Blázen  Kouzelník  Velekněžka  Císařovna  Císař  Hierofant  Milenec  Vozataj  Síla  Poustevník  Kolo štěstěny  Spravedlnost  Viselec  Smrt  Střízlivost  Ďábel  Věž  Hvězda  Měsíc  Slunce  Soud  Svět 

P O U T N Í C I   V   Č A S E

 

nultá arkána
Blázen
 

Blázen - Rider PackBlázni se pohybují někde na pomezí, na půli cesty mezi nebesy a zemí. Stěží by nás tedy mělo překvapit zahlédneme-li jednoho, který si poskakuje vysoko nad oblaky, po vršcích kopců. Je to boží požehnání, být bláznem. Lidem tohle bývá celkem jasné, proto se také většinou chovají k lidským tvorům, bláznovstvím do určité míry postiženým, celkem slušně. V některých kulturních epochách bývali blázni dokonce i přímo uctíváni. I v dnešní době jsou mezi námi lidé, kteří si něco takového mohou dovolit a ti si potom vydržují svoje vlastní blázny. I v minulosti býval dvorní šašek často tím jediným člověkem, kterému bylo povoleno říci pravdu, a to třeba i do očí samotnému králi. Kdokoliv jiný by si takto byl podstatně zkrátil svou životní pouť.

Svět je tolik solidní a přitom tolerantní, protože si už od samého počátku musel zvykat na to, že po něm neustále pochodují nové a nové vlny bláznů. Pozastaví se ale někdo někdy nad tím, odkud se ti blázni vlastně berou? Napadne někoho, že by se třeba mohli čerstvě rodit z nějakého kosmického vejce a že, jako spóry, mohou být potom roznášeni větrem univerzálního dechu do všech koutů vesmíru? Co je ve skutečnosti dech? Není to jen pomalé spalování? Neznamená to snad, že k neustávající produkci bláznů musí docházet už proto, aby se vesmír nepokryl věčnými ledy? A vskutku, nezačnou se valit sněhová mračna právě tehdy, kdy lidstvo, unaveno pohlížením na své mentálně postižené soukmenovce, se rozhoduje jim zdarma nabízet pohodlný pobyt ve státem financovaných ústavech? Naopak, nepanuje věčné léto tam, kde se obyvatelstvo stále ještě dokáže s úsměvem bavit pohledem na své obecní blázny?

Kamkoliv blázen vstoupí, tam vytváří zmatky. Přitom všem ale také dovede ulevit přetížené mysli a vykouzlit úsměvy na přepadlých tvářích, třeba jen tím, jak tvrdošíjně podlézá překážky, které by se snadno daly přeskočit, přinese vám ocet místo vína nebo víno místo octa a často se tím tak nějak i strefí do noty. Tam, kde atmosféra přespříliš houstne ideologií, bývají to právě blázni, kteří přicházejí s ulehčujícími vtipy. Často jim to vynáší vězení, nicméně pravdou zůstává, že před relativně malou kohortou bláznů se často obracejí na útěk celé legie najatých vrahů.

Co ten blázen, kterého jsme si prve povšimli? Bezstarostně si vykračuje ve svém šaškovském obleku, jednou holí v ruce si poklepává o zem, zatímco na jiné hůlce si přes rameno nese malý raneček. Momentálně se ho ještě nic netýká, ještě se totiž docela ani nenarodil, ten svět, který se mu rozkládá pod nohami, stále ještě na jeho zrození čeká, čeká, až sem konečně dorazí a začne si rozbalovat to všechno málo, co si sem v tom svém ranečku donesl.

Víme, že se všichni rodíme nazí a mnozí z nás také věříme tomu, že si do života nic nepřinášíme, že vše pro nás obstarávají naši rodičové, se svými geny a naši učitelé, se svojí výchovou. Je tomu tak skutečně? Kdyby by to bylo takhle jednoduché, proč by se zarážející množství beznadějných bláznů mělo rodit i docela normálním rodičům? Jak bychom si naopak mohli vysvětlovat třeba takové případy, kdy desetileté dítě, jehož oba rodičové úplně postrádají hudební sluch, začne najednou komponovat? Takové a podobné věci se přece dějí! Není tomu třeba tak, že tyto děti si s sebou přinesly něco, něco co se nedá ubít žádnou výchovou, žádným prostředím, žádnou racionálností? V tom malém ranečku, který si každé děťátko na svět přináší, se mohou skrývat mnohá překvapení, která z počátku nebudou vůbec patrná, která budou odhalována jen pomalu a postupně. Někdy se to ukáže být jen docela všední, triviální dar, třeba talent k tomu dokázat hodně nahlas louskat prsty, jindy to ale může být tenorový hlas, který dokáže bořit operní divadla, či politické schopnosti, které povedou až do Bílého domu.

