteří chtějí takto postupovat, si většinou nemohou dovolit být příliš nápadní. Opravdová moudrost se často musí před ostatním světem skrývat, někdy i pod rouškou vulgárnosti.
— Musí se skrývat? Před čím?
— Před silami tmářství, které by se jí jinak mohly pokusit zničit. Nejeden mudrc přece skončil svá pozemská putování na hranici, kde také shořely milióny knih plných moudrosti, zatímco ti, kteří podobná zvěrstva nařizovali a jim předsedali, si k tomu oblékali své nejskvělejší oděvy a možná ještě toho samého dne vystupovali v kazatelně nějaké slavné katedrály, odkud pronášeli kázání, která měla dokazovat světu, že jen oni jsou těmi pravými zasvěcenci, hodnými nejvyšších poct!
— Mám z toho usuzovat, že opravdové zasvěcení se musí hledat jinde?
— Jistě. Ti, kteří si upřímně přejí se stát opravdovými zasvěcenci, budou určitě úspěšnější ve svém počínání, hledají-li katedrálu v jaké se my právě nacházíme. S travnatou podlahou, kde stropem jsou jen nebesa, kde jim svítí slunce, měsíc a hvězdy místo křišťálových lustrů, kde ptactvo nahrazuje školené zpěváky na kůru. Co je ale na takovýchto přírodních chrámech nejdůležitější jsou dveře a okna: těmi jsou oči a uši toho, komu se zde zasvěcení dostává.
— Čeho jiného je ještě zapotřebí?
— Pouze té největší touhy vydat se na cestu za sebeobjevením.
— To je právě to, po čem já nejvíc toužím!
— Ano, to vím. Proto se tu také potkáváme.
— Je to tak míněno, abyste se vy stal mým zasvětitelem?
— Tvoje budoucí cesta se povede dvaadvaceti arkánami lidské moudrosti. Každé z těchto tajemství si vyžaduje zvláštního zasvěcení. Největším tajemstvím jsi ty sám, jsi tím prvotním, zatím ještě nerozvinutým, ale nekonečným potenciálem. Dejme tomu, že já představuji to první arkánum a zasvětím tě do tajemství opravdové magie, té která využívá sil skrytých v jevech přírody. Jsi k tomu připraven?
— Jsem.
Kejklíř došel ke svému vozu a z pod plachty vytáhl Viktorovi už dobře známou krychlovou bednu, která po letech neustálého užívání vyhlížela ještě starší a otlučenější; na ni si rozložil svoje kouzelnické náčiní, meč, kalich, minci a hůlku. Dávný chlapecký sen, se mu před očima stával realitou. Ve stejné chvíli také došlo k jiné náhlé a ohromující metamorfóze; na místě běžného potulného komedianta zde najednou stál opravdový a urozený Mág, který jakoby vypadl z knihy prastarých pověstí. S naprostou sebejistotou a svrchovaností, kouzelník se chopil pravou rukou meče a mávl jím několikrát před svým jediným divákem a to tak prudce, až bylo dobře slyšet zasvištění vzduchu, které švih mečem způsobil. Kouzelník potom promluvil:
— To, co slyšíš, je zvuk rozmáchnutého meče, který je způsoben odporem vzduchu. Vzduch je všude kolem nás, všichni vzduch dýcháme, pohybujeme se v něm, jednáme a reagujeme. Jako nástroj magie, meč tudíž představuje první ze čtveřice živlů starověké moudrosti, živel vzduchu. Řekni mi, co je tou první představou, kterou ti podobenství meče nabízí?
— Samozřejmě, že mi to připomíná válku, dobývání, násilí a takové podobné věci.
— Jistě, meč představuje symbol odvahy a tu musí mít každý budoucí zasvěcenec, ale jeho symbolika sahá mnohem dále než ke všedním lidským rozporům, potyčkám a válečným hrám. V životě se často potkáváme i s jinými oponenty, ty je také nutno vyzvat k souboji. To si mnohdy vyžaduje o hodně víc odvahy, než stavět se tváří v tvář běžnému násilníkovi.
— Aha, myslím, že to chápu. Máte určitě na mysli ty nepřátele, které máme sami v sobě. Naše špatné návyky, povahové rysy a špatnosti...
— Tak! Hlavně, že jsem to uslyšel z tvých úst, tak jak jsem to chtěl. Náš největší protivník, takový před jakým se často třeseme víc než před regimentem divých nájezdníků, bývají naše vlastní nedostatky. K tomu, abychom se podívali sami sobě do očí, k tomu je právě potřeba vůbec té největší odvahy. Dejme tomu, že to dokážeme a že odhalíme to, co se staví na překážku našemu úsilí o sebezlepšování. Potom musíme být také schopní zakročit a zkažené části naší osobnosti bez milosti utnout, protože si nemůžeme dovolit je nechat hnít dál. Takže, jak vidíš, meč není jen válečná zbraň, je to i symbolický chirurgický nástroj, dá se také používat k léčbě. Je také nástrojem očistným, hodí se k analýze, může nám i pomoci k novým vědeckým objevům. Dejme tomu, že chceme vyjádřit, že je někdo hodně chytrý, že mu to dobře a rychle přemýšlí, co o takovém člověku potom řekneme?
— Že má ostrou mysl?
— Přesně tak. Když je někdo naopak nerozhodný a váhavý, o něm se potom zase říká, že je tupec, není-li tomu tak? Meč má ostrou hranu, meč značí rozhodnost, meč také představuje kladný přístup k věcem. Meč je činorodost a neúnavnost, jak těla tak i ducha, je to způsob mužné horlivosti, kterou musí každý zasvěcený člověk neustále projevovat. Synu vdovy, zde ti předávám meč!
Kouzelník uchopil čepel meče pravou rukou a zatímco jej podpíral levou, nabídl obřadně jílec Viktorovi, který jej stejným způsobem přijal. Mág se vrátil znovu ke své krychli a oběma rukama odtud pozvedl zlatý kalich.
— Pohlédni na tento kalich, nádobu, která je schopna přechovávat tekutinu, živel vody. Oproti mužnému meči, živlu vzduchu, nádoba symbolizující vodu, má ženský charakter. Copak se o ženách většinou tvrdívá?
— Že jsou tím slabším pohlavím.
— Opravdu tomu věříš?
— Já bych to tak neřekl. Všechno přece záleží na tom, jak definujeme slabost a sílu.
— Přesně tak. Ovšem, že se ženství na první pohled musí jevit jako slabé, měkké, jemné a tekuté, to je ale jen zdání. Můžeš si dát ukovat meč z té nejušlechtilejší kalené oceli a přece se ti co nevidět otupí nebo zlomí, když jím budeš tvrdošíjně sekat do kamene. V nejlepším případě se ti povede udělat pár rýh na povrchu. Ten stejný kámen ale dokáže omlít voda a to jen svou trpělivostí a nenásilností. Takové už je ženství, na pohled tekuté, křehké, mdlé, průhledné a slabé, přesto ale potenciálně nesmírně silné, protože se nedá nijak stlačit, nedá se ohnout, rozdrtit, zlomit nebo roztrhnout. Je to dutina, která si ihned přivlastní vše, co do ní pronikne. Představ si, že držíš v ruce tento meč a že jím pronikáš povrchem vodní hladiny. Co se stane?
— No, nestane se vlastně nic, voda se kolem té čepele uzavře.
— A když potom meč vytáhneš?
— Zase nic, vodní hladina se hned vyrovná.
— Tak vidíš! Zranění, které bylo vodě způsobeno mečem, se vždy okamžitě zahojí a ženství je vlastně stejně nezranitelné. Meč je bouřlivý, horlivý, vyzývavý, hrozivý, voda je naproti tomu tichá a nenápadná, pomalu si teče a proudí, pátrá a vyhledává a všude si rychle nachází svou rovnováhu. Pod tímto povrchem nenápadnosti je ale voda nesmírně živá a schopná akce. Podívej se jen na tento pohár, který jakoby jen očekával, že bude něčím naplněn, jakoby si nám o to přímo říkal a to svojí prázdnotou, svojí čistotou, svojí neposkvrněností. Dejme tomu, že to tedy uděláme a začneme do něho nalévat třeba víno, co potom? V tom okamžiku se pohár stává aktivním a dynamickým, protože on jediný rozhoduje o tom, jaký bude od této chvíle tvar jeho náplně.
— To je naprostá pravda a je to přece přitom tak jednoduché, divím se, že mě nic takového až doposud nenapadlo!
— Moudrost a pravda dokáží leckdy ohromit právě svojí prostotou, přesto jsou ale slova moudrosti jako vzácné víno. Předstírejme teď, že držím v ruce láhev takového malvazu a ty že si ke mně přicházíš s tímto pohárem abys to víno okusil. Řekněme ale, že to je trochu složitější a že nejsem tím jediným člověkem, který tu víno nabízí a které bys chtěl vyzkoušet. Zkusil jsi už i jiná vína a něco z nich ti zůstalo v poháru, který už je z poloviny plný. Když ti teď ten tvůj pohár doplním, čeho se ti dostane?
— Poloviny vaší moudrosti?
— Kdepak, ani zdaleka ne! Ta polovina, která se ti tam vejde, se hned docela beznadějně promíchá s tou břečkou kterou jsi posbíral kdovíkde, takže nejen že se nedozvíš všechno, nedozvíš se ani poloviny, dokonce ani zlomku té původní moudrosti. Víno, které takto ochutnáš, už nikdy nebude mít tu pravou chuť a tu již nikdy nepoznáš. Jaké poučení si z takovéto paraboly můžeme vzít?
— Kdo hledá moudrost, si pro ni musí chodit s prázdným pohárem.
— Tak, s prázdným pohárem a také s pohárem, který je úplně čistý, tak aby mu v něm slova pravdy navždy nezhořkla,¨to vše si prosím zapamatuj! Teď si ode mne vezmi tento pohár a dobře ho opatruj!
— Děkuji, dám na něj dobrý pozor.