Bláznova budoucnost se co nevidět začne rozvíjet. V tomto okamžiku se ještě nachází v bezčasové zóně, ale hned ten příští, polo vědomý krok, jej zavede přes okraj propasti, která před ním zeje. Tím krokem se náš blázen vnoří do hlubin ještě netušené lidské existence; ta třeba bude nádherná, možná ale tolik mizerná, že kdyby o tom mohl mít nějaké tušení, třeba by se jí raději vyhnul. Snad ví, že je zbytečné o něčem takovém uvažovat; proto má zrak pevně upřený jen ke vzdálenému obzoru a ničeho jiného si nevšímá, dokonce ani malého psíka, který ho po celou dobu zpovzdálí sledoval. Blázen se přece chce vznášet a nehodlá se nechat zdržovat něčím nižším, zvířecím. Chce být člověkem, chce dělat jen lidské chyby, chce aby se mu dostalo příležitosti se z nich také poučit.

Nad bláznovou minulostí už se spustila opona, ale jiný závěs, ten který se nalézá právě před ním, je zatím ještě stažený. Je to vlastně jako předscéna, je to jako když autoři her posílají herce na forbínu, kde mimo děj, se přece dá tak krásně filozofovat! Autoři vědí, že něco takového se nejlépe dělá se dvěma protagonisty. Ideálně by jeden z nich měl být trochu natvrdlý nebo naivní a ten druhý chytřejší, informovanější a světáčtější. Hlupáka bychom už na scéně měli, kde ale vezmeme toho druhého? To je snadné. Je jím Bláznův vnitřní hlas, který se schovává právě v tom ranečku, který si nese přes rameno. Právě teď má vnitřní hlas poslední příležitost se mu pokusit Bláznovi něco našeptat. Blázen zaslechne tenounký hlásek, někde nedaleko pravého ucha:

Blázen - Marseilles tarotHej, Blázne!

Blázen pochopitelně neví, kdo by to mohl být.

Slyšíš mě, Blázne?
Kdo jsi? A odkud to mluvíš?
Jsem tvůj vnitřní hlas a neseš si mě ve svém ranečku.
Nepovídej!
Blázen se několikrát rozhlédne, nikde nikdo. Už to tak vypadá, že ten hlas opravdu nemůže vycházet odjinud, než z konce té hole. Nenechá se jen tak odbít.
Víš ty vůbec, kam míříš?
No, ... s tím si nejsem tak docela jistý. Mám takový pocit, myslím, ... že ... možná, do nového života...
Tak to taky je. Tento život, který tě teď očekává, bude ale docela jiný než ty předchozí životy.
Já si na žádné životy nepamatuji.
Pochopitelně. Už jsi překročil řeku Styx, zapomněl jsi na ně.
Když to říkáš, tak tomu asi tak bude. Proč by ale měl být právě  tento život jiný?
Protože sis tomu tak přál, protože ses tak k tomu uvázal.
Já že jsem se k něčemu uvázal? Na nic takového se také nepamatuji.
Věř mi. Znám celou tvoji minulost. A jsem tu proto, abych se ti pokusil občas něco připomenout.
Nepovídej mi, že jsem nasliboval nějaké nemožnosti!
To jsi tedy udělal, no ale od toho jsi přece blázen, že ano? No, nic si z toho nedělej — jsi k tomu tak uzpůsobený abys takovouto situaci dokázal zvládnout. To je jedna z výsad bláznů, výhoda kterou mají oproti ostatním lidem. Do života si sebou nepřinášejí žádné zvláštní talenty, které by je mohly zatěžovat.
Tomu ty říkáš výsada?
Samozřejmě, že je to pro tebe veliká výhoda. Specifické talenty jakých se dostává jiným lidem, jim potom nedávají pokoj. Tlačí se dopředu, protože si přejí aby si jich člověk hleděl a patřičně je rozvíjel. Proto taky dovedou být i pořádným břemenem. Ten, kdo se jejich diktatuře poddá, se sice často i proslaví, po duchovní stránce může ale silně zaostat. Blázen bez talentu takovéto problémy nemá, je tak pro něho o to jednodušší soustředit se na svůj duchovní vývoj.
Tím jako myslíš, že ze mne má být nějaký mnich či něco takového? Mám snad prožít celý život v nějakém klášteře? To by mě moc nebavilo.
Nic takového jsem neřekl. Dokonce je tomu naopak: tvůj budoucí život ti přinese spoustu dobrodružství.
Vážně? Tak to už se těším!
Těšit se máš na co, hlavně ale když si uvědomíš, že přitom také přijdou docela těžké zkoušky.
Říkáš, zkoušky? A hodně těžké? Budu mít k nim dost odvahy?
To se pozná, až k nim dojde. Mohu ti jen říci to, že mnozí jiní už před nimi také stáli a že většina z nich jimi úspěšně prošla. Ty to ale budeš mít podstatně těžší, protože v tvém případě má těch zkoušek přijít víc najednou. Proto musíš být neustále na pochodu, nemůžeš si dovolit se nikde moc dlouho zdržovat. To se bude prolínat neustále tvým životem, nikdy tě neopustí pocit, že vše musí být uděláno dnes a ne ponecháno na příští den.
Co ty, budeš mi přitom pomáhat?
Což o to, já s tebou vždycky budu. Otázkou je, budeš ty o mně vědět, uslyšíš mě vůbec?
Proč bych tě neměl slyšet, vždyť tě teď slyším docela dobře.
Teď mě slyšíš, jak tomu ale bude později? Tvoje pozornost se brzy začne upínat jinými směry, že také máš svůj vnitřní hlas na to si skoro nikdy ani nevzpomeneš. Dokud budeš dítětem, ještě to celkem půjde, hlavně těch několik počátečních let, ale později? Už teď se slyším, jak se ti snažím křičet do uší a jak ty mě prostě ignoruješ. S tím se ale asi nedá nic dělat, je to tak míněno abys dělal sem tam nějaké ty chyby, jinak by ses přece nic pořádného nenaučil.
Co kdybych si s sebou vzal něco, co by mi tě připomínalo?
A co máš prosím tě na mysli? Uzel na kapesníku? Nezapomínej, že na svět přijdeš úplně nahý.
Tak si to třeba mohu nějak vtlačit do paměti...
Vidíš, tohle by možná šlo. Tvůj život má být cestou za objevením sebe sama a k tomu je potřeba, abys získával a hromadil zkušenosti z konkrétního světa. Přitom si ale musíš také udržovat aspoň nějaké spojení se svojí intuicí. Víš co — zkus vtisknout si do mysli takovýto mentální obraz: Stojíš tu s jednou holí přehozenou přes rameno a s druhou zapíchnutou do země. Ta první hůl je jako anténa, s její pomocí můžeš poslouchat svůj vnitřní hlas. Ta druhá hůl je tvoje uzemnění. Svět, do kterého přicházíš, ještě neví nic o přenosu vln a podobných věcech, takže ta slova nebudou nic znamenat. Přesto se pokus si je zapamatovat, třeba právě proto ti to povzbudí paměť.
Anténa, uzemnění, anténa - uzemnění, snad to nezapomenu.
Já budu pobývat nedaleko, vždy připravený ti pomoci. Ostatní je už na tobě! Tak, šťastnou cestu.
Počkej, neodcházej!
Je pozdě. Pod Bláznovýma nohama se otvírá propast. Pes přiskočí, aby se ho ještě pokusil zastavit. Zakousne se mu do nohavice a táhne zpět. Švy povolí, Bláznovy kalhoty se trhají....
Potom přijde pád.

      Kouzelník
          

©Voyen Koreis 2016 All rights reserved
Veškerá práva vyhrazena