— Máš ještě tu minci, kterou jsem ti kdysi daroval? Něco mi říká, že ji máš u sebe.
Viktor ihned vyňal kouzelníkův dar z kapsy, což toho docela zjevně potěšilo.
— Podívej se na tu minci. Mince pocházejí ze země, slévají a razí se ze vzácných kovů, které jsou esencí země. Hodnota takových poctivě vyrobených mincí nikdy nepomíjí, je věčná, je to cena naší tělesné i duševní práce. V okamžiku, kdy pozemská civilizace dosáhne určitého stupně vývoje, začne si razit svoje mince, vytvoří si svojí měnu. Jak jsi přišel k těmto botám, které máš na nohou a kterými se dotýkáš země?
— Koupil jsem je.
— Jinými slovy řečeno, vyměnil jsi je za mince, za cenu své práce. Boty, peníze, to obojí nás poutá k zemi, to obojí nám také dodává stabilitu, pevnost, zabezpečení. Jednou, před mnoha lety, jsem se ocitl ve stavu opravdové nouze. Byla válka, všude byla veliká bída a měl jsem co dělat, abych sehnal jen to nejnutnější jídlo. Jednoho dne jsem si všiml, že mi dosluhují boty, že se chystají úplně se rozpadnout. Něco mi říkalo, že jakmile ty boty opustí tento svět, opustím jej i já a tak jsem raději jedl ještě méně, jen abych si mohl pořídit o něco lepší obuv. A vidíš, dokázal jsem to a představ si, že s novými botami na nohou, se mi potom hned začalo dařit o mnoho lépe.
— Asi to mělo psychologický účinek.
— To je právě ono. Věci, jakými jsou boty nebo mince, které nás pojí se zemí, nám tím také dodávají stabilitu, větší schopnost udržovat si duševní rovnováhu. Té můžeme velice snadno pozbýt, zejména když se příliš zabýváme abstraktními myšlenkami. Ti lidé, kteří žijí v přílišném odloučení od praktického života, různí akademici a tak podobně, by se čas od času měli chvíli zabývat nějakou činností, která by je přivedla blíže k zemi, jakou je třeba hrnčířství. Kdyby se občas pomazlili prsty s hlínou, to by jim pomohlo hned zbavit se depresí, pochmurných myšlenek. Zemský živel už mívá takovéto účinky. Proto si pamatuj: stane-li se ti někdy to, že tě v mysli začnou znepokojovat nějaké cizí a nepřátelské síly, dotkni se rychle země nebo si prostě v kapse pohraj s drobnými mincemi. To dokáže zaplašit jakéhokoli fantoma, protože ti se zemi vždy raději vyhýbají.
— Tohle je ta pravá magie!
— Pravá magie musí vždycky mít nějaký praktický význam. Pověz mi, co vidíš na povrchu této mince?
— Je na ní vyražený pentagram.
— Kdekdo ví, že pentagram je symbolem magie, proč tím je ale právě pentagram? To proto, že magie je provozována člověkem, bez člověka by na světě žádná magie nebyla. Vše co děláme, každé naše sebemenší hnutí, vše se nejprve rodí v naší mysli a potom je to předáváno dále, mocí naší vůle. Tohle je vlastně základ magie: síla lidského rozumu, síla vůle. Tato síla vládne zemi, kde je člověk pánem veškerého tvorstva. Mince je kulatá, stejně jako naše planeta a pentagram, pěticípá hvězda, s trochou představivosti, se dá vidět jako člověk, člověk s kouzelnickou kápí na hlavě, se všemi údy roztaženými, jakoby se chystal obejmout a ovládnout celý svět. A toho právě je člověk schopný, pokud dokáže využít obrovské síly svého vědomí. To je potom ta pravá magie!
Mág uchopil svůj kouzelný proutek a podržel jej v ruce směrem vzhůru, zatímco prsty druhé ruky se stále ještě dotýkal mince, ležící na povrchu krychle. Po nějakou chvíli postál v této pozici. Viktor si okamžitě vzpomněl, že přesně tak už ho jednou viděl, ve svém snu.
Mág znovu promluvil:
— Kouzelnická hůlka je vyrobena ze dřeva, z hořlavého materiálu, který proto pro nás představuje živel ohně. Hlavním úkolem každého provozovatele pravé magie, je svádět nebeský oheň dolů na zemi, kterou tímto oživí. Magus tuto energii řídí prostřednictvím svého proutku, podobně jako dirigent orchestru, který se svojí taktovkou v ruce dokáže sladit zvuky jednotlivých nástrojů, které hrají hudebníci. Člověk, který se naučí dobře ovládat tento kouzelný proutek, je schopen s ním proměnit
kakofonii vesmírných hluků ve skutečný hudební chorál. Vezmi si nyní tento proutek a nauč se sám, jak se to dělá! Máš teď u sebe všechny čtyři základní nástroje magie. Každý z nich představuje jeden z možných stavů vesmírné substance a také jednu ze čtyř výstrah pradávných filozofů, které si teď prosím vštěp do paměti:

Přej si! Dověď se! Odvaž se! Zachovej tajemství!

Pamatuj si také tohle: Ať už ti kdokoliv bude vyprávět cokoliv o černé nebo o bílé magii, ty si provždy zapamatuj, že je jen jeden jediný druh opravdové magie, ta že je vždy a za každých okolností jen pozitivní. Pravá magie se používá ke konstrukci, ke stavbě. Na této pozemské rovině se s její pomocí staví opravdové domy a katedrály. Až dospěješ do vyšší fáze, začneš také pracovat na stavbě chrámu svojí vlastní osobnosti. Nakonec postavíš chrám lidského ducha, budovu jíž se nikdy nedotknou lidské ruce, která potom jednou provždy zůstane stát na nebesích!

Kouzelník domluvil. Najednou jakoby se opět stal jen potulným kejklířem. Začal si sbírat svoje náčiní, aby je odnesl zpátky do svého vozu. Viktor mu přitom pomáhal. Starší muž se náhle otočil a pevně se chopil ruky svého učedníka.

— Naše cesty se tady dělí. Než se ale rozloučíme, povím ti ještě jednu věc. Stal se z tebe právě zasvěcenec první z arkán prastaré moudrosti. Pamatuj si tedy, že už nejsi obyčejným bláznem, což je stav mysli od něhož všichni my zasvěcenci vycházíme. Z tebe se právě stal 'neofyt', to jest novic, kandidát vyššího zasvěcení. Takto bys měl od této chvíle sám na sebe nahlížet. A teď už jen: šťastnou cestu!

Chvíli nato, plachta kouzelníkova vozu, zašlá a sluncem vybělená, byla už jen malou skvrnou na obzoru.


      Velekněžka



©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena